Jeruzalém je rozlohou a počtem obyvatel, největší město Izraele. Má rozlohu 125,1 km² a žije zde více než 850 000 obyvatel. Izrael a Palestina považují Jeruzalém za své hlavní město, většina států však jako hlavní město Izraele uznává souměstí Tel Aviv-Jaffa. Současný Jeruzalém se rozrůstá daleko za hranicemi Starého Města.
Historie města začala v hluboké minulosti, sahá až do 4. tisíciletí před naším letopočtem a díky tomu je Jeruzalém jedno z nejstarších měst na světě. Jeruzalém je město, které nemá na světě sobě rovné, je to totiž:
– nejsvětější místo judaismu a duchovní centrum židovského národa.
– město, kde se nachází množství významných starověkých křesťanských míst a
– třetí nejsvětější místo islámu.
Nejsvětější místa všech těchto tří monoteistických náboženství se rozkládají ve Starém Městě na celkové rozloze necelého jednoho čtverečního kilometru a zahrnují:
– Chrámovou horu – Židé, místo vybudování a zkázy Prvního chrámu
– Západní zeď – Židé, jediný dochovaný pozůstatek Druhého chrámu
– baziliku Svatého hrobu – křesťané
– Skalní dóm – muslimové
– mešitu al-Aksá – muslimové
Staré Město, které je společně s jeruzalémskými hradbami zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, se tradičně dělí do čtyř čtvrtí. Tedy na arménskou, křesťanskou, židovskou a muslimskou. O významu města svědčí i to, kolikrát byl v ohni války. Byl v průběhu toku času dvakrát úplně zničen, 23krát obléhán, 52krát napaden a 44krát dobyt.
Dnes zůstává status Jeruzaléma jedním z klíčových problémů izraelsko-palestinského a šířeji izraelsko – arabského konfliktu a dnes i izraelsko – muslimského konfliktu. Izraelská anexe východního Jeruzaléma byla označena mezinárodními společenstvími za okupaci a opakovaně kritizována Organizací spojených národů. Právě východní Jeruzalém je považován Palestinskou autonomií za hlavní město jejich budoucího státu. V důsledku rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 478 z roku 1980 přesunula většina států světa svá velvyslanectví mimo Jeruzalém.
Novověk a moderní dějiny
Roku 1517 padl Jeruzalém do rukou Osmanské říše. Jeho dosavadní držitelé, egyptští mamlůkové, byli muslimští vojáci, původně otroci, kteří tvořili egyptské vojenské jednotky. Několikrát se jim podařilo převzít moc, a tak v roce 1291 ovládla Svatou zemi mamlůcká dynastie Bahrí. Za jejich vlády se stal islám v Palestině většinovým náboženstvím. Nový vládce Jeruzaléma, sultán Selim I., zajistil, že město vkročilo do období rozkvětu.
Sultán Selim I. vybudoval dodnes dochované jeruzalémské hradby, obnovil tvrz a Davidovu věž. Koncem 16. století však zeslábla moc centrální vlády Osmanské říše a naopak vzrostla moc lokálních vládců a náčelníků usazených i nomádských kmenů. Jednotlivé skupiny mezi sebou často bojovaly, což vedlo k pustnutí celé Palestiny. To se přirozeně odrazilo i v Jeruzalémě, kde se velké části uprostřed města vylidnily.
Na počátku 19. století čítalo obyvatelstvo Jeruzaléma asi 9 000 lidí. Historici odhadují, že to bylo asi 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce židů. Veškerá populace žila doposud uvnitř hradeb Starého Města, jež tvořily čtyři čtvrti, tak jak jsem uvedl výše. I přes mírnou imigraci židů z východní Evropy však město stále leželo ve stavu latentního úpadku.
Změnu přinesl až nový správní systém, který zavedl Ibrahím Álí poté, co s egyptským vojskem roku 1831 dobyl Palestinu. Stalo se v průběhu První egyptsko-otomanské války.
Egypťané dokázali v zemi zajistit bezpečnost, pacifikovat odbojné kmenové klany a podpořit rozvoj zemědělství a obchodu. Jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 Židů, kteří přišli ze zemětřesením poničeného Safedu v dnešním severním Izraeli, a tím se Židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou: bylo jich 5 000 oproti 4 500 muslimům, 3 500 křesťanům.
Jenže už roku 1840 přispěchala na pomoc Osmanské říši Anglie a další evropské mocnosti a vytlačila Egypťany z Palestiny. Osmané sice od Egypťanů převzali moderní správní systém Palestiny, nedokázali již však zajistit v zemi bezpečnost, takže boje kmenových náčelníků se obnovily a země byla opět uvržena na cestu stagnace. Možná znáte úsloví o „tureckém hospodaření“. Jestli toto není důkaz, že občas platilo, tak už nevím co ano.
Osmanská říše si byla vědoma, že vládu nad Palestinou jí získaly zpět evropské mocnosti, začala proto zavádět reformy a zaujala také liberálnější přístup k menšinám. Evropské státy si navíc mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí říše. V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy. V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Rusku, kde Židé čelili vlně represí a pogromů, přicházelo do Palestiny stále více Židů z východní Evropy. Tedy aškenázských Židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát. Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat. Místně dlouhodobě usedlí sefardští Židé totiž byli zpravidla osmanskými občany a disponovali tudíž značně většími právy než Aškenázové, kteří například jakožto cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázské Židy proto podporovali Židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývaných chaluka. Ale tak nějak se tady zastavil čas.
V roce 1898 se uskutečnila v Jeruzalémě návštěva německého císaře Viléma II. Šlo mu o jedno – dlouhodobou strategií narušit dobré vztahy mezi Velkou Británií a Osmanskou říší a tím zde zapustit pevné kořeny pro budoucnost.
O 16 let později slavil císař zásadní úspěch. Osmanská říše se přidala na stranu centrálních mocností a uzavřela spojení mezi Středozemním a Černým mořem. Zdroje ropy pro britské impérium byly vážně ohroženy a bylo jasné, že zde vzniklo nové bojiště, které bude vázat mnoho sil a prostředků. Turecko, jak budu říši nazývat pro zjednodušení, si vedlo se střídavými výsledky:
– útok na Egypt a Suezský průplav skončil krachem.
– vylodění na Geliboli a následné námořní operace skončily pro Brity a Francouze katastrofálním debaklem
– povstalí Arabové, podněcovaní mimořádnou osobností Thomase Edwarda Lawrence, britského vojáka, cestovatele a arabisty, způsobili mnoho škod, ale hlavně velmi otřásli prestiží říše a sultána v celém muslimském světě tím, že dobyli Mekku.
Lawrence už jako student historie v Oxfordu podnikl několik dobrodružných cest do Sýrie a Palestiny, zúčastnil se vykopávek v Iráku, kde se naučil arabsky a sblížil se s kočovnými beduíny. Roku 1914 se zúčastnil archeologické a kartografické výpravy na Sinajském poloostrově a pracoval jako rezident britské rozvědky v Káhiře. Když šerif Hussein vyhlásil v červnu 1916 povstání beduínů proti Osmanské říši, stal se Lawrence jeho styčným důstojníkem. Shodou okolností se jeho protihráčem na turecké straně stal český arabista a současně jezuita, rakousko-uherský podmaršálek Alois Musil. Alois Musil je pro nás krajně zajímavá osobnost, zvláště proto že pocházel z nedaleké obce Rychtářov a málokdo v naší bohaté historii toho dokázal tolik co on. V tomto cyklu povídání se k němu ještě vrátíme.
Lawrence neměl prakticky žádné vojenské zkušenosti, přesto vyvinul pro špatně organizované beduíny účinnou strategii partyzánské války. Nájezdy na jedinou železniční trať, na vodovody a osamělé posádky měly úspěch, a Lawrencem vedení povstalci obsadili v červnu 1917 přístav Akaba a na samém konci války, dne 1. října 1918 Damašek.
V Mezopotámii naopak Britové usnuli na vavřínech a nakonec zde britský armádní sbor, vedený generálmajorem Townshendem, po statečném boji a po vyčerpání všech potravin a munice, kapituloval. Následoval děsivý pochod smrti. Ale nakonec po reorganizaci dohodových vojsk dne 11. března 1917 padl Bagdád. Od východu to prostě nešlo.
Bylo rozhodnuto dobýt Palestinu postupem z Egypta. Britové, poučení válkou na mnoha frontách, rozhýbali svůj Egyptský expediční sbor a za podpory fascinující logistické podpory zahájili postup přes Sinajský poloostrov.
Cestou si budovali železnici a současně vodovod, kterým přečerpávali vodu z Nilu. Jako by tím bylo pomalu naplňováno jedno staré proroctví nebo snad legenda. Nejsem až takový znalec islámských náboženských věcí, ale v tom proroctví se pravilo, že jednou ze západu přijde vůdce, který zbaví Palestinu turecké nadvlády. Má přijít do Jeruzaléma pokorně a pěšky, a přivede sebou vodu z Nilu. Možná to byla reminiscence na Osvobození Palestiny egyptskou armádou v roce 1831.
Železnice i vodovod byly budovány tempem 80 kilometrů za měsíc. To je skvělé tempo a bylo jasné, že turecká armáda tomuto procesu nebude schopna dlouho vzdorovat. Ten vodovod bylo dílo, které bere dech i dnes. Měl přečerpávací stanice, vyrovnávací nádrže, věžové vodojemy pro udržení tlaku a jeho součástí byla mobilní nádrž na 2 500 000 litrů vody. Před čelem tohoto pohybu postupoval Velbloudí dopravní sbor, který zajišťoval vše potřebné pro jednotky v dotyku s Turky.
Všemu tomu velel generálporučík sir Archibald Murray. Pěší divize pochodovaly podél pobřeží a železnice a zbytek terénu pokrývaly jezdecké síly a jednotky na velbloudech. Jízdě velel Australan Harry Chauvel. Zkušený profesionál s bohatými zkušenostmi. Byl inteligentní, své vojáky, většinou dobrovolníky, velmi odolné a vytrvalé, miloval hlubokou vojáckou láskou a oni mu to vraceli. Jejich role na porážce Turků v Palestině se nakonec ukázala nezastupitelná. Tyto jezdecké divize byly jak britské, tak australské. Vždy to byli odolní vojáci původem z venkova, uvyklí těžké práci, často dobří střelci. Britové bojovali jako klasická jízda, Australané jako pěchota, která se na koních přesouvala.
Tyto divize byly tvořeny třemi jezdeckými brigádami. Každá vždy se třemi jezdeckými pluky, kulometným oddílem s 12 kulomety a dělostřeleckým oddílem s 12 děly.
Kavaleristy podporovaly dvě technické jednotky.
– lehká automobilová hlídka vybavená vozidly Ford T s lehkými kulomety
– a lehká obrněná motorizovaná baterie s obrněnými vozy Rolls Royce. Chauvel velel i speciální síle, nazývané Imperial Camel Corps. Bylo to 1 660 vojáků a důstojníků. Pocházeli hlavně z australských jezdeckých jednotek. Byli to hodně dobří vojáci. Bylo to deset střeleckých rot, kdy každá měla 5 kulometů, jedné samostatné kulometné roty a jedné samostatné dělostřelecké baterie.
Když byla obsazena Sinaj, před jejich očima se objevila Palestina. Ta byla pořád pod nadvládou osmanské říše a její armády. Prvním cílem zde bylo město Gaza. Ta Gaza, která plní stránky světového tisku i dnes více než bohatě. Útok byl zahájen 26. března 1917. Byl veden velkou silou a razancí – dvě pěší divize a jedna divize jízdy šly do čelního útoku. Velitel Gazy, německý major Tiller, byl v zoufalé situaci, ale dokázal nemožné. Brity s těžkými ztrátami odrazil.
Britové zde přitom měli asi 12 tanků, ale stále dělali stejnou chybu. Místo vytvoření úderné tankové pěsti je rozptýlili po bojišti a každý tank díky tomu bojoval sám za sebe.
Dne 17. dubna téhož roku byl zahájen další útok. Oba protivníci se navzájem zabíjeli tři dlouhé dny. Výsledek byl pro Brity opět velmi zlý. 6 624 padlých, raněných a nezvěstných proti 402 padlým, 1634 raněným a 245 nezvěstným na straně Turků. Murray byl odvolán a Palestina byla nadále v rukou Turků.
Padlo rozhodnutí a na bojiště dorazil generál sir Edmund Allenby.
Edmund Henry Hynman Allenby, 1. vikomt Allenby, se narodil 23. dubna 1861 a zemřel 14. května 1936. Byl britský voják, který se proslavil ve druhé fázi Velké války, ve které vedl jako vrchní velitel Egyptského expedičního sboru od 12. června 1917 do konce války v roce 1918 britské jednotky v bojích proti Osmanské říši v Africe a Asii. V průběhu těchto let zcela ovládl klíčové oblasti blízkého východu, zejména Palestinu a Sýrii a zcela deklasoval turecké, německé a dokonce rakousko-uherské jednotky působící na této frontě. Po válce získal v roce 1919 hodnost polního maršála a byl mu udělen dědičný titul vikomt z Allenby. Je považován za jednoho z nejlepších dohodových velitelů první světové války. Dokázal to rychle – jeho cíl totiž nebyla Gaza, ale Be er ševa.
Do dějin války na tomto bojišti se zapsal skvělou kamufláží třetího útoku na Gazu, kdy pod tímto krytím zaútočil na Be er ševu, kterou nakonec dobyly australské jezdecké jednotky ANZAC pod velením brigádního generála Williama Granta. Útokem, který se stal legendárním.
Pokud se chcete dovědět více, sežeňte si film Lehká jízda, originální název Lighthorsemen z roku 1983. Je tam vše podstatné.
Díky tomu, že nyní byla Gaza od severu obchvácena, dne 31. října byla zahájena třetí bitva o Gazu. Gaza byla Turky vyklizena 7. listopadu 1917 a jih Palestiny byl v britských rukou.
Britové následně vytrvale a nezadržitelně postupovali na sever. A Jeruzalém, město, o které nám jde, bylo Turky vyklizeno 10. prosince 1917. Jeruzalémský guvernér Izet Bej se svými lidmi vyšli z jeho hradeb a předal Britům písemnou kapitulaci města.
Allenby se projevil i v této unikátní situaci jako člověk, mající cit pro situaci. O proroctví, o kterém jsem psal výše, dobře věděl. A ukázal velikost o jaké se císaři Vilémovi II před 16 lety ani nezdálo. Císař do Jeruzaléma vjel v kočáru.
Allenby do města vstoupil Jafskou branou, pokorně a pěšky. Šel v doprovodu jen svého pobočníka a dvou důstojníků svého štábu. Obyvatelé jej nadšeně vítali. I jeho jméno bylo jako z legend: Alláh-en-Nébí což nešlo přece vnímat jinak než Prorok boží…
A tím jsme se dostali k moderním dějinám Jeruzaléma. Těm se budu podrobně věnovat v dalších dílech této práce.
Zde jen letem světem. Význam města s příchodem Britů stoupl a nakonec se stalo významným centrem. Se založením Britského mandátu Palestina v roce 1920 bylo město místem sídla nejvyššího komisaře mandátní správy. Sionisté navíc ve městě postavili sídlo Národního institutu, ve kterém sídlila Židovská agentura a Židovská národní rada. V roce 1925 byla na hoře Skopus otevřena Hebrejská univerzita. Byly také založeny nové čtvrti mimo hradby města – jak židovské, tak i arabské.
V tomto období se zostřoval etnický konflikt mezi Araby a Židy. V roce 1929 vypukly v Palestině násilné nepokoje s náboženským podtextem, které se velmi silně projevovaly i v Jeruzalému. Další konfrontaci přineslo Arabské povstání v letech 1936–1939.
Podle plánu Organizace spojených národů na rozdělení Palestiny bylo předpokládáno, že Jeruzalém spolu s Betlémem bude mezinárodním územím. Avšak když vypukla První arabsko-izraelská válka, známá také jako Válka o nezávislost, ignorovaly obě strany, nyní už znepřátelené strany, tento status a snažily se získat vládu nad Jeruzalémem. Arabské jednotky zablokovaly Židům cestu do Jeruzaléma a zastavily přívod vody do města. Jen ozbrojené konvoje dokázaly do města za cenu těžkých ztrát proniknout a přivézt do něj zásoby.
Když Britové 14. května 1948 odešli ze země a Izrael vyhlásil nezávislost, vstoupila do země Arabská legie a boje se rozpoutaly naplno. Arabské legie již 18. května vstoupily do města a následujícího dne se dostaly až do židovské čtvrti. Avšak 20. května izraelské jednotky získaly území zpět. Ne však nadlouho – 28. května padla židovská čtvrť opět do rukou Arabů. 1. června začínali Izraelci v Jeruzalémě prohrávat. V červenci pak byl ještě učiněn pokus dobýt zpět Staré město, avšak neuspěl.
Po konečném uzavření příměří tak Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma. V prosinci 1949 do ní přesídlil Kneset. Přesunout se musela také Hebrejská univerzita. 7. listopadu 1949 pak vyhlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem Státu Izraele.
Dne 5. června 1967 vypukla izraelským preemptivním leteckým úderem na letecké základny Egypta Šestidenní válka. Jordánské vojsko ostřelovalo židovské město a dobylo budovu velitelství sil OSN. Izraelská armáda odrazila jordánský útok a zahájila protiútok, ve kterém odřízla Jeruzalém od Ramalláhu. Následně se izraelští výsadkáři skrz Lví bránu dostali do Starého města a ovládli celý Jeruzalém.
Ale o tom v dalších dílech…
Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém