Vážení přátelé, před nějakou dobou jste mohli na stránkách tohoto webu číst mnohadílnou práci, ve které jsem sledoval pohnuté dění kolem města měst – Jeruzaléma. Nyní vás čeká další seriál. Bude o vzedmutí lidské odvahy vyplynulého ze zoufalství lidí odsouzených k masové vraždě německou okupační mocí a jejími pomahači v okupovaném Polsku.
O boji, do něhož jeho aktéři šli s vědomím, že nemohou vyhrát a ani to neočekávali. Šli jim o to, padnout v boji a ne zemřít pod salvami popravčích čet či v plynových komorách.
Boje o ghetto začaly 18. ledna 1943 a trvaly v první fázi do 22. ledna. Hlavní boje začaly 19. dubna 1943, houževnatý židovský odpor skončil 16. května 1943.
Ale autorem práce jsem já (Jaromír Vykoukal), a z mých prací zde víte, že to neumím tak jednoduše a já skutečně začnu něčím jiným. Tak prosím o trpělivost a začneme první kapitolou, která je věnována bitvě o jeden kibuc v poušti Negev v roce 1948.
Tento seriál vznikl na základě přednášky, kterou jsem vypracoval na stejné téma a bude se jí držet celou dobu. Byla to poslední přednáška, se kterou mi pomáhala moje životní družka Lada, která zemřela loni v březnu. Touto prací jí posílám pozdrav. Ať je, kde je, věřím, že je jí dobře.
Bitva o kibuc Jad Mordechai.
Jad Mordechaj doslova „Památník Mordechaje“, je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Chof Aškelon.
Leží v v pobřežní nížině, v regionu Šefela. Obec se nachází 6 kilometrů od pobřeží Středozemního moře, necelých 60 kilometrů jihojihozápadně od Tel Avivu. Jad Mordechaj obývají pouze Židé.
Komunita, která založila kibuc ve finální podobě, založili v roce 1936 a zpočátku se organizovali v kibucu zvaném Micpe Yam poblíž Netanye, který byl rovněž založen v roce 1936. Nicméně 14 dunamů přidělených kibucu nestačilo na vývoj kibucu. V rámci osídlení Negevu se komunita v prosinci 1943 přestěhovala na své místo poblíž Aškelonu, a zde založila náš kibuc.
Pojmenován je podle Mordechaje Anielewicze, jednoho z vůdců povstání ve varšavském ghettu. Proto jsem tuto kapitolu věnoval právě této obci. Zakladateli kibucu byli Židé původem z Polska, napojení na levicové sionistické hnutí Ha-Šomer ha-ca’ir. Během izraelské války za nezávislost v roce 1948 byl kibuc místem těžkých bojů.
Egyptský expediční sbor se tudy pokoušel o průnik do pobřežní nížiny směrem k Tel Avivu. Po dobu bojů byly ženy a děti z kibucu evakuovány. Nakonec ovšem zdejší oblast ovládla izraelská armáda. Egypt si podržel kontrolu pouze nad pásmem Gazy.
Samotnému Mordechaji Anielewiczovi bude věnována samostatná kapitola, tak se budeme věnovat tomu hlavnímu, boji o kibuc v roce 1948.
Kibuc, který od samého počátku existoval v nepřátelském prostředí, se nachází v otevřené krajině. Ale jeho objekty, včetně betonové cisterny na vodu, zaujímaly několik sdružených pahorků a to dávalo jakés takés možnosti budování obrany.
Dne14. května 1948, vyhlásil David Ben Gurion v sále telavivského muzea Stát Izrael. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti překročily armády pěti arabských států hranice bývalé mandátní Palestiny, ze severu Libanonci, z východu Syřané, Iráčané a Zajordánci, Egypťané z jihu. V den, kdy byla vyhlášena nezávislost, bombardovalo Tel Aviv egyptské letectvo. Arabové chtěli Stát Izrael zničit. Nový stát válku očekával. Sice byl velmi slabě vyzbrojený, ale disponoval velmi tvrdými vojáky z jednotek Palmach a velkou silou vycvičených lidí sdružených v podzemní vojenské organizaci Hagana.
