20. ročník akce, která je stále potřeba (spíš čím dál potřebnější), se uskutečnila v neděli 16. 4. 2023 v Praze. Akci pořádala organizace ICEJ za podpory Velvyslanectví Státu Izrael, pražského magistrátu, Senátu České republiky a Židovského muzea Praha. Bylo nám ctí účastnit se také. V plném znění přinášíme proslov předsedy ICEJ Mojmíra Kalluse, který zazněl ve Valdštejnské zahradě:
Vážená paní velvyslankyně, pane první místopředsedo, pane primátore, vážení přátelé, dámy a pánové,
letos 19. dubna to bude 80 let, kdy židovský odboj zahájil povstání ve varšavském ghettu – marný, ale hrdinný boj proti nacistům. V Izraeli se toto výročí připomíná každoročně jako den památky obětí holocaustu. Plné jméno tohoto dne zní hebrejsky Jom ha šoa ve ha gvura – tedy den památky obětí, ale také hrdinství. Je věnován všem, kteří se dokázali postavit nelidskému nacistickému režimu, každý podle svých možností. Patří sem ti, kdo se zapojili do odboje, patří sem spravedliví mezi národy, tedy nežidé, kteří nezištně zachránili život Židům a riskovali přitom život vlastní, a obecně se dá říci, že v tento den Izrael pamatuje na všechny, kdo nemlčeli.
Jedním z těch, kdo tehdy nemlčeli, byl německý teolog a filosof Dietrich Bonhoeffer. Pro každého křesťana je jeho život inspirativní už tím, jak radikálně promýšlel praktický život následování ve světle Ježíšových slov. Pro Bonhoeffera byla důležitá jednota myšlení, slov a činů. Po nástupu Hitlera k moci ho jeho přesvědčení přivedlo k aktivní účasti v odboji. Nakonec byl odhalen, zatčen, vězněn a na přímý příkaz Hitlera v dubnu 1945, jen několik dnů před koncem války, popraven.
Pro nás je důležité, že významnou roli při formování Bonhoefferových postojů hrálo pronásledování Židů v nacistické Třetí říši. Vystupoval proti nacistickým rasovým zákonům a sám pronásledovaným Židům pomáhal. Bonhoeffer jasně formuloval, že protižidovská nenávist je neslučitelná s životem opravdového křesťana. „Mlčet tváří v tvář zlu je samo o sobě zlem: Bůh nás nebude považovat za nevinné, protože nemluvit znamená mluvit, nekonat znamená konat.“
Tato myšlenka je variantou na výrok filosofa Edmunda Burkeho, který je od počátku mottem tohoto našeho setkání lidí dobré vůle: „K triumfu zla postačí, když dobří lidé nebudou dělat nic.“ Mnozí se ptají, jak je možné, že se katastrofa šoa mohla uskutečnit ve 20. století uprostřed Evropy. Je to proto, že příliš mnoho lidí nedělalo nic.
Toto připomenutí je aktuální i dnes. Možná si řeknete, že situace není tak zlá. Naopak: je daleko horší než před dvaceti lety, kdy jsme s tímto projektem začínali. S ubývajícími svědky přibývá zpochybňování holocaustu. Antisemitské předsudky nezmizely, jen se halí do jiného kabátu. A stejně jako v minulosti, i dnes slova ústí v činy. Přibývá verbálních i fyzických útoků na Židy. Rozrůstají se struktury namířené proti jedinému židovskému státu, s kterým se zachází jinak než se všemi ostatními. I to je forma antisemitismu.
Několik příkladů postačí k ilustraci tohoto rostoucího trendu:
Na západních univerzitách se už běžně volá po ekonomickém, kulturním a akademickém bojkotu Izraele. Přidávají se k němu i někteří umělci.
Evropská unie prosazuje zvláštní označování výrobků z určitého teritoria jen proto, že je vyrobili Židé. Nic podobného neexistuje v případě mnoha jiných sporných území ve světě.
OSN má ve své agendě permanentní body, jejichž projednávání každoročně vyústí v rezoluce proti Izraeli. Používá dvojí metr: Valné shromáždění OSN vloni schválilo 15 rezolucí proti Izraeli, zatímco proti zbytku světa včetně Ruska, Íránu či Severní Koreje to bylo dohromady 13 rezolucí. Cílem takových rezolucí není obrana lidských práv, nýbrž démonizace židovského státu.
Na závěr zmíním čerstvou událost z minulého týdne, která hýbe celým Izraelem. Jedna židovská rodina jela strávit volné dny Pesachu ke Galilejskému jezeru. Na cestě jejich auto přepadl palestinský terorista. Střelbou nejprve auto znehybnil a pak vystřílel do kabiny celý zásobník, dokud neměl jistotu, že celou osádku zavraždil. U auta bylo nalezeno dvacet prázdných nábojnic. Na místě zahynuly dvě dcery, dvacetiletá Maia a patnáctiletá Rina. Jejich matka Lucy podlehla těžkým zraněním v nemocnici. Jaký člověk může spáchat takový čin? Jak tím může pomoci palestinské věci? Tato vražda je produktem systematického podněcování k násilí, jemuž jsou vystaveni Palestinci už od dětství, často za evropské peníze.
Já chci ale poukázat na něco jiného. Jejich manžel a otec Leo Dee cestoval v jiném voze, a proto přežil. Je rabínem v obci Efrat a poslechněte si, jak reagoval na tragickou vraždu tří členů své rodiny: žádné volání ke svaté válce, k zabíjení nebo vyhánění nepřátel – namísto toho výzva rozlišovat mezi pravdou a lží.
Vyzval veřejnost, aby se na počest jeho zavražděné manželky a dcer vyfotili s izraelskou vlajkou a umístili fotografii, nebo prostě jen izraelskou vlajku, na sociální sítě. „Sdílením izraelské vlajky uděláme něco pro to, abychom rozlišovali mezi dobrem a zlem. Ať izraelská vlajka je dnes celému lidstvu poselstvím, že teror nikdy nebudeme akceptovat jako něco legitimního. Nikdy nebudeme za vraždu dávat vinu obětem. Neexistuje morální ekvivalence mezi teroristou a obětí.“
Kéž by si tato slova vzali k srdci ti novináři a politici, kteří omílají prázdné klišé o tom, že je třeba „zastavit spirálu násilí“ a vyzývají „obě strany“ ke zdrženlivosti. Jaké obě strany? Cožpak je lze srovnávat? Už Golda Meirová to řekla přesně: když Arabové složí zbraně, bude mír. Když Židé složí zbraně, Izrael přestane existovat.
Nemlčet a rozlišovat je tou správnou reakcí na podobná zvěrstva. A tak bych chtěl na závěr vyzvat každého: následujte výzvy rabína Dee a na památku zavražděných Lucy, Maie a Riny umístěte na sociální sítě fotografii s izraelskou vlajkou. Kdo budete chtít, přidejte se k nám: hned po skončení programu, až dozní poslední píseň, vyjděte sem na schodiště, kde uděláme jednu velkou společnou fotografii s izraelskou vlajkou. Jako poselství, že jsme odhodláni rozlišovat mezi pachatelem a obětí. Že nebudeme mlčet.
Fotogalerie z akce:
