Rodina podnikatelů ve sladovnictví a pivovarnictví je poprvé zaznamenána v Kunovicích a na konci 19. století měli pivovar a sladovnu ve slezských Haňovicích. Později si od právovárečných měšťanů v Prostějově pronajali a následně koupili bývalý městský pivovar a sladovnu.
To bylo někdy v roce 1893 a společníky byli Friedrich a Moritz Winterové. Později je ve vedení firmy nahradila mladší generace – bratři Bruno a Karel Winterové. Karel se stal odborníkem přes sladovnictví, a sladovnu i pivovar zmodernizovali, nicméně už v roce 1912 Karel tragicky umírá a jeho rodina mizí nejen z Prostějova, ale i z Evropy. Bruno v roce 1913 uzavře gentlemanskou dohodu se svými konkurenty, a přesto že byl pivovar zmodernizován, uzavře jej a ponechává jen sladovnický provoz se značkou Castello. Dlužno říci, že Bruno měl velký vztah k historii, a dodnes můžeme na budově sladovny vidět dodatečně umístěné renesanční kamenné reliéfy z pobořeného prostějovského zámku, které ze sutin zachránil a druhotně umístil. Byl také zakladatelem a členem muzejního spolku.
Oženil se s vídeňskou kráskou Josephinou von Konrad, která strávila mládí v Moskvě, kde byl její otec ředitelem moskevské pobočky konfekční továrny M &. Mandlové, první velké konfekční firmy v Prostějově. Narodili se jim dva synové Hugo Winter a mladší Kurt. Zatímco starší Hugo tíhnul k motorům a strojům – závodil na motocyklech a automobilech, sedlal také vůz Bugatti, v pracovním životě byl majitelem několika patentů v oblasti výroby knoflíků. Ano, podnikavý otec zhruba po 10 letech přetvořil bývalý pivovar na výrobnu knoflíků – firmu Kornolith. Matka synů, uvyklá na velký svět Moskvy a Vídně, byla v hanáckém maloměstě nespokojená a brzy se manželství rozpadá. Chlapci ovšem díky tomu měli dvojí občanství, což například Hugovi umožnovalo v závodech reprezentovat tu Rakousko, tu ČSR. Mladší Kurt byl prokuristou sladovny.
Hugo se i ve Vídni i oženil, ale později se rychle pro svůj původ rozvedl – byť byli všichni oficiálně katolického vyznání, bylo jim po „anšlusu“ Rakouska vše zřejmé a Hugo prchá v roce 1938 z Vídně dramaticky do Anglie a narukuje jako mechanik do RAF. Později jej Angličané vyreklamují, protože dříve dceřiná firma Kornolithky – firma Hornflowa v jižní Anglii, byla pověřena výrobou knoflíků pro veškeré uniformy a Hugo byl jediný odborník.
Otec Bruno dlouho váhal s odjezdem a čas zmeškal. V době, kdy ještě mohl rozhodovat o svém majetku – daroval nejoblíbenější část svých sbírek starožitností – sbírku hodin Městskému muzeu, které tak získalo ještě v roce 1947 největší sbírku hodin ve státě. Když přišlo předvolání do transportu, voli on i jeho druhá manželka Tereza dobrovolný odchod ze světa. Nalezeni byli v den transportu – 27. 6. 1942. Jak sladovna, tak Kornolithka byly už dávno arizovány.
Ano, nacisté ještě dovolili Kurtovi vypravit pohřeb. Ale už za 9 dnů po pohřbu jej zatýká gestapo pro údajné zatajení majetku a v podstatě do roka je umlácen v koncentračním táboře. /Nápis na náhrobku – pro vzpomínku – nese mylné datum/ Je pochopitelné, že veškeré ostatní věci otce a jeho majetek byly nacisty rozkradeny.
Hugo se v Anglii ožení a narodí se mu dvě děti. Závodní rada jeho bývalého podniku oznámí, že nemá nic proti jeho návratu do vlasti a už má celá rodina československé pasy. Naštěstí užili rozumu a po Únoru 1948 je založili „ad acta“. Je zřejmé, jak by jako německy mluvící Židé se službou v RAF asi dopadli.
Ing. Hugo Winter, autor mnoha patentů, bývalý závodník a z libosti kuchař a cukrář, což bylo v poválečné Anglii neobvyklé, celý život pracoval ve svém oboru výroby knoflíků. Zemřel v roce 1981. V Anglii žijí jeho děti a zvláště pak dcera Carolle má pořád jistý kladný vztah k našemu městu.
Ivan Čech, člen spolku Zahrada života Prostějov
