Dvě a půl hodiny a pětadvacet účastníků představovalo komentovanou prohlídku nového židovského hřbitova v Prostějově konanou v neděli 29. května 2022 v rámci festivalu Chayim. Zasvěcenými průvodci byli správce židovského hřbitova Rudolf Dub a hebraista Jaroslav Achab Haidler, který mapuje židovské hřbitovy již patnáct let, Výsledky uveřejňuje na www. chevra.com a je také autorem monografie Židovské hřbitovy a pohřbívání.
Na úvod alespoň pár historických informací. Nový židovský hřbitov v Prostějově (též třetí židovský hřbitov) byl založen v roce 1908. Na ploše 1,8 hektarů se nachází 551 hrobů. Je památkově chráněn a patří mezi živé hřbitovy (tedy je plně funkční). V minulosti byl samozřejmě honosnější – vysoká novobarokní zdobená brána, secesní fasáda obřadní síně. I tak se zde však zachovala řada původních prvků v interiéru. Patří mezi ně původní vybavení obřadní síně (svíce, máry, řečnický pult), texty modlitby kadiš či seznamy obětí holocaustu. Na hřbitově je památník židovským obětem 1. a 2. světové války. Tento byl v roce 1950 renovován s rozšířením jeho pietního určení též za oběti holocaustu.
Nechyběly ani současné proměny hřbitova, které nastínil správce Rudolf Dub. Nedělní brigády dobrovolníků „voskresniky“, zhotovení místnosti pro umístění fragmentů náhrobků ze starého židovského hřbitova, připravované opravy a rekonstrukce zdi a brány či převoz tumby (pocházející ze starého židovského hřbitova) nalezené v chatové oblasti plumlovské přehrady Jakoba Schreibera, zetě Veitha Ehrenstamma, práce na pořizování dokumentace a přepis textů na náhrobcích.
To vše bylo doplněno pohledy do židovského pohřebnictví: Chevra kadiša (pohřební bratrstvo),tahara (úprava zemřelých), tumat (rituální nezpůsobilost), chesed šet-emt (nefalšované milosrdenství) a do symbolů, epitafů, náhrobků a macejv. Podle Achaba Haidlera zde moc symbolů nenajdeme, ale přesto jsou zde například sloupy představující strom života či symbol kohenů, kde ruce s roztaženými prsty znázorňují kněžské gesto požehnání.
Hřbitov je novodobý. Najdeme zde většinou žulové, mramorové a honosné secesní náhrobky. Achab Haidler je nazývá židovskou pýchou. Tímto samozřejmě nesnižuje význam zdejších podnikatelských a veřejně činných osobností, například Bergerových, Winterových, Brüllových, Sborowitzových a dalších.
Sklonil se však nad dvěma macejvami v jižní část hřbitova (patřící ženě a děvčátku) s hebrejskými epitafy. A právě na nich ukázal oblast svého zájmu. Texty nejen čte a překládá, ale hledá jejich smysl, odkazy na žalmy i kryptogramy (obsahující skryté jméno zemřelého). Oba texty nám bravurně přeložil a vysvětlil. Podal tak důkaz o tom, že i prostějovské macejvy „uměly zpívat“.
Na hrobech najdeme také kamínky. „I ony představují symbol, například Abraham stavěl oltář z kamenů,“ vysvětlil Achab Haidler a dodal, že se nepokládá kamínek přímo na kámen, ale většinou se mezi oba pokládá zeleň, tráva nebo list. Je to z úcty k mrtvému a představuje to pomíjivost lidského usilování a vzkříšení podle Bible: „Dnové člověka jsou jako tráva. A jako květ polní tak kvete. Jakž vítr povane, anť ho již není. Aniž ho více zná místo jeho. Milosrdenství pak Hospodinovo od věků až navěky.“ Stejně tak hodil za sebe i kousek trávy.
Bejt-olam (dům věčnosti) nebo bejt-chajim (dům života) – takto je do hebrejštiny překládáno slovo hřbitov. Zemřelý totiž neodchází na věčnost, ale domů. Poznali jsme úctu k zemřelým a jedinečnost židovských hřbitovů, které jsou důkazem respektu k člověku, neboť podle Achaba Haidlera „sladký požehnaný po nás chce, abychom žili a věděli, proč a co žijeme“.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
fotografie z akce:
