Výstava v prostějovském Špalíčku připomíná smutné a tragické osudy členů zdejší židovské komunity, kteří na přelomu června a července 1942 nastoupili cestu, ze které nemělo být návratu. Celkem 1259 židovských obyvatel Prostějova, vrátilo se 109 osob.
Příslušníci zdejší židovské komunity odjeli čtyřmi transporty do Olomouce, kde byli shromážděni v Hálkově škole v Nových Hodolanech a následně s dalšími židovskými obyvateli ze střední Moravy dobytčáky do Terezína a odtud do koncentračních a vyhlazovacích táborů v Osvětimi, Baranoviči, Malém Trostinci, Treblince, Raasici a dalších. Celkem bylo deportováno 1259 židovských obyvatel Prostějova. Většina z nich byla kvůli svému židovskému původu zavražděna. Vrátilo se 109 osob.
Výstava s názvem Návrat domů nežádoucí. Mecenáš Bruno Winter je zarámována do kontextu historie a událostí třicátých let 20. století. Návštěvníci uvidí nejen výstavní panely, ale také například antisemitské plakáty. Najdou zde také příběhy členů prostějovské židovské komunity.
Prvním příběhem je příběh prostějovského rodáka, dramatika píšícího německy, emigranta v Palestině a pozdějším Izraeli Maxe Zweiga (1892–1992) a jeho manželky Gertrudy Löhrové (1893–1988). Je to i příběh jejich manželství, jejich odloučení, společných návštěv a setkávání. Je to i příběh domu rodiny Zweigových v ulici Vápenice č. 23. Dokladem toho jsou vystavené osobní předměty z pozůstalosti manželů Zweigových, které muzeu věnovala Anna Žáková, například knihy německy psaných dramat, fotografie, pohlednice, dopis od přítele O. F. Bablera, skicář s kresbami Grety či její váza na oblíbené červené růže.
Výstava je také doplněna dalšími zajímavými předměty, například dětskou kresbou malířky Alžběty Kleinerové Zelené, cestovním pasem Pauly Zwillingerové, matky významné izraelské oděvní návrhářky Loly Beer Ebner a fotoreprodukcemi od židovského malíře Isidora Kaufmanna s tematikou židovské každodennosti. Neméně zajímavá je také krátká výpověď prostějovské rodačky přeživší holocaust, občanky Státu Izrael a autorky vzpomínkové knihy Co oheň nespálil Maud Michal Beerové.
Poslední místnost výstavy je věnovaná prostějovskému pivovarníkovi, sladovníkovi, milovníkovi historie, mecenáši muzea, sběrateli hodin a čestnému občanovi města Prostějova Bruno Winterovi.
Jeho velkou zálibou byly historické hodiny. Ty nejen sbíral, ale také opravoval a stavěl. Z obavy před zabavením jeho sbírky nacisty věnoval větší část sbírky koncem března 1939 zdejšímu muzeu. Tato akvizice zahrnovala šestašedesát hodin a hodinek nejrůznějších druhů a dob, od 15. do 19. století. Byly mezi nimi hodiny sloupkové, stojací, nástěnné, cestovní i kapesní.
Winterova sbírka dodnes tvoří významnou část muzejní hodinové sbírky. Z celkového počtu 323 hodin jich asi třetina pochází od Bruno Wintera.
Na výstavě je možno vidět celkem třiadvacet hodin a hodinek, mezi nimi například sloupkové hodiny s umělými květinami a labutí z roku 1820, dřevěné nástěnné kolečkové hodiny tzv. švarcvaldky z poloviny 19. století či zlaté a stříbrné vřetenové a cylindrové hodinky od různých výrobců (například Mattew Hill – 1780 Londýn, Lassner – Vratislav 1730, K. Bréguet Paříž, M. Holnar –1760 Praha).
U příležitosti 80. výročí prvních hromadných transportů prostějovských Židů do koncentračních táborů výstavu připravily Muzeum a galerie v Prostějově ve spolupráci se Statutárním městem Prostějov, Státním okresním archivem v Prostějově a Pamětí národa. V galerii Špalíček bude až do konce října letošního roku.
Bruno Winter (1873–1942)
Pocházel z židovské sladovnické rodiny z Haňovic u Litovle. Po studiích pivovarnictví v Berlíně a Mnichově vstoupil s bratrem Karlem v roce 1898 do sladovny a pivovaru „Brüder Winter“ v Blahoslavově ulici v Prostějově. Oba se stali jeho majiteli. V oblasti sladovnictví patřili ke špičce. Slad pod obchodní značkou „Castello“ vyváželi do řady zemí Evropy, Asie, USA a Jižní Ameriky. Po tragické smrti bratra v roce 1912 se stal jediným majitelem továrny. Z důvodů konkurence musel v roce 1913 výrobu piva zastavit. V nevyužitých prostorách pivovaru potom zavedl výrobu knoflíků (továrna Kornolit). V roce 1941 byly obě továrny arizovány. Bruno Winter se otrávil společně se svou druhou manželkou Terezií v noci na 27. června 1942 před nástupem do transportu do Terezína. Mladší syn Kurt (1911–1943) byl zatčen gestapem a zavražděn v Osvětimi. Starší syn Hugo Adolf (1905–1989) utekl včas do Velké Británie, kde působil jako technik u 310. československé perutě RAF. Jako odborník byl uvolněn z armády a řídil potom firmu na výrobu knoflíků. Jeho rodina žije ve Velké Británii. Winterova továrna byla v roce 1948 znárodněna. Sladovna se stala součástí národního podniku Obchodní sladovny Olomouc. V roce 1992 ji koupil nový majitel a pod názvem Castello působí na trhu dosud. Připomíná tak odkaz a památku rodiny Winterových.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém (psáno pro Olomouckou drbnu):
Další ohlasy v tisku: