Nad knihou David Borka Moje roky v Izraeli

Když se v květnu letošního roku objevila na našich knižních pultech kniha zpravodaje České televize na Blízkém východě Davida Borka Moje roky v Izraeli s podtitulem jarmulky, surfaři a rakety, vyvolala velký ohlas ze strany čtenářů, odborníků i široké veřejnosti. Je již téměř vyprodaná. V knihovnách jsou na ni stále rezervace.

Publikaci vydalo nakladatelství BizBooks v Brně ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem 5. května 22, Praha 4. Obsahuje 256 stran a řadu barevných a černobílých fotografií. Jedná se o barvitou a čtivou reportážní publikaci. David Borek je fundovaným znalcem dané oblasti a naším nejlepším geopolitickým zpravodajem.

Snaží se zde hledat odpovědi na otázky: Co obnáší práce zpravodaje v tak turbulentní oblasti? Existuje něco jako izraelská mentalita? Čeho se týkají tamní politické hádky? Jak vypadá izraelsko-palestinský (přesněji izraelsko-arabský) konflikt zblízka?  Osobní zážitky střídá s hlubšími ponory do izraelské historie, společnosti, ekonomiky a politiky. Navzdory komplikovanosti situace zůstává otevřený a nestranný. Nedělá ze sebe válečného zpravodaje.

Profesně zde působí od srpna 2018. Jeho velkou výhodou je předchozí znalost Izraele. Pobýval zde totiž před nástupem do zpravodajské pozice s přestávkami skoro rok. Jako student -brigádník na farmě a na stavbách, turista a návštěvník u příbuzných. Má židovské kořeny po svém dědečkovi Arnoštu Beerovi (1920–1987). Sám ale říká, že pochopit tuto zemi je „jinej level“. Kniha je uvedena reportážní částí 11. 5. 2021  Aškelon. Po ní následují kapitoly: 1. Trojí objevování Izraele 1986, 1996, 2018, 2. Kým jsou? Národní mentalita a jiné mýty (Borek se hádá s Izraelci), 3. Nadáváme, ale baví nás to (Izraelci se hádají s Izraelci), 4. Konflikt (Izraelci se hádají s Araby), 5. Je to v lidech (epilog místo hádek).

David Borek nám dává možnost nahlédnout do Izraele skutečně detailně. Poznáváme například pověstný armagedon na silnicích, větší prostor pro jinakost Izraelců, jejich neokázalost či menší nároky na soukromí. Poznáváme Izrael jako různorodý mix různých národnostních a náboženských skupin (Židé, Arabové, Beduíni, křesťané, Drúzové) a mezi Židy jsou rodilí Židé (označovaní jako sabra), Židé z orientálních zemí, Ruska a evropských zemí, dále Židé reformní, ortodoxní (charedim) i sekulární. Mluví zde o sabrovské národní mentalitě, kterou představují odvaha, improvizace, hravost a neformálnost.

Poznáváme i samotný Izrael a jeho vývoj od „chudého“ sociálního státu k zemi mrakodrapů, vyspělých technologií a start-upů.  Poznáváme i historický kontext událostí (šestidenní válka 1967, Chrámová hora, Východní Jeruzalém), včetně problematiky Gazy, kde vládne Hamás a Západního břehu Jordánu, kde leží místa starozákonních židovských dějin – biblická pravlast Judea. Západní břeh je „verandou“ státu Izraele s poetickými západy slunce, nádhernými vyhlídkami z kopců do údolí (například z Pedu’elu), ale i stovkami různých plotů, checkpointů a zaslepených polních cest. Najdeme zde židovské osady Bejtar Ilit, Gidi, Ofra Mecodej Dragot a palestinské vesnice Dajr Balút, Karf Bara, Kalkílija. „Židé bývali národem z hor a kopcovitých polopouští … Kameny, olivové háje a vinohrady, nikoliv písek, palmy a citrusové plantáže,“ vysvětluje David Borek.

Vidíme izraelsko-palestinský konflikt z různých pohledů včetně hledání cest a řešení (anexe západního břehu Jordánu, Trumpův mírový plán, Abrahámovské dohody) včetně mentality a názorů palestinských Arabů. Zde si klade řadu otázek: Jak vidí či nevidí Izrael? Umí být sami sebou? Umí si vládnout?

Popsán je i další výrazný rys Izraelců – vášeň pro politiku a stranickost. V letech 2019–2022 zažil Izrael patery volby, volební účast je kolem 70 % a politické strany jsou masové čítající až 100 tisíc členů. Poznáváme volební kampaně, volební štáby a příběhy politiků, například Bennyho Ganze, Avigdora Liebermana Benjamina Netanjahua, Naftalina Beneta, Ja’ira Lapida, Mánsura Abbáse, Itamara Bena Gvira.  Poznáváme i autorovu rodinu, přátele, kolegy a příběhy místních obyvatel, s nimiž natáčel. Točil například rozhovor s premiérem Netanjahuem v listopadu 2018. Byl na tiskové konferenci s představiteli Hamásu v čele s Ismaílem Haníjou v Gaze, ve štábu palestinské samosprávy v Ramalláhu, v centru testování dronů na Golanech. Hovořil s fanatickými uctívači Arafata, Abbáse a Sadáma i obyčejnými palestinskými Araby a byl na čaji v osadě Atíja u beduínů v Negevské poušti. 

A jaký největší strach zde zažil? Byla to „tlačenice“ a chaos pod horou Meron na svátek Lag ba-omer 22. května 2019. Ten byl mnohem horší než rakety Hamásu při natáčení na parkovišti v Aškelonu nedaleko Gazy. A ještě jeden hrozný zážitek zde vzpomíná.  Jako dvacetiletý mladík jel na kole na výlet a u vesnice Bajt Síra nedaleko Jeruzaléma po něm dva palestinští kluci hodili velký kámen. 

„Izrael je bohatá, sofistikovaná země. Složitost moderní společnosti s sebou ale nese křehkost. Pár raketových poplachů a továrny vyhlašují mimořádné volno a na polích hnije úroda, protože sklízet broskve a avokáda kilometr od Gazy prostě nejde. Ve školách se neučí, turisti ruší objednávky hotelů. Mezinárodní letiště u Tel Avivu udržuje provoz jen díky husté síti baterií Iron Dome, ale kdyby sem mezinárodní letecké asociace zakázaly kvůli rizikům létat, vyschnul by najednou tok zboží i lidí spojující židovský stát se světem,“ uvádí v knize David Borek.

Kniha také podává spoustu zajímavých autentických příběhů. Tím prvním je „poslední židovský Gaudí“, potomek severoafrických Židů Nisim Kachlon, který buduje svůj „soukromý hrad“ u jeskyně nedaleko Tel Avivu. Patří mezi ně  Ari Katz vystěhovaný s rodinou z Gazy a jeho patnáctiletá anabáze a hledání nového domova (nakonec jej našel ve vesnici Katifu), farmář Jisra ‚el Lander a jeho „opevněný domácí pokoj“ v domě ve vesnici v Kfar Aza , Beduín a lesník Ábed v lese Jatis v Negevu, členové „české kolonie“ a absolventi našich univerzit v palestinské vesnici Dejr al-Asadu a Gidi Cur  z Masarykova lesa u kibucu Sarid, autorův předek pocházející z židovské rodiny českých Zuckerů. 

Hlavním kouzlem této země není scenérie hor a pouští ani památky a poutní místa, nýbrž lidi, uzavírá svoji knihu David Borek.

Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém