Když 5. ledna 1992 zemřel téměř ve sto letech v Jeruzalémě Max Zweig, věděla o tom v tehdejším Československu jen hrstka zasvěcených. Jeho jméno a dílo bylo z oficiální literatury vyloučeno. Zatímco v zahraničí vyšly nekrology, u nás vyšel pouze jediný článek od Jiřího Veselého. Tento moravský, židovský a německý dramatik to měl s přijetím a uznáváním díla hodně složité. Postupně však zweigovské bádání pokračovalo.
V roce 1992 vyšla v nakladatelství Sefer kniha Jiřího Fiedlera Židovské památky v Čechách a na Moravě a právě v ní nacházíme u hesla Prostějov stručnou zmínku o Maxu Zweigovi. Druhá zmínka je obsažena v publikaci Jaroslava Klenovského Židovské město v Prostějově (Brno- Prostějov 1997). Zde už je pětiřádková informace uvedená v kapitole Vývoj počtu obyvatelstva, významné osobnosti. Na katedře germanistiky FF UP v Olomouci vzniklo pracoviště pro výzkum německé moravské literatury. Objevily se studie a články od germanisty a literárního historika Ludvíka Václavka a badatele a znalce Pavla Maňáka. Vyšel Lexikon deutschmährischer Autoren ( UP Olomouc, katedra germanistiky, Ingeborg Fialová a kol., 2002) a rovněž v něm je Max Zeweig zastoupen. K poznání Zweigova díla přispěl i překlad do češtiny jeho knihy Vzpomínky (Olomouc 2004) a v témže roce pozoruhodný objev korespondence v domě č. 23 v ulici Vápenice v Prostějově.V dalších letech je mu věnována pozornost ze strany historiků a literárních historiků ( Marie Dokoupilová, Ivana Bednaříková Procházková) na konferencích Židé a Morava konaných v Kroměříži a ve vydaných sbornících.
Max Zweig je zastoupen v publikaci Z paměti literární Olomouce, 2 díl (editor Bohumír Kolář, Olomouc 2006, medailón od Ludvíka Václavka) a v antologii Olomouc v české literatuře (editor Bohumír Kolář, Olomouc 2007). Další informace najdeme v knize Literární procházky německou Olomoucí ( eds. Lukáš Motyčka, Veronika Opletalová, UP Olomouc 2012) a v publikaci Osobnosti Prostějovska ( Vydal Klub historický a státovědný, Prostějov 2012). V roce 2015 vyšla publikace Ivany Cahové – Max Zweig: Náboženské eseje ( Problém Shylock, Náboženství a konfese). Posledním zatím nejrozsáhlejší zhodnocení Zweigova díla pochází od Ivany Cahové v disertační práci Dramatik Max Zweig – prorok nového humanismu (Olomouc 2019). Právě ta by mohla být základem pro vydání monografie o životě a díle Maxe Zweiga.
Kdo byl Max Zweig
Max Zweig se narodil 22. června 1892 v Prostějově. Jeho rodina patřila k dobře situované německožidovské vrstvě města. Otec Gustav Zweig (1855–1925) byl váženým členem a představitelem zdejší židovské obce a advokátem. V roce 1907 nechal postavit v ulici Vápenice dům č. 23, ve kterém potom rodina žila a on zde provozoval advokátní kancelář. V letech 1913–1919 byl posledním starostou samostatné politické židovské obce. Potom už fungovala jako náboženská obec. Rodina Zweigova byla v Prostějově usazena už od 17. století. Byli mezi nimi obchodníci, právníci a později továrníci. Gustavův děda Moses Josef Lewy Petrowitz (1750–22. 9. 1840) přijal jméno Zweig. Otec Marcus (1796–1889) Zweig byl rovněž předsedou zdejší židovské obce.
Maxova matka Helena rozená Rottbergerová ( 1865 Prostějov –1942 Treblinka) pocházela z rodiny tiskaře Ignáce Rottbergera a jejím prastrýcem byl hebraista a bibliograf Moritz Steinschneider. Vztahy mezi rodiči byly napjaté. Max měl vřelý vztah k otci, zatímco k matce choval odstup. Měl dva mladší bratry. Hans (1896–1944) vystudoval medicínu a byl neurologem v Brně. Paul (1903–1942) působil jako učitel jazyků a překladatel v Itálii a v Paříži. Oba bratři a matka se stali oběťmi holocaustu. Byli transportováni do Terezína a zahynuli v koncentračních táborech. Vzdáleným příbuzným Maxe Zweiga byl rakouský prozaik Stefan Zweig (1881–1942). Pocházel z větve Zweigových, která se usadila ve Vídni.
Max v Prostějově navštěvoval obecnou školu. Potom studoval na německém gymnáziu v Olomouci a nakonec studoval práva na univerzitě ve Vídni. Ta však dokončil až v roce 1920 na německé univerzitě v Praze doktorátem. Při přípravě na zkoušky z občanského práva mu tehdy výrazně pomohl přítel a pozdější brněnský advokát Heinrich Groag (1893–1973). Práva vystudoval na základě smlouvy uzavřené s otcem a to výměnou za finanční podporu během první fáze jeho umělecké činnosti. Právnické profesi se však nikdy nevěnoval.
Zde je třeba ještě připomenout olomoucké intermezzo v letech l. světové války. Tehdy vykonával vojenskou službu v infekční nemocnici v Nových Sadech. Stal se účastníkem schůzek mladých intelektuálů u Engelmannových v domě na Mořickém náměstí. Zde se diskutovalo o umění a filozofii, muzicírovalo, hrálo divadlo. Poznal zde pozoruhodné osobnosti, s nimiž se přátelil a také si s nimi dopisoval. Patřili mezi ně filozof a architekt Paul Engelmann, jeho bratr malíř a karikaturista Peter Engelmann, právník Heinrich Groag, filozof Friedrich Pater, hudebník a Maxův bratranec Fritz Zweig, filozof Ludwig Wittgenstein, ale také překladatel a knihovník Otto František Babler a filozof Josef Ludvík Fischer.
Max Zweig mezi Prostějovem, Olomoucí, Vídní, Berlínem, Tel Avivem a Jeruzalémem
V Československé republice neviděl jako moravský Němec perspektivu. Chtěl literárně proniknout v Německu, proto v letech 1920–1934 žil a působil v Berlíně. Zde se v roce 1932 oženil s Margarethou Löhrovou rozenou Bauerovou. Ta také konvertovala k židovství. V důsledku protižidovských aktivit se v roce 1934 vrátili do Prostějova a žili domě v ulici Vápenice č. 23.
V roce 1935 na pozvání přítele Arthura Wachsbergera poprvé navštívil Palestinu. Země ho nadchla přírodou a památkami a poprvé zde poznal realitu sionismu. V roce 1938 jel do Palestiny podruhé. Měl se podílet na nastudování hry Marranové v hebrejském Národním divadle Habimah. Premiéra se konala v prosinci 1938. Pobyt v Palestině se však protáhl na devět let. Návrat do tehdejšího Československa mu už nebyl umožněn. S Gretou se nechal úředně rozvést, aby ji uchránil před možnou perzekucí.
V Československu se potom objevil koncem dubna 1947. Pět měsíců žil v Prostějově, kde obnovil manželský svazek. Potom se zase vrátil do Tel Avivu, kam se Greta nechtěla přestěhovat. Zweig viděl, že jako německy píšící dramatik by v zemi neměl žádnou perspektivu a to i s ohledem na politickou a společenskou atmosféru. Bylo však pro něj nesmírně těžké od jeho milé a výborné ženy odejít. Potom se viděli s Gretou až v roce 1961a vždy se potom pravidelně setkávali na prázdninových dvouměsíčních pobytech v Rakousku a to až do roku 1982. Společnou dovolenou s nimi také trávili bratranec a americký dirigent Fritz Zweig s manželkou, operní pěvkyní Tilly.
Druhou osudovou ženou Maxe Zweiga byla švýcarská harfenistka Wilhelmina Buchererová. Na rozdíl od Grety byla praktikující katoličkou a nepřistoupila k židovství. Zajišťovala Maxovi domácnost i po finanční stránce. Přestěhovali se do Jeruzaléma a vzali se dva roky před Zweigovou smrtí.
Přátelé a podporovatelé
Patřil mezi ně především bratranec, světově uznávaný hudebník a dirigent Fritz Zweig (1893–1984), který byl Maxovým celoživotním přítelem, rádcem a učitelem. Z dalších můžeme uvést bratrance Egona Zweiga, advokáta a zakladatele sionistického spolku v Olomouci a „Prostějovana“ akademického malíře Leo Katze. Seznámil se s ním ve Vídni a Leo Katz byl pro něj velkým vzorem. Naučil jej vnímat krásu architektury.
Dalšími přáteli byli spolužák z německého gymnázia v Olomouci, režisér Bernhard Reich, který ho významně podporoval při pobytu v Berlíně a prostějovský rodák žijící v Palestině inženýr Bruno Steiner. Ten byl jeho srdci nejbližší a bezpodmínečně se ztotožnil s jeho dramaty. Přítel Arthur Wachsberger vedl v Tel Avivu salon The Cultivated Home. Na Maxovo doporučení zde zaměstnal jako interiérového designéra Paula Engelmanna. Pokud se týká Paula Engelmanna (spolužáka z olomouckého gymnázia) – jejich vztah byl poněkud složitým – byli spíše kamarádi a duchovně se pohybovali jinde. V neposlední řadě byl jeho přítelem spisovatel a dramatik Max Brod, který se přimlouval za uvádění jeho her, v době 2. světové války mu zajistil u československé exilové vlády měsíční rentu a zařídil uvedení dvou her v rakouském rozhlase.
Dramatická tvorba – posvěcený shora daný úkol a jediný životní cíl
Už v dětství mu učarovaly divadelní hry. V osmi letech četl z rodinné knihovny hry Goethovy, Schillerovy, Grillparzerovy a Shakespearovy. Při studiích v Olomouci a ve Vídni navštěvoval divadelní představení. K dramatické tvorbě se cítil být předurčen. Obětoval jí vše. Osobní život i rodinu. Dramata byly vlastně jeho děti. Nikdy nevykonával žádné občanské povolání. Žil z finanční podpory rodinných příslušníků a přátel. V letech 1938–1965 bydlel v Tel Avivu s filozofem a architektem Paulem Engelmannem v jednopokojovém podkrovním bytě v ulici Achaad Haam čp. 90.
Max Zweig je autorem dvaadvaceti her. Jejich trvalými hodnotami byl boj proti násilí a totalitním režimům, primárně proti fašismu a komunismu. Usiloval o vytvoření uceleného nadosobního systému humanistických hodnot.
V první fázi psal hry zabývající se historií a postavením Židů : Moloch ( 1933, později nazvané 1933), Marranové ( 1937), Davidia (1938), Saul (1944). Z dalších uvádíme například tragédii Varšavské ghetto (1947) či Vzpouru srdce (1956) pojednávající o židovské rodině v Nizozemí v době okupace.
Další tematickou oblastí her je rozbor a odsouzení jevů xenofobie, totalitní byrokracie, komunistické diktatury a falešného myšlení: Médea v Praze (1949), Generální tajemník (1955), Rozhodnutí Lorenza Morena (1965). Řadu dramat věnoval velkým postavám minulosti – Napoleonovi – Svatá Helena (1930), Lvu Tolstému – Tolstého zajetí a útěk (1946), Rasputin (1932), Franziskus ( 1945) o sv. Františkovi z Assisi.
Některé hry nebyly vůbec uvedeny na jevištích. Jiné byly zase jen uvedeny v premiéře. Největší ohlas dosáhly hry Marranové a Franziskus. Příznivě byl přijat Saul v hebrejském překladu. Pia Cameronová byla uváděna v Německu a Rakousku i jako rozhlasová hra. Davidia byla kromě Palestiny uvedena v Paříži, New Yorku a Buenos Aires. Varšavské ghetto se dočkalo překladu ve finštině.
Zweig sám poznamenal, že jeho práce jsou určeny více ke čtení než k divadelnímu zpracování. Usiloval o uvedení svých her v Československu. Bohužel k tomu nedošlo. Do češtiny byly z jeho díla přeloženy hry Rasputin a Svatý František a novela Láska Joffrey z Peritova. Přeložil je Otto František Babler. Hry měly být uvedeny v olomouckém divadle. Režisér Oldřich Stibor je nakonec odmítl a označil za nehratelné.
Zweig trpěl osudem neuznaného dramatika. Texty byly poznamenány archaickým stylem, složitou stavbou, nadměrným patosem i odporem k novým moderním dramatickým postupům. Na složitém přijetí či spíše nepřijetí jeho her se také podepsaly i vnější okolnosti, především neschopnost asimilace v izraelské společnosti, neznalost hebrejštiny a jeho ukotvení v němčině. Ocitl se tak ve složité situaci trosečníka na malém ostrůvku německé menšiny uprostřed izraelské většiny. Země „svých otců“ si vážil a pociťoval jí vděčnost za to, že ho přijala a umožnila mu přečkat válečnou vřavu, nikdy ji však nepřijal za svůj domov.
Pro českého čtenáře jsou jeho hry nedostupné. Deset z dvaceti vydal knižně v letech 1961 a 1963 Hans Deutsch ve Vídni. Nové souborné vydání díla vyšlo v letech 1997–2002 v Německu. Z celého Zweigova díla vyšly knižně v češtině jen jeho Vzpomínky.
Kniha Vzpomínky představuje návraty nejen do rodného Prostějova
( německy: Lebenserinnerungen. Bleicher Verlag, Gerlingen 1987, české vydání: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci & Nakladatelství Monse, Olomouc 2004, přeložil Tomáš Fürst)
Jedná se o pozoruhodnou knihu. Zweig ji začal psát a diktovat prakticky už jako nevidomý v třiadevadesáti letech, bez potřebných pomůcek, poznámek, daleko od své vlasti. Znovu zde ožívá rodná Morava – Prostějov a Olomouc na přelomu 19. a 20. století v podivuhodně svěží paměti muže, který si byl vědom, že spisováním memoárů se po odmlce pustil do „závodu se smrtí nebo s těžkou chorobou, která ochromuje sílu myšlení“. Nakonec mu však bylo „dopřáno prožít uplynulý život podruhé, uvědoměle a utěšeněji, než tomu bylo ve skutečnosti“.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
