Leon, Max a Bedřich – oběti nacistické persekuce – byli příbuznými paní Jill Meronové, manželky velvyslance Státu Izrael Daniela Merona. Bylo nám ctí, že jsme jako spolek Hanácký Jeruzalém byli na akci pozváni.
Projev paní Jill Meronové (publikujeme se svolením autorky):
Ráda bych poděkovala všem, kdo dnes přišli.
Děkuji svým dětem Nadavovi, Keren, Matanovi a Ma’yan, kteří přijeli z Izraele. Děkuji své mamince Pat, bratru Jonathanovi a tetičce Margaret a jejímu manželovi Henrymu z Anglie.
Děkuji našim přátelům, členům židovské komunity, příslušníkům diplomatického sboru a všem přátelům Izraele, kteří tu dnes s námi jsou.
Můj zájem o genealogii je poměrně nedávný; vzbudil ho výlet do Polska v roce 2016. Bylo to však až naše přesídlení do Prahy v roce 2017, co mi dalo příležitost a čas toto zkoumání prohloubit. O rodině Lindenbaumových jsem toho věděla jen velice málo a nebyl už nikdo, koho bych se mohla zeptat. Můj dědeček, který zemřel v roce 2009 ve věku 101 let, byl poslední ze své generace. Já měla to štěstí, že jak Daniel, tak má maminka byli natolik prozíraví, že zaznamenali některé z jeho vzpomínek, mnoho otázek však zůstávalo nezodpovězeno.
Moje prababička se narodila jako Regina Lindenbaumová a měla jednoho bratra, Leona, doma mu říkali Leo. Leon a Regina se oba narodili ve Vídni. Jejich otec se narodil v Polsku a jejich maminka na jižní Moravě.
První útržek informací, který jsem během svého výzkumu Leonova příběhu objevila, byla rodinná hrobka na židovském hřbitově tady v Olomouci. Hřbitov jsme navštívili během mé první návštěvy tohoto města v říjnu roku 2017 a objevili jsme krásný náhrobek zdobený barevnou mozaikou, jehož krása vynikala nad okolními hroby. Bylo zřejmé, že jej nechal zhotovit někdo s láskou a citem. Trvalo nám rok, než se nám podařilo najít Marii a setkat se s ní a její rodinou. Marie, jsme dojati, že jste přijeli z Ostravy, abyste tu dnes s námi mohli být.
Zjistila jsem, že Leon se z Vídně odstěhoval do Bruntálu v tehdejších Sudetech. Zde potkal svou nastávající nevěstu, Annu Ertelovou, kterou pojal za manželku v roce 1913 v občanském obřadu v Bruntále. Leon a Anna měli tři syny, Maxe, Bedřicha a Kurta, kteří se tu všichni narodili.
Lindenbaumovi žili v Bruntále pohodlným životem, stejně jako jejich sestřenice ve Vídni, a to až do roku 1938, kdy začal být život pro Židy ve střední Evropě čím dál tím nebezpečnější. Po podpisu Mnichovské dohody a německé okupaci Sudet byli Lindenbaumovi nuceni opustit Bruntál. V říjnu roku 1938 se odstěhovali do Olomouce.
Rakousko bylo mezitím 12. března 1938 včleněno do nacistického Německa. O den později můj dědeček, Irving Kriss, jediné dítě Reginy, společně se svou ženou Hansi, která byla již ve velmi pokročilém stavu těhotenství, opustil Vídeň a přes Německo a Francii se vydal do Anglie. Moje maminka, Pat, první britský občan v naší rodině, se narodila dva týdny po jejich příjezdu. V prosinci roku 1938 moje prababička Regina taktéž opustila Vídeň, aby se připojila ke svému synovi a jeho rodině v Londýně poté, co prodala rodinný podnik za pakatel a zaplatila obrovské sumy na daních.
Po okupaci zbytku Československa nacistickým Německem v březnu 1939 bylo Maxovi a Bedřichovi, kteří před sebou měli slibnou budoucnost jako právníci, znemožněno vykonávat jejich zvolenou profesi. Stejně jako tisíce dalších Židů se zoufale snažili odjet kamkoliv, kde by byli ve větším bezpečí.
V červenci roku 1942 však byli Max a Bedřich deportováni z Olomouce do Terezína a v září roku 1944 společně do Osvětimi. Bedřicha nacisté zavraždili v Osvětimi a Max byl transportem převezen do Dachau. Během naší návštěvy Dachau minulý rok jsme zjistili, že Max byl přiřazen na těžké práce na výstavbě protileteckých bunkrů v podtáboře Kaufering-Lager III. Přežil tu méně než dva měsíce a zemřel v prosinci roku 1944.
Jejich rodičům se podařilo zůstat v Olomouci až do března 1945, kdy byl Leon deportován jedním z posledních transportů do Terezína. Osvobození se v Terezíně Leon dočkal, v koncentračním táboře se ale nakazil tyfem a na následky této choroby zemřel o tři měsíce později.
Leon, Max a Bedřich byli oběti nacistů a je to zde, před domem, odkud byli deportováni do Terezína, kde dnes klademe Stolpersteine na jejich památku.
Jejich mladší bratr a syn Kurt byl však obětí stejně jako oni.
V říjnu roku 1939 Kurta zatklo Gestapo a byl deportován do koncentračního tábora Nisko v Polsku. Když byl lágr v Nisku zrušen, Kurt se pokusil dostat do mandátní Palestiny jako ilegální přistěhovalec na palubě lodi Atlantic. Britové však toto plavidlo zadrželi a Kurt byl deportován do britského vězení na Mauriciu.
V dubnu 1942 dostali Čechoslováci na Mauriciu povolení připojit se k Československé zahraniční jednotce na Středním východě a Kurt z Mauricia odjel na výcvik do Egypta. Účastil se pak obrany letiště v Alexandrii a bojoval u Tobrúku a Kyrenaiky. Od září 1943 byla Kurtova jednotka přidělena k obléhání německých sil v Dunkirku, zde zůstala až do německé kapitulace 8. května 1945.
Kurt se po válce vrátil do Olomouce a v roce 1958 se oženil s Marií Hrabovskou. Žili v Olomouci společně s jeho maminkou, Annou, až do jeho smrti v roce 1970. Anna přežila svého manžela a všechny tři své syny a zemřela v roce 1970 ve věku 91 let. Zemřela, aniž by znala osud svého prostředního syna Bedřicha, přesto vždy věřila, že mohl Holocaust přežít a že žije v Americe.
Marie se znovu provdala za Ladislav Liďaka a my jsme velice šťastní, že jejich rodina tu dnes s námi je.
Při mém pátrání po historii této rodiny mi pomáhalo mnoho lidí a já vám všem moc děkuji.
K nejdojemnějšímu okamžiku na této cestě došlo krátce poté, co jsem s tímto projektem začala a věděla o Lindenbaumových jen velice málo. Bylo to v pátek odpoledne, právě jsme skončili prohlídku muzea v Terezíně a já vytáhla telefon, abych zkontrolovala příchozí zprávy. Psali mi z Národního archivu v Praze, že mají informace o Maxovi a Bedřichovi, bratrancích mého dědečka. Na schodech vedoucích z muzea ghetta jsem se dozvěděla, že oba byli deportováni v roce 1942 do Terezína a odtud v roce 1944 do Osvětimi. Srdce se mi zastavilo nad symbolikou načasování této zprávy.
S tím, jak temnota zahalila Evropu, hranice svobodných zemí se uzavřely a uvěznily Židy v nacisty okupovaných zemích a miliony lidí byly zavražděny. Holocaust byl součástí toho, proč jsem se jako čerstvá absolventka univerzity ve svých 21 letech rozhodla opustit Anglii a odstěhovat se do Izraele v roce 1985.
Svým dětem bych chtěla říci toto: vy jste pokračováním židovského lidu. Vaši předci všichni pocházeli ze střední a východní Evropy a neměli to privilegium žít v moderním židovském státě. Jsem hrdá na to, že všichni žijete v Izraeli, hrdá na to, že navzdory tomu, že jste vyrůstali v různých zemích, všichni jste se rozhodli studovat v Izraeli, a hrdá na vaši silnou izraelskou identitu. Až budete hledět do budoucnosti a plánovat svůj život a budoucí rodiny, nikdy nezapomeňte na svou minulost, nezapomeňte na oběti a pamatujte na slova přeživšího Holocaustu a nositele Nobelovy ceny Elieho Wiesela, “Jediný člověk pevného charakteru může mnoho změnit”.
Projev Daniela Merona, velvyslance Státu Izrael v České republice (publikujeme se svolením autora):
Vážený pane náměstku primátora, vážený pane předsedo Federace Židovských obcí v ČR, vážený pane náměstku ministra zahraničních věcí, vážený pane Tesaříku, kolegové, rodino a přátelé,
Sešli jsme se zde v týdnu, který je pro Židy na celém světě velice důležitý, protože slavíme svátek Pesach. V hebrejštině se mu někdy také říká Chag Hacherut, což znamená Svátek svobody.
Před 80 lety Židé tady v Olomouci, na Moravě, v Československu, v sousedních zemí svobodní nebyli. Stojíme naproti místu, kde kdysi stávala nádherná veliká synagoga, než ji podpálili a zničili lidé, kteří Židy nenáviděli. Nezapomínáme. Přišli jsme si sem dnes připomenout rodinu Lindenbaumových a všechny ostatní oběti nacistické perzekuce a vraždění.
Izrael je dnes, stejně jako Česká republika v posledních třiceti letech, svobodná a otevřená země a společnost. Spojují nás opravdu vyjímečně dobré vztahy. Tato historická pouta také souvisí s Olomoucí, díky mladým pilotům jako byl Hugo Marom, kteří zde v roce 1948 prošli leteckým výcvikem, aby položili základ pro Izraelské letectvo.
Doufáme, že mladá generace neztratí zájem o vlastní minulost a vyroste v tolerance vůči druhým. Že se naučí odmítat jakékoliv projevy rasismu a antisemitismu, které se bohužel v Evropě opět začaly objevovat.
Haggada, kniha, která vypráví pesachový příběh, říká, že každý z nás by měl mít ten pocit, že to byl on sám, kdo byl vysvobozen z egyptského otroctví. To znamená, že bychom vždy měli usilovat o spravedlnost a svobodu pro všechny.
Chag Sameach
-jg-