Egyptský expediční sbor byl, stejně jako zajordánská legie bojující pod velením britských důstojníků, vycvičen britskými důstojníky a velké slovo u něj měli i jiní cizinci, hlavně Němci. Byl to silný bojový celek vyzbrojený tanky, obrněnými transportéry, silným dělostřelectvem a měl absolutní převahu ve vzduchu. Proti němu bojovaly Hagana a Palmach pěchotními zbraněmi a jedinou silnou zbraní byly britské pancéřovky PIAT. Jak se zdálo, karty byly rozdány jednoznačně ve prospěch Egypťanů.
Cílem prvního egyptského útoku byla malá izolovaná osada Kfar Darom, náboženský kibuc, jedenáct kilometrů jižně od Gazy. Jeho třicet bojeschopných obránců odrazilo útok ozbrojené milice egyptského Muslimského bratrstva už před vyhlášením nezávislosti. Když dorazila egyptská armáda, zaútočila její pěchota podporovaná tanky. Obránci zakopaní do země zadrželi pěchotu a v pravý čas použili jedinou svoji protitankovou zbraní PIAT.
Vyřadili vedoucí tanky, osádky ostatních se propadly panice a ustoupily. Egypťané ponechali Kfar Darom jeho osudu, už se znovu nepokusili obsadit jej. Naznali, že po zničení Izraele se vrátí a práci dokončí. Následně egyptská armáda postoupila o osm kilometrů ke kibucu Nirim. Polovina z jeho čtyřiceti obránců padla nebo utrpěla zranění, ale kibuc odolal. Stejně jako u Kfar Darom poté Egypťané pokračovali v postupu, nechávajíc Nirim sice obklíčený, ale nedobytý.
Třetí kibuc – Jad Mordechai, byl považován za mnohem vážnější překážku, jelikož ležel na hlavní silnici z Gazy do Madžalu – dnes Aškelonu. A bylo rozhodnuto, že bude zničen a obsazen za každou cenu.
V době boje o kibuc operovali Egypťané ve dvou uskupeních. Větší čítající kolem 7 000 vojáků postupovala po pobřežní silnici na sever a kibuc minulo. Druhé, čítající 2 500 vojáků, dne 18. května 1948 dorazilo na dohled a dostřel ke kibucu.
Egypťanům jako celku velel generál major Ahmad Ali al-Mwawi, jeho zástupcem byl plukovník Mohamed Kamel Rahmany. Mwawi velel celému expedičnímu sboru a byl to on, kdo rozhodl, že kibuc musí být obsazen. Proto se dostavil na místo osobně.
Měl k dispozici:
– dva plnokrevné pěší prapory, tedy cca 1 600 dobře vyzbrojených pěšáků s puškami, samopaly, lehkými a těžkými kulomety
– kombinovaný tankový prapor s lehkými tanky M-5 STUART amerického původu, obrněnými transportéry a automobily.
– jeden dělostřelecký pluk
– jeden samostatný dělostřelecký oddíl
– vzdušnou podporu dle potřeby
K tomu potom potřebnou logistiku, a s jeho jednotkami bojovalo i několik desítek příslušníků ozbrojených milicí místního arabského obyvatelstva.
Kibuc byl dobře připraven k obraně. Byla vybodována zákopová pásma, pasti na tanky, podzemní úkryty a palebná postavení pro protitankovou zbraň PIAT. Z rozhodnutí místního velitele a se souhlasem velení Hagany, byly před příchodem Egypťanů z kibucu evakuovány všechny děti a ženy, které se nemohly účastnit obrany. Pro evakuaci byly použity improvizované obrněné automobily.
Sám Abba Kovner je osobnost, která by stála za dlouhou práci. Byl to litevský Žid, obyvatel hlavního města Vilnius. Když do města dorazila německá armáda, skončil ve vilniuskem ghettu. Zde se stal příslušníkem židovského ozbrojeného odboje. Byl jedním z lidí, co se pokusili vyvolat povstání, jakmile jim došlo, že ghetto je jen čekárnou na vyvraždění zde soustředěné populace. Nepodařilo se, ale utekl a stal se partyzánem. Získal tak mnoho bojových zkušeností.
Po osvobození Vilniusu Rudou armádou v červenci 1944 se Kovner stal jedním ze zakladatelů hnutí Berihah, které po válce pomáhalo Židům uniknout z východní Evropy. Bylo to proto, že i po válce zde pokračovaly pogromy proti Židům, nyní už pod taktovkou místních lidí.
Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém