Ve čtvrtek 1. 7. 2021 jsme v Prostějově na Pernštýnském náměstí č. 6 uložili 4 Kameny zmizelých za rodinu naší čestné členky Maud Beerové. Pamětní kameny připomínají její prarodiče a strýce. Přinášíme medailonek, který připravila členka spolku Hana Bartková při příležitosti ukládání těchto kamenů:
Stojíme před rodným domem prostějovské rodačky, laureátky Ceny města Prostějova a čestné členky spolku pro židovské kulturní dědictví Hanácký Jeruzalém paní Maud Beerové. Jako dospívající dívka prošla vězením v Terezíně, přežila, vrátila se domů. V roce 1949 se usadila v Izraeli, kde žije se svou rodinou dosud. Do rodného Prostějova se však často vrací, nejen ve svých vzpomínkách, ale i v knize Co oheň nespálil.
Pojďme si připomenout příběh obyvatel tohoto domu a jejich příbuzných, které milovala a kteří zahynuli jako oběti holocaustu.
Její dědeček Max Steiner (narozený 10. května 1872) byl nejstarším z šesti dětí Jakoba Steinera a Charlotty rozené Husserlové. Původně bydleli v židovských uličkách, později jeho otec Jakob zakoupil dům č. 6 na Pernštýnském náměstí v Prostějově.
V roce 1907 se Max Steiner oženil se Štěpánkou rozenou Steinerovou a v roce 1908 se jim narodila jediná dcera Kateřina, maminka Maud.
Max Steiner provozoval v přízemí domu obchod s kůžemi a ševcovskými potřebami. V prvním poschodí měli byt. Ve druhém poschodí bydlel jeho nejmladší bratr Josef Steiner (narozený 19. března 1884) se synem Gustavem. Byl vdovec, manželka Mela rozená Sborowitzová zemřela v roce 1932.
Maud sem velmi ráda chodila. Vzpomínala na společné nedělní výlety do okolí Prostějova, babiččiny vynikající nedělní obědy, omamnou vůni kůže, dědečkův klavír v obývacím pokoji a rozsáhlou knihovnu obsahující mapy, atlasy a různé encyklopedie.
„Ráda jsem sem chodívala, bylo mi dobře v domě u babičky. Neměla na mne žádné požadavky, nekritizovala mé chování, zkrátka – bylo to prima! V létě v neděli se přidávám k obyvatelům tohoto čarovného domu a časně zrána jedeme vlakem na výlet v okolí. Jdeme lesem, nacházíme jahody, borůvky, maliny, ostružiny, houby a lesní květinky. Strýček Josef zapálí ohníček. V zimě každou neděli obědvám u babičky – jaké to výtečné jídlo – jaké dobroty. Pak Gusta sejde dolů a hrajeme si – brnkáme na dědečkův klavír, jdeme na procházku sněhem, někdy se sáňkami,“ vzpomínala v knize Co oheň nespálil.
Gustava měla velmi ráda. Byl to bratranec její maminky. Byl o čtyři roky starší a výborně si rozuměli. Naposledy ho viděla se strýčkem Josefem v létě roku 1942 v Terezíně. Byl to hodný a velkodušný chlapec. Dal jí tehdy cukrátko, měl ho ještě z domova. Potom byli oba posláni transportem AAy na východ do Baranoviče a byli zastřelení v blízkém lese v roce 1943.
A ještě jednu vzpomínku na Gustava zaznamenala ve své knize Co oheň nespálil. V roce 1994 totiž navštívila Prostějov a setkala se svým bývalým „sousedem“ a kamarádem z dětství Emilem Vařekou z domu U Tří zajíců. Dal jí hračku, kterou pro Gustava po celá ta léta schovával. Dostal ji do úschovy, než odjeli do Terezína.
Dědeček Max Steiner zemřel ještě v Terezíně v roce 1942 ve svých sedmdesáti letech a milovaná babička Štěpánka byla zavražděna v Osvětimi v roce 1944. Bylo jí tehdy dvaašedesát let.
Ve své vzpomínkové knize Co oheň nespálil o tom Maud Beerová napsala:
„Dědeček zemřel v Terezíně ve spánku na podlaze mezi spoustou starých lidí, babička byla naštěstí vedle něho. Moji milovanou babičku poslali v říjnu 1944 do Osvětimi – přímo do plynu. Jak nám scházela! Byla s námi v Terezíně víc než dva roky.
Několikrát se nám čtyřem – babičce, mamince, sestře a mně – podařilo zůstat v Terezíně, byť nás zařadili do transportu na východ. Avšak tentokrát už nebylo východisko, babička jela sama. Chtěli jsme jet s ní. Už si nepamatuji, co a jak bylo. Jednou nás vyreklamovali, protože maminka pracovala v slídárně a já v zemědělství. Dodnes vidím babičku, jak jsem ji viděla naposledy. Nevím, proč právě do transportu šla celá v černém. Po víc než dvouletém pobytu v Terezíně byla babička hubená, trochu už shrbená, svraštělá. Tak jsem ji viděla stát ve velké bráně Hamburských kasáren, kterou šla přímo do vlaku – do dobytčího vagonu samozřejmě. To byl poslední můj pohled na babičku. Dodnes to moc bolí a stýská se mi po ní po celý život.
——-
Dědeček Max Steiner mě jednou vzal na procházku do botanické zahrady vedle kostela sv. Petra a Pavla a pak mi ukázal starý židovský hřbitov hned naproti. Šel se mnou k hrobu paní Bambergerové a vyprávěl mi, že jedna větev naší rodiny přišla do Prostějova z německého města Bamberg. Později jsem se dozvěděla, že v tom městě byla velká židovská náboženská obec a nakonec jsem to město se svou dcerou Ednou navštívila. Dědeček mi to vyprávěl asi v naději, že to podám dál svým potomkům, a to se také stalo.
U nás se vyprávělo, že dědečkův dědeček, když už byl starý, rád sedával na Floriánku ( Floriánském náměstí) a představoval si, že sedí pod olivou v Erec Izrael – pouto s naší zemí po skoro 2 000 let vyhnanství!“