Dnes pokračujeme dalším dílem seriálu, který připravil člen našeho Spolku Jaromír Vykoukal. Tématem jeho práce je odvaha a zoufalství, jímž se lidé odsouzeni k masové vraždě postavili v Polsku proti zlu. Práce Jaromíra Vykoukala však začíná v Izraeli a je pojata šířeji a k jádru samotného tématu se dostaneme právě po těchto dvou úvodních dílech. Minule jsme skončili u povstání ve Vilniusu a u osobnosti Abby Kovnera.
Kovner vstoupil do Hagany v prosinci 1947 a brzy poté, co Izrael v květnu 1948 vyhlásil nezávislost, se stal kapitánem brigády Givati. Je uznávaným básníkem a spisovatelem, byl veřejně aktivní, ale nikdy se nestal politikem.
Egypťané se na svůj útok připravovali dva dny. Jenže v obráncích vedených Kovnerem měli naprosto rovnocenného protivníka. Kovner tři roky bojoval s Němci a Egypťanů se neobával pro jejich vojenské kvality. Starosti mu dělal jejich počet.
Těsně po rozednění 19. května zaútočily na kibuc po silné dělostřelecké přípravě oba dva egyptské prapory pěchoty podporované tanky a obrněnými transportéry. Egypťanům se podařilo prolomit obvodový plot, ale po třech hodinách těžkých bojů včetně bojů muže proti muži, ve kterých vynikali příslušníci Palmachu, byli odraženi a zanechali za sebou desítky mrtvých.
Jenže velitelé egyptští se dopustili velké hlouposti. Jejich bezbřehý optimismus daný jejich zničující převahou vedl k tomu, že poslali příliš brzy do Káhiry informaci, že kibuc obsadili, což s velkou slávou opakovaně vysílal káhirský rozhlas. Ostuda, že by jeden bučel jak opuštěná kráva. Aby ji bylo možno odčinit, Egypťané kibuc prostě dobýt museli.
Následující den Egypťané zahájili několik dalších útoků. Zdroje se různí, počet je uváděn čtyři nebo sedm. Pokaždé byli odraženi, a jejich ztráty na padlých a raněných rostly. Ten den bylo vyřazeno z boje kolem 150 Egypťanů. Bohužel tyto těžké boje oslabily i obránce. Dalších třináct Izraelců zemřelo a dvacet bylo zraněno. Té noci Palmach vyslal četu posil, včetně šesti dezertérů z britské armády, s dalším PIATem a třemi kulomety. To byla významná posila a obránci nabrali dech.
Egypťané nakonec doplatili na to, že jich bylo na bojišti příliš mnoho. A protože nedokázali v potřebné kvalitě sladit dělostřeleckou podporu, útoky pěchoty a tanků, často stříleli sami proti sobě. Byl to takový malý festival vojenské nemohoucnosti.
Po útocích 20. května se Egypťané rozhodli reorganizovat svoje síly, doplnit munici a hlavně začali ladit vzájemnou součinnost. Generál Mwawi nakonec zlepšil koordinaci mezi svými jednotkami. Aby své ztráty snížil co nejvíce, rozhodl se zastavit útoky a strávil 21. – 22. květen dělostřeleckým ostřelování kibucu. Současně egyptské letectvo kibuc dvakrát bombardovalo a hlavně zabránilo posilové koloně proniknout k obráncům.
Budovy osady byly dělostřelbou rozbity na kusy nebo srovnány se zemí a obránci se stali „obyvateli jeskyní a tunelů“. Večer 22. května, kdy obránci měli kolem 50 zraněných po dělostřelbě a náletech, kterým se nemohli se nijak bránit, požádali o povolení zničený kibuc opustit a vrátit se k hlavním silám Hagany, bojující na sever od nich. Nebylo jim to povoleno.
Poslední egyptský útok 23. května se už Egypťanům vydařil. Díky výrazně lepší součinnosti se jim podařilo část kibucu obsadit. Přesto ale utrpěli opět velké ztráty a to je zabrzdilo. V noci se izraelští obránci, vyčerpaní boji a téměř bez munice, poté co k tomu obdrželi souhlas nadřízeného velitele, stáhli ze zničené osady.
Jejich odchod se všemi raněnými a výzbrojí Egypťané nezpozorovali. Následující den zahájili čtyřhodinovou dělostřeleckou palbu na nyní prázdný kibuc. Poté opuštěný kibuc vzali útokem a bez dalšího boje ztrát ho obsadili. Nedobyli. Jen obsadili. A konečně mohli slavit.
Izraelská zdržovací akce u Yad Mordechai poskytla nově zřízeným izraelským obranným čas na organizaci obranné linie proti egyptskému tažení směrem k Tel Avivu. 5. listopadu 1948, ve dnech následujících po operaci Yoav, izraelské síly znovu ruiny kibucu dobyly. A zde se – už po několikáté, protnuly naše poválečné dějiny s děním ve Státu Izrael.
Jad Mordechai jeho obránci dokázali udržet proti velké přesile 5 dní. Pět dní byly egyptské síly upoutány k tomuto místu a nemohly postupovat na sever k Tel Avivu, který byl od nich několik denních pochodů. A celou tu dobu se izraelské síly mohly konsolidovat, zakopávat a připravovat na další boje. Ale to nebylo všechno. Tato doba stačila k tomu, že na bojišti mohlo dojít k zásadní kvalitativní změně.
Urputně bojující právě se rodící izraelské vojenské síly měly i svoji leteckou složku. Byla nazývána Cheyl Ha Avir, a vznikla oficiálně 27. května 1948 z letecké složky Hagany, nazývané Šerut Avir. Na počátku války s arabskými státy toto letectvo mělo celkově 31 letadel mnoha typů – sportovních cvičných i bojových odkoupených jako poškozené nebo nepotřebné stroje kdekoliv se jen dalo.
Letadel tedy něco málo bylo. Bohužel jejich použitelnost v právě začaté válce byla minimální. Arabské síly získaly okamžitě vzdušnou převahu a Hagana nebyla bez vzdušné podpory schopna plnit úkoly a navíc letecká činnost nepřítele jí způsobovala ztráty na lidech a morálka to také nesla velmi těžce.
Už 15. května 1948 totiž stroje egyptské REAF- egyptské královské vzdušné síly – zničily na zemi 12 izraelských strojů a po 18. květnu zahájila pravidelné bombardování Tel Avivu a jednotek, které jej bránily na zemi. Izrael prostě letadla potřeboval, a to hodně rychle.
Letadla byla získána u nás v Československu. Bylo to v rámci širokého souboru aktivit vedoucí k výcviku všech složek izraelské armády a rozsáhlým dodávkám zbraní. Zde se podařilo pomoci novému státu asi nejvíce. Co bylo dodáno? Šlo o produkt našeho československého poválečného průmyslu. I u nás bylo letadel málo a bylo potřeba situaci řešit. Jelikož na našem území bylo k dispozici asi 300 draků německých letadel Messerschmitt 109Bf, hledala se cesta, jak je využít. Další bylo možno získat ze zahraničí. Jenže k německým drakům byly i motory a tak se naše rozhodnutí stalo jednoduchým. V Avii Letňany byla zahájena kompletace. Vše se zauzlilo, když došlo ke shoření skladu příslušných motorů Daimler-Benz v severočeském Krásném Březně. Po posouzení možností bylo rozhodnuto o vytvoření hybridu z draku Bf 109 a „bombardovacího“ motoru Jumo 211. Vzniklo, co vzniklo.
Letoun rozhodně nebyl kvalitní vrtulovou stíhačkou. Za sebe osobně říkám, že to byl krám. Ale létalo to, střílelo to a padaly z toho bomby. V rukách zkušených pilotů a ti izraelští prodělávali přeškolovací kurs v Českých Budějovicích, to byla dobrá zbraň.
Dne 23. dubna 1948 po složitých jednáních byla podepsána konečná podoba smlouvy. O dodávce těchto letadel. Smlouva stanovila, že letouny budou plně vystrojeny a vyzbrojeny a že bude dodána i pumová výzbroj. Prvních deset letounů mělo být dodáno do dvaceti dnů od podpisu smlouvy a dalších 15 potom po pěti kusech v období červen až srpen.
Kontrakt zahrnoval také:
– 25 kompletních pilotních výstrojí
– zajištění demontáže před přepravou a opětné složení v Palestině
– zajištění 21 dnů dlouhé přípravy10 mechaniků z Palestiny
– přeškolení 10 zkušených pilotů z Palestiny v Letňanech v trvání 4 týdny.
Nyní tedy co vlastně do Palestiny odešlo v této části dodávek letecké techniky? Bylo to:
25 kusů letounu S-199. Letouny byly kompletně vybaveny palubními přístroji i palubními zbraněmi a k tomu:
– pilotní výstroj, sedadlový padák
– 2 kulomety 131N ráže 13 mm
– 2 kulomety 151 ráže 20 mm- pumovými závěsníky, cíliči (tedy asi zaměřovači), signální pistolí a radiostanicí.
Nasazené stroje S-199 a jejich piloti začali ihned měnit poměry na bojištích izraelské války za nezávislost. Už dne 29. května 1948, ve večerních hodinách odstartovaly čtyři izraelské S-199 na svůj první bojový let. Byly to právě smontované první 4 kusy dopravené do Izraele. Každý z těchto letounů měl pod trupem zavěšeny dvě 70 kg pumy, a plně nabité kulomety a kanóny. Jedním z pilotů této mise byl Ezer Weizman, budoucí izraelský prezident.
Jak to v kostce bylo?
První smontovanou Avii 199 Izraelci obdrželi v noci z 20. na 21. května 1948. Do 29. května byly k dispozici čtyři. Bohužel, do vzduchu šly bez toho, že by byl čas je zalétnout a nastřelit zbraně. Letku čtyř strojů vedl do první bitvy 101. perutě izraelských vzdušných sil její velitel Mordechai – Modi Alon. S ním vzlétli Ezer Weizman, Eddie- Sydny Cohen a Lou Lenart.
Tato skupina pilotů zaútočila na egyptskou motorizovanou kolonu, která postupovala na Tel-Aviv a byla od města vzdálena pouhých 30 km. Egyptské síly čítaly stovky vozidel, včetně deseti tanků. Pumy těžké 70 kg a palubní zbraně nenapáchaly egyptské straně výrazné škody, ale účinek na morálku egyptských vojáků byl rozhodující. Ta utrpěla vážné škody a egyptský postup na Tel-Aviv byl zastaven. Stalo se to u trosek jednoho mostu, který se stal proslulý tím, že dnes je u něj nápis tohoto znění: „JEN SEM“
Izraelci při této akci utrpěli také ztráty. O jeden letoun i s pilotem Cohenem Sidneym, který zahynul, je připravila protiletadlová palba nepřítele. Druhý stroj byl těžce poškozen při přistání, pilotovi se naštěstí nic nestalo. Bylo to jedno z mnoha špatných přistávacích manévrů, kterými tato letadla bohužel proslula. Prvního sestřelu na S-199 dosáhl 3. června 1948 pilot Mordechai „Modi“ Alon, velitel v té době nově vytvořené 101. Tajeset Při návratu z bitevní akce, spatřil dvojici egyptských Dakot, improvizovaně upravených na bombardování, jak se nese nad Tel-Avivem. Ignoroval přítomnost stíhacího doprovodu, skládajícího se ze čtyř egyptských Spitfirů, zahájil boj a oba tyto stroje sestřelil.
Modi Alon se svojí Avií S-199 při úplně prvním sestřelu nepřátelského letadla v událostmi nabité historii bojů o Stát Izrael
Bojové úspěchy těchto letadel byly poměrně dobré. Mimo zásadní ovlivnění pozemních bojů proti egyptské armádě se pilotům těchto strojů podařilo sestřelit:
2 dopravní letouny Dakota egyptského letectva upravené na bombardéry
3 egyptské Spitfiry
1 syrský Harvard
1 Dragon Rapide společnosti Arab Airways
Dosažené úspěchy byly dosaženy při ztrátách čtyř vlastních strojů, z toho dva protiletadlovou palbou z pozemních stanovišť.
Nehody tedy operační ztráty.
3x došlo k nehodě při vzletu, dva stroje bylo nutno odepsat
8x došlo k nehodě při přistání, z toho dva stroje havarovaly dvakrát, tři stroje bylo nutno odepsat
5 nehod bylo způsobeno neznámými příčinami, jeden po ní byl odepsán
Při přepravě nebo výcviku byly ztraceny dva stroje
V bojové akci byly ztraceny celkově čtyři stroje.
V boji na palubách těchto letadel padli nebo zmizeli čtyři piloti:
COHEN Eddie, sestřelen 25. května 1948
BLOCH Leslie nezvěstný od 10. července 1948, pravděpodobně padl
VEECKMAN Robert Laster, nezvěstný od 9. července 1948, pravděpodobně padl
MORDECHAI Alon, známý jako Modi Alon, sestřelen 16. října 1948.
Letadla byla do Izraele dopravena v rozebraném stavu dopravními letadly, která startovala z československého letiště Žatec. Současně s nimi bylo do Izraele dopraveno 5 zkušených techniků z podniku Avia Letňany a ti pomohli místním mechanikům stroje smontovat a uvést do provozu. Na zalétnutí ale už nebyl čas, Bylo potřeba zahájit letecké operace.
První let tohoto leteckého mostu se uskutečnil 31. března 1948 z letiště Praha – Ruzyně, Šlo o 7 tun zbraní a munice, označeno jako ruční nářadí. Tento let okamžitě vzpudil pozornost americké ambasády, protože jej uskutečnilo letadlo americké společnosti Northern Airlines.
Bylo potřeba najít letiště, které by nebylo tak moc na očích, ale zároveň muselo poskytnou potřebné zázemí pro operace velkých dopravních letadel. Nakonec to dopadlo tak, že vojenská správa uvolnila pro tyto lety letiště Žatec s kvalitní betonovou dráhou. Toto ujednání mělo širší souvislost s dohodou o dodávkách leteckých pum a výcviku vojenských pilotů Hagany v našich vojenských zařízeních. A tak se zrodila „Žatecká akce“.
V době realizace leteckého mostu uvedenou funkci zastával plukovník Miloslav Doležel.
A v tomto období, kdy navíc od 29. 4. 1948 platila rezoluce OSN o zastavení dodávek vojenského materiálu do celé oblasti Středního východu, byla na letišti Žatec základna pro zakoupené nebo najaté letouny s panamskými registračními značkami, pilotované převážně americkými posádkami, které vytvořily letecký most, který měl pomoci bojujícímu židovskému státu. Ze strany našich orgánů bylo vykonáno mnoho opatření technicko-provozního, ale také celního, pasového a bezpečnostního charakteru. Sama armáda se postarala o nezbytnou logistiku. Mimo jiné odtud byly vypravovány rozebrané letouny S-199. První z nich byl vypraven v letounu Skymaster, registrační číslo NC 58 021. Další lety následovaly v rychlém sledu.
Jen zopakuji, že dodávka prvních letadel tohoto typu byla schválena v několika kolobězích. 30. března byla schválena dodávka 12 až 25 kusů letadel a 20. dubna zbytku potřebných prvků pro dodávku. V tomto kole bylo nakonec dodáno 10 strojů. Ty byly vyrobeny, zalétnuty a přeletěny do Žatce. Zde byly rozebrány a poslány letecky do Izraele.
Rychlé vybavení přepravy těchto letadel, která přímo v Izraeli montovala skupina mechaniků z Avie, zajistilo, že už 29. května 1948, první dvě dvojice těchto letadel rozhodným způsobem zaútočily na egyptské jednotky postupující na Tel Aviv, od kterého je dělilo posledních 35 kilometrů.
Jejich vytrvalé nálety postup Egypťanů rozvrátily a přispěly tak ke stabilizaci situace na této frontě. Už první nálet slavil úspěch.
Je tedy na místě uvést jména mechaniků, kteří skládali přímo v Izraeli tato letadla. Byli to:
Vojtěch Kořenek,
Miroslav Pulc,
František Smrček,
Jan Vigiera,
Jan Mouláček.
Do Izraele odletěli 22. května 1948 letadlem typu C-64 Norseman. Vrátí se zpět koncem června téhož roku. Jejich práce na montáži a uvedení do provozu těchto letadel sehrálo nezastupitelnou roli.
Tolik tedy k propojení boje obránců kibuci Jad Mordechai, československé pomoci státu Izrael a budoucnosti této země.
Boj obránců kibucu byl předem ztracený. Proti takové přesile, byť bojovala nevalně, nebylo možno obstát. Stejně tak, jako muselo být jasné bojovníkům ve varšavském židovském ghettu, že prohrají, i bojovníci, kterým velel Abba Kovner, věděli, že jejich čas je krátký. V obou případech se dali do boje. Ti ve Varšavě podlehli a byli vyvražděni. Ale ukázali to, co i obránci kibucu- bojovat se musí.
Těch pět dnů, kdy Egypťané uvízli v těžkých bojích u kibucu Jad Mordechai, se ukázalo jako rozhodujících. Nebýt tohoto zdržení, lze jen těžko odhadnout, jak by se vyvinula situace v bojových operacích na jihu Izraele.
Tím končí tato kapitola, druhá bude o samotném varšavském ghettu.
Ing. Jaromír Vykoukal, spolek Hanácký Jeruzalém