Max Zweig, prostějovský rodák, dramatik a příbuzný literáta Stefana Zweiga toho za jeden život prožil tolik, jako málokdo. Prostějov, Olomouc, Vídeň, Berlín, Tel – Aviv, Jeruzalém. Z Berlína si přivezl svoji první ženu, když prchali před nacisty. Šťastná náhoda ho těsně před obsazením zbytku Československa zavála do tehdejší Palestiny, kde přežil válku. Brzy po nacistech se však moci v naší zemi chopili komunisté, a tak Zweig zůstal ve své nové vlasti, v Izraeli. Jeho německá manželka naopak v Prostějově, kde žila až do své smrti v roce 1988.
Mimochodem, jejich dům naleznete blízko centra Prostějova. V letošním roce si připomínáme jak kulaté výročí jeho narození, tak smrti. Přijďte se seznámit s jeho dílem i s neuvěřitelnými životními eskapádami, kterými tento Prostějovan prošel. Tohoto prostějovského rodáka si připomeneme ve dvojici událostí:
22. 6. 2022 od 17:00 v Podkrovním sále prostějovské Městské knihovny
23. 6. 2022 od 19:00 v Maiselově synagoze v Praze
Přednášející: PhDr. Ivana Cahová, Ph.D. Centrum judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových FF UP Olomouc, Mgr. Filip Gregor, historik Muzea a galerie v Prostějově.
Max Zweig – prostějovský rodák, dramatik, prorok a hlasatel humanismu
Před sto třiceti lety – 22. června 1892 se v Prostějově narodil dramatik, spisovatel židovského původu Max Zweig. Při vyslovení jména Zweig si vybavíme většinou rakouského spisovatele Stefana Zweiga (vzdálenějšího příbuzného) , autora řady životopisných a psychologických novel či německého prozaika pocházejícího z pruského Slezska Arnolda Zweiga, který však s prostějovskými Zweigy zpřízněn není.
Byl tak trochu ve stínu svého slavnějšího a známějšího příbuzného. Navíc moravský, židovský a německý dramatik žijící v tehdy „nepřátelském a imperialistickém“ Izraeli a píšící složitým jazykem byl u nás neznámý. Kontakty s ním udržovala jen malá skupina olomouckých intelektuálů – překladatel Otto František Babler a germanista a literární historik (po roce 1968 vyhozený z Filozofické fakulty UP) Ludvík Václavek. Max Zweig byl objevován, poznáván a studován postupně až po roce 1990 a mnohem později.
Kdo byl Max Zweig?
Narodil se 22. června 1892 v Prostějově. Otec Gustav Zweig (1855–1925) byl váženým členem židovské obce, advokátem a v letech 1913–1919 byl posledním starostou samostatné politické židovské obce. Matka Helena Rottbergerová (1865–1942) pocházela z rodiny tiskaře, majitele knihkupectví a papírnictví Ignatze Rottbergera. Max měl dva mladší bratry – Hanse (1896–1944), pozdějšího neurologa v Brně a Paula (1903–1942), učitele jazyků a překladatele. Matka a oba bratři se stali oběťmi holocaustu a zahynuli v koncentračních táborech. Na přání otce vystudoval práva. Studia dokončil v roce 1920 v Praze. Právnické profesi se však nikdy nevěnoval. Stal se dramatikem. V roce 1921 se v Berlíně seznámil s tehdy vdanou Margharetou Lőhrovou rozenou Bauerovou ( *1893 v Mnichově). Sňatek uzavřeli v roce 1932. Druhou osudovou ženou jeho života byla harfenistka švýcarského původu Wilhelmina Buchererová, s níž se oženil dva roky před svou smrtí. Od roku 1978 žil v Jeruzalémě, kde 5. ledna 1992 zemřel téměř ve sto letech.
Prostějovská léta Maxe Zweiga
Max Zweig prožil v Prostějově čtrnáct let. Strávil zde svoje dětství (do roku 1902). Bydlel s rodiči ve výstavním dvoupatrovém domě v hlavní ulici židovského ghetta. Až v roce 1907 si otec nechal postavit dům č. 23 v ulici Vápenice. Max v Prostějově navštěvoval obecnou německou školu a jako malý chlapec se od vychovatelů naučil česky, později však češtinu zapomněl. Připomínal také židovské kořeny rodiny, například jahrzeit na výročí úmrtí dědečka – obchodníka Marcuse Zweiga, kdy se scházela celá rodina. Vážil si svého otce, který rozšiřoval jeho zeměpisné a historické vzdělání. Začal číst hry z rodinné knihovny. Trpěl ale hádkami a napětím mezi rodiči, příčinou byla matka „ zlý duch rodiny“. Byl proto rád, že z tohoto prostředí unikl a odešel do Olomouce.
Olomouc pro něj představovala jiný svět spojený s návštěvami divadla, přátel, strýců – majitelů sladovny Sigmunda a Ignatze Zweigových a pozdější schůzky skupiny intelektuálů kolem Paula Engelmanna.
„Prostějov bylo nepůvabné hnízdo, Olomouc naproti tomu město staré německé kultury, která přesahovala do přítomnosti… Prostějov byl šedivý a střízlivý, Olomouc byla pestrá a živoucí, sídlo arcibiskupa a vyšších státních úřadů…,“ takto srovnával Max Zweig obě města v knize Vzpomínky. Do Prostějova se vracel jen sporadicky, většinou na návštěvy. Přítomen byl u smrtelného lože otce v květnu roku 1925 a při vyřizování pozůstalosti.
Druhý prostějovský pobyt spadá do období od března 1934 do června 1938. Bydlel zde se ženou Gretou v domě na Vápenici č. 23. Unikli z tehdejšího Berlína pod tlakem nacismu. „Ze začátku jsem nemyslel na Židy, kterým hrozil strašlivý osud, myslil jsem na Evropu a říkal si: To znamená válku,“ vzpomínal Max Zweig. Ve zcela neznámém a cizím prostředí se však necítil dobře. Ve městě téměř nikoho neznal. Stýkal se pouze s židovskou komunitou. Více přátel měl z doby studií v Olomouci. Jezdil také do Brna, kde žil bratr Hans. V Prostějově dokončil drama Moloch (nazvané později 1933) a začal pracovat na dramatu Propast. V létě 1937 dokončil hru Marrani a předčítal z nich ukázky v židovských kruzích v Prostějově a Olomouci. Tyto akce byly přijímány s velkým uznáním. Prostějovský pobyt přerušil v roce 1935 cestou do tehdejší Palestiny na pozvání přítele Arthura Wachsbergera. Palestina ho nadchla svými přírodními a historickými krásami a poprvé uviděl realitu sionismu.
Max si nesmírně vážil své ženy Grety. Jejího intelektu, vzdělání, vztahu k umění, ke květinám a přírodě. Zprostředkovaně také zachytil v knize Vzpomínky i tento příběh, o kterém se dozvěděl. Greta jednou potkala na ulici mladou přítelkyni „zohyzděnou odpornou hvězdou“. Nedbala na nebezpečí, které jí hrozilo, rozběhla se k ní, objala ji a políbila. Tento motiv zakomponoval později do dramatu Vzpoura srdce.
Začátkem července 1938 odjel do Palestiny, aby byl přítomen při nastudování hry Marranové v hebrejském národním divadle Habimah v Tel Avivu. Hra byla uvedena v prosinci a dočkala se téměř stovky repríz po celé zemi. Do své vlasti se však už vrátit nemohl a pobyt v Palestině se protáhl na dlouhých devět let. S Gretou se nechal úředně rozvést, aby ji uchránil před možnou perzekucí.
Poslední prostějovský pobyt se váže k roku 1947. V Prostějově se objevil koncem dubna a žil zde pět měsíců. Obnovil přerušené manželství. Začátkem října 1947 se vrátil do Tel Avivu, kam se Greta nechtěla přestěhovat a on sám viděl, že jako německy píšící dramatik by v zemi neměl žádnou perspektivu a to i s ohledem na politický a společenský vývoj.
„ V Prostějově jsem se necítil dobře. Byl jsem úplně osamělý a neměl žádné známé. Židé tam už žádní nežili a s Čechy jsem se nestýkal… Přijel jsem ze země s obyvatelstvem plným důvěry a víry v budoucnost do země, jejíž atmosféra byla zkalená temnými vyhlídkami do budoucnosti. Československo bylo oficiálně demokratickou republikou. Ve skutečnosti bylo ale zatím ve stylu – řízeno komunisty a muselo být dříve či později nevyhnutelně pohlceno Ruskem,“ vzpomínal M. Zweig. Bylo pro něj nesmírně těžké od jeho milované výborné ženy odejít. Potom se viděli až v roce 1961 a vždy se potom pravidelně setkávali na prázdninových pobytech v Rakousku a to až do roku 1982.
„Divadlo bylo mou vášní, bylo mou láskou…“ Max Zweig
Svou tvorbu, psaní divadelních her chápal jako posvěcený, shora daný úkol a jediný životní cíl. Byl fascinován dramatickým uměním. Zůstal však vzdálený divadelnímu ruchu a hereckému světu.
Je autorem dvaadvaceti her. Jejich trvalými hodnotami byl boj proti násilí a totalitním režimům, primárně proti fašismu a komunismu. Usiloval o vytvoření uceleného nadosobního systému humanistických hodnot. V první fázi psal hry zabývající se historií a postavením Židů: Moloch (1923), (později pod názvem 1933), Marranové (1937), Davidia (1938), Saul (1944). Z dalších uvádíme například tragédii Varšavské ghetto (1947) a Vzpouru srdce ( 1956) pojednávající o židovské rodině v Nizozemí v době okupace.
Další tematickou oblastí her jsou xenofobie, byrokracie, komunistická totalita a falešné myšlení: Médea v Praze (1949), Generální tajemník (1955), Rozhodnutí Lorenza Morena (1965). Řadu dramat věnoval velkým postavám minulosti – Napoleonovi – Svatá Helena (1930), Lvu Tolstému – Tolského zajetí a útěk (1946), Rasputin (1952), Franziskus ( 1945) o sv. Františkovi z Assisi. Některé hry nebyly vůbec uvedeny na jevištích. Jiné byly uvedeny jen v premiéře. Největší ohlas měli hry Marranové a Franziskus. Příznivě byl přijat Saul v hebrejském překladu. Pia Cameronová byla uváděna v Německu a Rakousku jako rozhlasová hra. Davidia byla kromě Palestiny uvedena v Paříži, New Yorku a Buenos Aires. Varšavské ghetto bylo přeloženo do finštiny.
Zweig sám poznamenal, že jeho práce jsou určeny spíše ke čtení než k divadelnímu zpracování. Jsou poznamenány nadměrným patosem, složitou stavbou, archaickým stylem. K tomu přistoupila velikost, vážnost a hloubka tématu. Byly mu cizí zábavné slovo a humor. Byl stoupencem aristotelovské dramatiky. Odmítal věci nové, revoluční a avantgardní.
Zweigovy hry vyšly v roce 1961 a 1963 u Hanse Deutsche ve Vídni (celkem deset her). V letech 1997–2002 vyšlo souhrnné Zweigovo dílo v Německu v šesti svazcích zásluhou editorky a správkyně pozůstalosti Evy Reichmannové. Jeho pozůstalost je uložena v Deutschen Literaturarchiv v Marbachu.
Max Zweig ve víru literární historie a vzpomínek
Dílo Maxe Zweiga bylo známé spíše v odborných kruzích. Jeho jazykem byla totiž němčina. V češtině vyšla v roce 1923 pouze povídka Láska Joffreye z Peritonu v překladu O. F. Bablera . Navíc to byl autor židovský, píšící složitým patetickým stylem a moravská židovská literatura přece jen stála ve stínu té pražské. Zásluhou olomouckých germanistů –Ludvíka Václavka, Ingeborg Fialové a dalších však začal být objevován a poznáván také Max Zweig. Při katedře germanistiky Filozofické fakulty UP v Olomouci vzniklo pracoviště pro výzkum německy psané moravské literatury ( Arbeitsstelle für deutschmährische Literatur). Výsledkem výzkumu byl slovník Lexikon deutschmährischer Autoren (FF UP Olomouc, katedra germanistiky, Olomouc 2002).
Spolek Adalberta Stiftera z Mnichova uskutečnil na Moravě putovní výstavu nazvanou Verwehte Spuren, zaváté stopy, židovští spisovatelé německého jazyka z Moravy. Ve dnech 6. prosince 2001 – 27. ledna 2002 proběhla také v Muzeu Prostějovska. Prostějované a další zájemci tak mohli poprvé poznat i osobnost a dílo Maxe Zweiga. Spolupracovníci spolku pátrali i po Zweigových stopách v Prostějově. V té době však o nich nebylo ani ponětí.
Významným přelomem byl rok 2004, kdy vyšel český překlad knihy Maxe Zweiga Vzpomínky (německy– Lebenserinnerungen. Bleicher Verlag, Gerlingen 1987, 2. vydání– nakladatelství Igel Oldenburg , české vydání: vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci & Nakladatelství Monse, Olomouc 2004, přeložil Tomáš Fürst). Vydavatel vyšel z druhého německého vydání na základě doporučení správkyně pozůstalosti Maxe Zweiga Evy Reichmannové. Součástí je stať Ludvíka Václavka Max Zweig a Olomouc.
Jedná se o pozoruhodnou a čtivou knihu. Max Zweig ji začal psát a diktovat už jako nevidomý ve svých třiadevadesáti letech, bez pomůcek, poznámek či deníku. Ožívá zde tak jeho rodná Morava – Prostějov a Olomouc, rodina, přátelé, například bratranec, hudebník a dirigent Fritz Zweig, technik a prostějovský rodák Bruno Steiner, designér Arthur Wachsberger, filozof a architekt Paul Engelmann, spisovatel a dramatik Max Brod, novinářka Paula Arnoldová, hebrejský grafolog Richard Pokorny a básník Elazar Benyoetz. Můžeme také nahlédnout do tvůrčí dílny dramatika. Poznáváme jeho názory na politiku, židovství, společnost i umění. Vyjádřil zde přesvědčení, že opakovaně unikl ranám osudu bez vlastního přičinění – jakýmsi vyšším řízením než náhodou – v době 1. světové války nebyl poslán na frontu, v roce 1938 neúmyslně, ale včas odjel do Palestiny. V Tel Avivu nepropadl úplné materiální bídě, svou celoživotní chudobu přestál přijatelným způsobem s pomocí svých přátel a rodiny. Přestál i svoje druhé vyhnanství v Palestině a Izraeli, i když se pohyboval v kruzích německy mluvících přistěhovalců, psal stále jen německy a hebrejsky se nikdy dokonale nenaučil.
„Jeden malý národ přežil, zatímco všechny světové mocnosti antiky zmizely z povrchu země a stopy jejich moci a velikosti nalezneme už jen v papyrech, pergamenech a kamenných troskách. Tento národ po dvě tisíciletí ničený, rozháněný do všech světových stran, ostatními národy nenáviděný a pronásledovaný, národ bez vlastní země, bez moci a beze zbraní, jehož příslušníci, rozptýlení po celém světě, byli spojeni pouze svatým jazykem svých modliteb a dodržováním prastarých zvyklostí, tento národ znovu nalezl svou starou vlast a vytvořil svůj stát, jak to předpověděli velcí proroci,“ napsal v knize Vzpomínky.
Tato autobiografie významně rozšířila povědomí a informace o osobnosti a díle Maxe Zweiga. A ještě jeden akt je spjatý s rokem 2004. Můžeme jej označit jako velký objev. Při vyklízení domu č. 23 na Vápenici, kde rodina žila, byla objevena celá řada dokladů, písemností a dokumentů. Po jejich očištění, konzervování a uspořádání byly popsány a zařazeny do sbírky literární památky prostějovského muzea. Obsahuje celkem 172 kusů dopisů a pohlednic (přijatých a odeslaných), dále rukopisy zaznamenávající plán výstavby některých děl, různé výpisky, novinové výstřižky a rodinné dokumenty.
Na základě knihy vzpomínek a onoho objevu vznikly další články o M. Zweigovi (Marie Dokoupilová, Zaváté stopy Maxe Zweiga, Střední Morava, č. 21, 2005, str.116–119 ; Stopy dramatika Maxe Zweiga v Prostějově, Židé a Morava, sborník příspěvků z konference v Kroměříži konané 9. 11. 2005, str.109–122). Zweigovské bádání však pokračovalo. Vznikaly další články a studie včetně slovníkových hesel ( např. Z paměti literární Olomouce 2, 2006 ; Osobnosti Prostějovska, vydal Státní okresní archiv Prostějov, 2012). Další příspěvky uveřejnila Ivana Bednaříková Procházková (Max Zweig. Prostějovský rodák v Izraeli, In: Židé a Morava, XVI., sborník, 11. 11. 2009, str. 194– 200 ; Mezi Olomoucí a Tel Avivem, přátelství Maxe Zweiga a Paula Engelmanna, In: Židé a Morava, XVII., 10. 11. 2010, str. 281–289).
V roce 2015 vyšla publikace Ivany Cahové – Max Zweig: Náboženské eseje (Problém Shylock, Náboženství a konfese). Zatím nejrozsáhlejší prací je disertační práce Ivany Cahové Dramatik Max Zweig – prorok nového humanismu (Olomouc 2019).
Max Zweig prožil dramatické století, do něhož zasáhly dvě světové války, konflikty, stěhování, téměř šedesátileté vyhnanství v Palestině a Izraeli, ale také setkávání s přáteli, cestování, návštěvy, psaní her, jejich uvádění, kritiku i přijetí, setkávání se zajímavými lidmi i uměním a dvě osudové lásky, jimiž byly Greta a Wilhelmina.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
