Přinášíme třetí oceněný příběh, který vzniknul v rámci literární soutěže Gymnázia Jiřího Wolkera pořádané při festivalu Chayim 2022. Autorkou je Monika Bartošíková, SOŠPO, Prostějov:
Ač Písmo svaté připomíná nám, že Bůh je s námi i v těch nejtemnějších chvílích, znám jedno místo, jež se stalo Bohem zapomenutým. Místo, kde lidé přestávali věřit v Boha, v zázraky, v lidskost, ve slitování.
Bylo mi necelých čtrnáct let, když jsem se jakožto Židovka ocitla v přeplněném vlaku mířícím neznámo kam. Všude kolem byly desítky zmatených lidí, kteří na sebe vrhali znepokojené pohledy. Nikdo nevěděl, jak dlouhá ještě ta cesta bude, anebo kam to vlastně jedeme. Vlak měl prkny zatemněná okna. Celou tu dobu vládl vagonem klid a netrpělivé ticho. Po několikahodinové cestě jsme k našemu neštěstí zjistili, že vlak končí v Osvětimi, jednom ze šesti koncentračních táborů na území Polska. A tam, kde to celé začalo, tam by mne nikdy nenapadlo, jaké hrůzy mne čekají. A už vůbec by mne tehdy nenapadlo, že se dnes zde ocitnu živá. Ale někdy přežít nemusí nutně znamenat totéž, co zvítězit.
Když se vaše dětství rozprostírá ve stínu války, je to něco, co vám jakožto dítěti zcela pokřiví pohled na svět. Ale být Židovka znamenalo každý den bojovat o svůj život. Nemohli jste nikomu věřit. Nikdy jste si nebyli ničím jistí. Kdykoli mohlo přijít gestapo a odvést vás pryč. Přítel udával přítele, kolega kolegu, soused souseda. Ze dne na den se svět převrátil vzhůru nohama a jediné, co vám zůstalo, byla naděje, která se po čase rozplynula. Další věc, kterou dodnes nechápu je, proč je špatné být Žid. Proč nás Hitler tolik nenáviděl, jaká příčina tak hluboké zášti ho nutila vyvíjet takové úsilí na vyhlazení všech Židů v Evropě. V koncentračních táborech však nebyli jen Židé, ale také handicapovaní lidé a homosexuálové. Zkrátka ti, co nezapadali do stereotypu „normálního člověka“ nebo představovali „hrozbu“, byli „uklizeni“ do vyhlazovacích táborů.
Hned, co jsme vystoupili z vlaku, se rozpoutalo peklo na zemi. Všichni museli odevzdat svá zavazadla a lidé v uniformách už vlekli několik ubohých duší kamsi pryč. Vznikl zmatek. Lidé začali křičet, když vtom nás rozdělili. Mě a mou mladší sestru Hanu někdo odstrčil o kus dál a náš malý bratříček Joseph se okamžitě ztratil mezi zástupem tlačících se lidí. Maminku táhli dva esesáci po zemi někam pryč, zatímco křičícího tatínka bili bezdůvodně obuškem. Vznikla obrovská tlačenice a najednou jsem se spolu se sestrou ocitla ve velké místnosti plné trojpatrových dřevěných postelí, na kterých nebyly ani matrace. Měla jsem štěstí, že na mne vyšlo úplně nejvyšší lůžko z celé palandy. Někteří spali na chladné betonové zemi. V noci byla v táboře tak obrovská zima, že jsme mrazem nemohli ani spát. Všichni jsme se třásli a nehřálo nás ani jídlo v žaludku, protože příděly, které jsme dostávali, byly směsně malé – jen kousek tvrdého chleba a pár doušků vody. Jediné, co jsme dostali, byly pruhované úbory, ale někteří nedostali ani to. Podmínky v táboře byly naprosto příšerné. Přežívali jsme v extrémní zimě, mezi lidmi se šířily všemožné choroby a vši. Občas, když jsme nemohli usnout, nás zahřívala mladá paní. Když jsme leželi na zemi, hřála nás svým tělem. Alespoň tak jsme mohli na chvíli usnout.
Když jsme se ráno probudili, museli jsme pracovat. Muži, ženy a dokonce i děti. Ti, co pracovali, na tom byli ještě dobře. Až když jsem se vrátila z tábora, dozvěděla jsem se, že na malých novorozeňatech se prováděly nelidské pokusy. Doktoři vzali matce dítě a odstřihli ho od mateřského mléka. Postupně měřili, jak dlouho je dítě schopno vydržet o hladu. Jedné sestře se děťátka zželelo, a i přes břímě viny a porušení lékařské přísahy se rozhodla utrpení dítěte ukončit a píchla mu smrtící injekci. Nejhorší je, že všichni ti, co na nás křičeli, ti co nás vedli do sprch, ti, co nás mohli pouhým pohledem odsoudit k smrti, se dožijí klidného stáří. To je naprostý výsměch spravedlnosti. Taková zvěrstva se děla za ostnatými dráty pod dozorem válečných zločinců. Těmi dráty byl obehnán celý tábor. Většinou byly tyto dráty nabité elektřinou, takže když se někdo snažil je přelézt, okamžitě ho to uškvařilo na uhel. Toho však někteří využili ve svůj „prospěch“. Když jsme se ráno probudili a vyšli jsme ven, skoro pokaždé jsme našli někoho, jak visí zamotaný v drátech. Zkrátka někteří už to nevydrželi a rozhodli se své trápení ukončit milosrdněji. Myslím, že mnoho z nás o tom každou noc přemýšlelo. Nejhorší však bylo, že vás kdykoli mohli odvést do „sprch“. Esesáci vám řekli, že se jdete umýt. Vždy vybrali několik lidí a vehnali je jako dobytek na porážku do betonových místností se železnými dveřmi. Do jedné plynové komory se vešly na dva tisíce lidí. Zavřeli za nimi těžké dveře a „vsypali“ tam plyn. Nějakou chvíli se ozývalo srdcervoucí naříkání. Potom hlasy utichly. Na to hrobové ticho už nikdy nezapomenu. Někdy se táborem linul černý kouř a já se vždy ptala: „Že to není maminka s tatínkem?“
Rodiče jsem neviděla od doby, co nás oddělili u vlaku, Jediné, co mě uklidňovalo, je, že jsem měla stále po boku svou mladší sestřičku. Byla má naděje, můj důvod to všechno vydržet. Každý večer, když jsme usínaly, jsme se dívaly na strop a říkaly jedna druhé, že to bude zase dobré. Na stropě každou noc tančila po stěně tři malá světýlka. Když jsme nemohly usnout, říkala jsem Haně, že ta světýlka jsou tatínek s maminkou a bráška Jo. Dokud svítila, znamenalo to, že jsou stále naživu a myslí na nás. To byla naše jediná naděje. Jak však plynul čas a my se celé dny třásly zimou, Hana onemocněla. Dva dny měla horečky a stále se nekontrolovatelně třásla. Rty měla promodralé a nikdo nám nechtěl pomoci. Nemocných bylo tolik, že každý den pár lidí zemřelo. Ostatní pak z mrtvých svlékali ponožky a košile, aby se sami zahřáli. Podařilo se mi pro sestřičku sehnat dva páry ponožek, aby se alespoň trochu zahřála. Když jsem se jednoho rána probudila, zjistila jsem, že sestřička nedýchá. Srdce se mi žalem skoro zastavilo. Myslela jsem si, že samý smutkem umřu. Zůstala jsem sama a neměla jsem tušení, kde je moje rodina. Všechna světýlka zhasla a zůstala jen hluboká temnota a žal. Chtěla jsem, ať už to skončí. Přála jsem si usnout a už se nevzbudit.
Jednou jsem uprostřed noci zaslechla rozrušené hlasy. Než jsem se stihla vzpamatovat, polovina lidí už byla z velké haly venku. Lidé se strkali a ruští vojáci v uniformách otvírali bránu. Nikdo nemohl uvěřit svým očím ani uším. Vojáci tam stáli a se soucitem ve tváři nám opakovali: „ты можешь идти!“
A tak tu teď sedím sama v mém rodném domě. Sedím tu v naší útulné, avšak prázdné kuchyni a ani nedutám. Unavenýma očima se rozhlížím po místnosti. Nohy mám ze čtyřdenní cesty celé bolavé, záda skoro necítím. Největší bolest však cítím uvnitř. Duše roztrhaná na cáry, srdce se topí v bolesti a s každým nádechem se do hrudi zabodávají tisíce nožů. Ta sladká vůně domova, ta, kterou jsem tak zbožňovala, mi teď nepřipomíná nic jiného než ztrátu svých milovaných rodičů a bratra i sestry. Voda, co pravidelně kape z nedotaženého kohoutku. Každé „žbluňk“ jako by křičelo, že už je nikdy neuvidím. Kukačka, co odbíjí poslední dvanáctou. Maminčiny šaty, které si už neoblékne. Sestřina flétna, na kterou už nikdo nebude hrát. Když zavřu oči, nevidím nic jiného než život za ostnatým drátem a prázdný dům, který by byl navěky připomínkou mé bolesti. A tak po tom všem, co jsem přežila, po tom všem, co jsem překonala, nemohu říct, že přežít bylo vítězstvím. Jak milosrdná je smrt v porovnání s životem v pouhých vzpomínkách a snech. Teď však tiše, slyšte. Ptačí zpěv doprovází mne. Bum. Slyšte, jak hodinová ručička odpočítává poslední nádechy. Bum. Slyšte, jak se zpomaluje tlukot mého srdce. Bum.