Minulý díl jsem ukončil tím, že skončená válka za nezávislost přinesla status quo, který platil až do 5. června 1967, kdy začala Šestidenní válka, která z toho, co zbylo, nenechala pověstný kámen na kameni. Faktem je, že Izrael nedocílil stavu „MÍR“ ani s jedním s arabských států, proti kterým bojoval, anebo které ty bojující podporovaly. Nedočkal se ani toho nejdůležitějšího – oficiálního uznání Organizací spojených národů.
Jediné, čeho dosáhl, a to jen díky tomu, že obdržel dodávky výzbroje z Československa, kdy mohl postavit až 4 plnokrevné pěchotní divize, byla porážka všech protivníků. Jenže Zajordánsko udrželo Judeu a Samaří, tedy rozsáhlou enklávu známou jako Západní břeh.
Na začátku ledna 1949 byly zahájeny rozhovory s Egyptem a 24. února 1949 Egypt uzavřel příměří s Izraelem.
23. března uzavřel příměří s Izraelem Libanon, poté, co Izraelci vyklidili čtrnáct obsazených libanonských vesnic a vrátili se zpět na mezinárodní hranici,
3. dubna uzavřelo s Izraelem příměří Jordánsko, a postupně navázalo asi nejnormálnější vztahy s Izraelem ze všech arabských zemí.
Až 20. července podepsala dohodu o příměří Sýrie. Důvod byl ten, že Sýrie jako jediná držela část území, které podle plánu OSN náleželo Izraeli. Nakonec dohoda zněla tak, že se Sýrie stáhne zpět na mezinárodní hranici, ale území, které obsadila část východního břehu Genezaretského jezera či jezera Tiberias – já mám raději druhé označení, ale líbí se mi i Galilejské moře – zůstane demilitarizovanou zónou.
Zde je vidět mapový vývoj situace. Úplně vlevo je to, jak mělo vypadat rozdělení Palestiny mezi dva státy. Úplně vpravo je stav po Šestidenní válce. A uprostřed je stav po výše popsané sérií jednání a uzavřených příměří. Zde je třeba říci, že o hranici se jedná pouze u Libanonu a Sýrie, u Sýrie s jistým podprahovým uvědoměním si, že to nebylo na 100%. U Jordánska šlo nikoliv o hranice, ale pouze a jen o linii příměří, na rozdíl od stupidních řečí dnešního OSN, EU, aktivistů všeho druhu a bohužel i palestinských Arabů. To samé platí i pro Pásmo Gazy, které udržel Egypt.
O tom, jak jasno v tom měli již od roku 1951 socialističtí českoslovenští kartografové, mám nádherný důkaz. Je to fotografie části mapy vydané roku 1955 na základě podkladů právě z roku 1951, československým kartografickým ústavem pro základní školy.
Stačí letmý pohled, a vidíte, že pro nás bylo jasno – neexistuje ani Pásmo Gazy, ani Západní břeh. To první je egyptské území a to druhé jordánské. Tuto mapu jsem objevil se svojí paní náhodou v jedné restauraci v obci Studená, když jsme tam byli na dovolené.
Průběh bojů o enklávu zvanou Západní břeh s Východní, Jeruzalém se Starým městem, rozhodně stojí za pozornost. Víme, že tato enkláva zůstala v rukou Zajordánské legie a tedy po uzavření konečného příměří mezi Státem Izrael a okolními Arabskými státy zůstala v rukou Zajordánského království. Když bylo toto království přejmenováno na Jordánské království, nic se nezměnilo.
Ta výše zobrazená mapa, má totiž logiku. Jordánsko toto území 24. dubna 1950 jednostranně anektovalo. Tento akt formálně uznaly pouze dvě země na celém světě – Velká Británie a Pákistán. Arabská populace na tomto území nevyvinula ani před válkou, ani po válce za nezávislost snahu o vytvoření státu, a tak území fakticky nepatřilo žádné existující zemi v regionu. Do roku 1967 bylo území součástí Jordánska. Je zajímavé, že tento status neformálně uznávalo mnoho dalších států a mezi nimi většina zemí socialistického tábora. Což mapa jednoznačně dokazuje. Nikdy nebyl použit termín okupované území.
Nebudeme řešit okolnosti, které k válce vedly. To by bylo na samostatný díl, a není to důležité pro potřebu tohoto cyklu o Jeruzalémě. Spokojme se s tím, že hloupé politické kroky egyptského vedení, agresivní politika Sovětského svazu, velmi výhružná rétorika arabského světa celkově vedly k tomu, že vedení izraelské armády mohlo prohlásit, že Izrael je v ohrožení. Stávající premiér Levi Eškol do války zemi vést nechtěl, ale veřejnost do jisté míry vystrašená pocitem ohrožení donutila premiéra uvolnit vojákům ruce.
Lze uznat, že některé kroky Egypta byly jednoznačně válečnými akty – uzavření Tiranské úžiny patřilo k těm nejvážnějším. To, že následně egyptský prezident couvl a oznámil, že úžinu uvolní pro dopravu potravin a dalšího nevojenského materiálu, pokud lodě sejmou izraelskou vlajku, už izraelské představitele přestalo zajímat. Pravdou ale je, že tento plavební režim – výměny vlajek – fungoval mnoho let a všichni se tvářili, že je to v pořádku.
A pokud bych měl být v tomto bodě opravdu přesný, Egypt skutečně jednal v rozporu s rezolucí OSN z roku 1957, v níž bylo zakotveno právo Izraele na používání úžiny, jakož i v rozporu s Úmluvou o pobřežních vodách a pobřežních oblastech, která byla přijata na konferenci o mořském právu 27. dubna 1958. Jenže podle jiných výkladů ale je uzavření Tiranské úžiny jako válečný akt sporné, neboť Egypt se nikdy nestal signatářem Úmluvy o pobřežních vodách a pobřežních oblastech, navíc přes přístav Ejlat šlo pouze 5% izraelského zahraničního obchodu a během let 1966 – 67 neprošla Akabským zálivem ani jedna loď pod izraelskou vlajkou. Navíc díky tomu, co o tom vše vím, velmi obtížně mohu uvěřit tomu, že by Egypt skutečně na Izrael zaútočil. Celé to vypadá jako velké divadlo pro celý svět, jak Egypt deptá svého nepřítele a chce vyhrát nevyhlášenou válku bez války. Egypt se navíc řídil podmínkou, kterou dostal 22. května 1967 od SSSR. Totiž že podpora Sovětského svazu arabským zemím je možná pouze za předpokladu, že Egypt nezaútočí první, neboť podpora agresora odporuje zahraniční politice Sovětského svazu.
Takto nějak vypadalo rozhraní mezi Jordnánskem anektovaným Východním Jeruzalémem a židovským Západním Jeruzalémem; je vidět Staré město, demilitarizovaná enkláva na hoře Scopus rozdělení na tři části a také takzvané území nikoho – bílá plocha – které někde plnilo úkol oddělení obou stran. Všimněte si, že takto rozdělená je i hora Scopus.
Takže můj závěr je ten, že někdy se prostě velkohubost nevyplácí, protože ten druhý to může pochopit jinak, než je myšleno, anebo – a to se stalo zde – to ten druhý pochopil správně, ale využil to pro svůj záměr. Za politickou hloupost se platí, zde zničením tří velkých a silných armád.
Boj o Jeruzalém v roce 1967 v rámci Šestidenní války je součástí boje s Jordánskem o celý Západní břeh. Tak tento díl tak budeme brát a samosebou nevypustíme ani to, co nás zajímá nejvíce. Přátelé bude to jízda.
Pro Jordánce bylo toto střetnutí osudovým, protože ztratili mnoho a nezískali nic jiného než několik set tisíc uprchlíků a obrovské škody na zničené armádě. Budiž ale řečeno, že udělali vše proto, aby to tak dopadlo.
Pravdou totiž je, že Izraelci dle některých kroků jordánské vlády a krále měli pocit, že v nastávající válce Jordánsko zůstane stát na liniích příměří z roku 1949 s puškou u nohou a nedonutí Izraelské obranné síly bojovat na třech frontách.
Jenže to nakonec nebylo možné. Jordánsko sice nepatřilo mezi režimy blízké SSSR – preferovalo vztahy se západními státy, ale zároveň jordánská propaganda, společně s dalšími arabskými zeměmi kritizovala egyptského prezidenta Násira za ustupování Izraeli. Takže egyptský vůdce byl do konfrontace s Izraelem tlačen, jinak by ztratil svou pozici panarabského vůdce, kterou si pracně budoval. 30. května 1967 byla proto v Káhiře podepsána jordánsko-egyptská smlouva o vzájemné obraně a jordánská armáda byla podřízena egyptskému velení.
Stalo se tak 1. června 1967. V ten den totiž do hlavního města Amánu dorazil egyptský generálmajor Abdul Munin Riad, aby převzal kontrolu nad jordánskou armádou. Zde převzal nakonec jako velitel celé bojiště, kde se odehrávala válka mezi Jordánskem a Izraelem. Utrpěl tak jako jiní arabští velitelé na jiných frontách katastrofální porážku.
Poté se vrátil do Egypta, a od 11. června 1967 jako nový náčelník generálního štábu dostal za úkol znovu vybudovat egyptskou armádu. Byl to agresivní velitel, stál za potopením izraelského torpédoborce Eilat, vedl opotřebovací válku proti Izraeli a zorganizoval několik těžkých bitev, které vedly k velkým ztrátám na obou stranách. Zahynul 9. března 1969 poté, co jeho pozorovací stanoviště zasáhla izraelská minometná střela.
Dne 1. června 1967 byl na post izraelského ministra obrany jmenován Moše Dajan, zastánce politiky tvrdého úderu proti Násirovi. Zároveň byl do vlády přizván i dlouholetý vůdce izraelské opozice Menachem Begin, a vznikla izraelská celonárodní koalice.
Diskuse v této koalici o tom, jak reagovat na uzavření Tiranské úžiny vyústily ve vyhlášení tzv. Vyčkávacího období stanovené od 1. června po dobu 14 dnů. Izrael se tím chtěl vyhnout unáhlené vojenské akci a následné protiakci jako v roce 1956, kdy při Suezské krizi stály v OSN všechny státy, včetně USA proti Izraeli.
Vyčkávací období bylo ale předčasně ukončeno na zasedání izraelské vlády v noci ze 3. na 4. června; důvodem bylo uzavření jordánsko-egyptské smlouvy a přistoupení Iráku do arabské koalice. Zároveň již bylo zřejmé, že iniciativa USA na vytvoření mezinárodní flotily, a následné diplomatické řešení sporu ztroskotala.
Pravdou je, že 5. června 1967 v 7:45 izraelského času veškeré izraelské letectvo schopné operačního nasazení s výjimkou 12 stíhacích letounů zahájilo preemtivní úder na egyptská letiště.
Vysvětlivka: Preemptivní válka, preemptivní útok či preemptivní akce, je označení úderu za užití síly, který si klade za cíl eliminovat bezprostřední závažné hrozby v situaci, při níž není možné využít jiných prostředků k jejímu odvrácení.
Plán to byl velmi dobrý, zaměřil se na mezeru v hlídkové systému egyptského letectva, a když to skončilo, z egyptského letectva bylo šrotiště. Bylo zničeno, a to převážně na zemi 338 egyptských letadel a vrtulníků. Autorem plánu byl velitel izraelského letectva generál Mordechai Hod. Skvělý voják, vynikající pilot. Pro nás jako Prostějováky je důležité to, že létat na bojových letadlech se učil v roce 1948 u nás v Prostějově a Olomouci.
Jenže egyptský polní maršál a viceprezident Mohamed Abdel Hakim Amer využil zmatku z prvních hodin konfliktu a poslal do Ammánu i do Damašku informaci, že Egypt nejenomže izraelský letecký úder odrazil a většinu izraelských letadel zničil, ale dokonce že přechází do útoku. Lež byla podpořena radarovými snímky vracejících se izraelských formací – účelově je vydával za egyptská letadla, která právě letí bombardovat Izrael.
V tomto kabelogramu dostal generál Riad rozkaz na nic nečekat a zaútočit na Izrael v jeho nejužším místě a na západní Jeruzalém.
Generál Abdul Munin Riad, přestože zdaleka neměl čas poznat svoje podřízené, vojska, kterým velel a možné bojiště, se pustil do akce iniciativně.
Jako první nařídil, aby se jedna z jordánských brigád umístěných na Západním břehu Jordánu přemístila do prostoru jižně od Hebronu, aby zde vyčkala a potom zaútočila vstříc vítězným egyptským vojskům. Toto zatím nechalo místní izraelské velitele v klidu.
Strategickým plánem IDF v této válce bylo zůstat v defenzivě podél jordánské fronty, aby se bylo možno soustředit na očekávanou kampaň proti Egyptu. Jenže egyptský generál velící Jordáncům měl své úkoly.
Jordánci na rozkaz shora začali podél celé demarkační čáry protínající Jeruzalém od 9:30 ostřelovat izraelská postavení z pušek a kulometů. Izraelští vojáci na rozkaz Uzi Narkisse odpovídali stejně, ale jen na cíle zasažitelné přímou palbou – generál nechtěl zabíjet civilisty, a hlavně nechtěl poškodit náboženské objekty ve Starém městě. Tato ohleduplnost ho ale přešla, když došlo k tomu, že Jordánci do palebného útoku nasadili minomety a bezzákluzová děla na lehkých terénních automobilech. Na těžší palbu už potom bylo odpovídáno stejným způsobem.
V 10:00 potom jordánská armáda nasadila do bojů dvě baterie 155 mm kanónů M1 Long Tom, což bylo americké polní dělo vyráběné v letech 1940-1945 ve dvou variantách: M1 a M2. Je také znám pod označením M59. To bylo používáno během druhé světové války a korejské války. Jeho efektivní dosah je přes 20 km. Ke standardnímu provozu děla bylo potřeba až 14 členů posádky. Velitelé baterií rozvinutých jižně od Jeninu dostali rozkazy zahájit palbu na leteckou základnu Ramat David a dosažitelné civilní cíle. Některé granáty tak dopadly na předměstí Tel Avivu.
To už bylo vážné, ale přesto ještě v 10:30, izraelský premiér Levi Eškol udělal poslední krok k míru. Poslal jordánskému králi zprávu, přes důstojníka jednotek OSN, norského generála Odd Bulla, muže, kterého respektovali jak Izraelci, tak i Arabové se slibem, že nezaútočí proti Jordánsku, pokud toto ukončí svoje bojové aktivity. Král Husajn ale odpověděl, že už je pozdě a dodal slavný citát: „kostky jsou vrženy“, který převzal z dějin.
Norský generál Odd Bull se narodil se 28.6.1907. Pocházel z velmi staré norské rodiny, stal se generálem letectva. V misi OSN v Jeruzalémě působil v letech 1962 až 70. Měl plný respekt všech stran a udržel si nestrannost. Zemřel v roce 1991, o svém působení na Blízkém východě napsal knihu s názvem „Válka a mír na Blízkém východě: Zkušenosti a pohledy pozorovatele OSN“.
Tvrdil, že norská veřejnost vnímá vše co se děje na Blízkém východě pouze z izraelského hlediska. Jeho kniha ukázala problém ze všech stran. Dnes jak víme, je to přesně naopak – Norské království je výhradně protiizraelské, a pro palestinské Araby udělá cokoliv a přehlédne jakýkoliv zločin co spáchají. Viník čehokoliv je jen jeden – Izrael.
V 11:15 ráno zahájily jordánské polní houfnice umístěné východně od Jeruzaléma na Západní Jeruzalém silnou palbu. Prvotní cíle byly kibuc Ramat Rachel na jihu rozprostírající se uvnitř zelené linie po roce 1949, a hora Scopus – do té doby izraelské území v jordánském území na severu. Poté zahájily ostřelování centra města, cílem se stal i Knesset, vojenská zařízení a rezidence předsedy vlády. Od tohoto momentu nebylo cesty zpátky. Bylo poškozeno na 900 budov, 20 lidí zabito, a počet raněných dosáhl tisícovky. Poničena byla i nemocnice Hadassah Ein Kerem.
V 11:50 zaútočilo šestnáct jordánských letadel, Hawker Hunter na Netanyiu, Kfar Sirkin a Kfar Saba, zahynul jeden civilista, a sedm jich bylo zraněno a byl zničen jeden dopravní letoun na blízkém polním letišti.
Současně tři irácké Hawker Huntery bombardovaly civilní osady v Údolí Jezreel a jeden irácký dálkový bombardér Tupolev Tu-16, který zaútočil na Afulu, byl sestřelen poblíž letiště Megiddo. Útok způsobil minimální materiální škody, zasáhl domov důchodců a několik kurníků, ale šestnáct izraelských vojáků bylo zabito. Většina z nich při dopadu sestřeleného letadla do prostoru rozmístění vyšší izraelské jednotky.
Izraelský vládní kabinet se neprodleně sešel, aby projednal změnu situace na nově otevřené frontě. Jigal Alon a Menachem Begin, trvali na tom, že je správný čas zaútočit a obsadit Staré město. Premiér ale odmítl rozhodnout, dokud se nebudou mít možnost vyjádřit Moše Dajan a Jicchak Rabin. Generál Uzi Narkiss přitom předložil řadu návrhů na vojenské akce, včetně obsazení Latrunu, a útok pěchoty na Horu Scopus.
Zkušený voják jakým bezesporu generál Narkiss byl, považoval situaci svého Centrálního velitelství za nanejvýš nebezpečnou. Jordáncům nevěřil ani přehled počasí a měl obavu, že jeho slabé formace nezastaví možný jordánský útok, který mohl následovat po vypuknutí války mezi Izraelem a Egyptem. Stačil mu pohled z jeho velitelství kolem dokola a viděl, že reálné ovládnutí hory Scopus Jordánci, by vedlo k izolaci židovské části Jeruzaléma. A pokud by byly jeho síly vázány bojem zde, další jordánské síly mohly udeřit severněji směrem na západ a přetnout tak Izrael na dvě poloviny. Věřil, že pokud zaútočí jako první on, druhá ani první hrozba nenastanou.
Tyto radikální kroky Dajan odmítl, ale povolil dílčí akce pro vylepšení postavení obránců a snížení tlaku na civilisty. V běhu byly totiž akce, které měly výrazně vylepšit možnosti izraelských sil před rozhodnými boji.
Krátce před 12:30 totiž zaútočilo izraelské letectvo na dvě jordánské letecké základny. Bylo to opět chladnokrevné rozhodnutí. Letadla, co se vrátila z náletu na Izrael právě tankovala a doplňovala munici. První vlna zničila vzletové a pojížděcí dráhy a druhá zničila všechna letadla na obou základnách, celkově to bylo 29 letadel a vrtulníků. Jordánské letectvo přestalo existovat jako bojeschopná síla. Jeden izraelský stroj byl sestřelen pozemní palbou.
Další skupina letadel zaútočila na iráckou leteckou základnu v západním Iráku označenou jako H-3. Během útoku bylo zničeno nebo sestřeleno 12 stíhacích letounů MiG-21, 2 kusy MiG-17, 5 kusů Hunter F6 a 3 kusy bombardéru Il-28.
Pákistánský pilot nacházející se na základně, muž jménem Saiful Azam, který byl jako poradce převelen ke královskému jordánskému letectvu, během náletu sestřelil izraelského stíhače a bombardér, což Izraelce moc nepotěšilo. Současně s náletem na Irák, bylo zničeno jordánské radarové stanoviště Ajloun.
A další vlna letadel Fouga CM. 170 Magister zaútočila raketami na jordánskou elitní 40. tankovou brigádu, když se přesunovala na jih od mostu Damia. Mnoho tanků bylo zničeno nebo poškozeno, a muniční kolona 26 vozidel byla zničena kompletně. Desítky tanků byly vyřazeny z boje, a konvoj 26 nákladních vozidel přepravujících munici byl zničen.
V Jeruzalémě reagoval Izrael na jordánské ostřelování raketovým útokem, který směřoval na vybrané jordánské pozice. Izraelci dle všeho použili raketu Jericho I, v té době utajovanou střelu země-země vyvinutou společně s francouzskou společností Dassault. Odtajněna byla až v roce 1971.
V časných odpoledních hodinách se v blízkosti Vládního domu, což je neuměle přeložené označení výstavního objektu sloužícího jako ústřední základna mise OSN, objevil jordánský pěchotní prapor. Rychle postupoval nahoru po hřebeni k tomuto zařízení a vybudoval si zde obranný perimetr, ze kterého okamžitě zahájil palbu na Ramat Rachel, Allenbyho kasárna a židovskou čtvrť Abu Tor, a to za pomoci minometů a bezzákluzových děl.
Pozorovatelé OSN okamžitě a velmi rozhořčeně protestovali proti tomuto zneužití neutrální půdy, ale na jordánské vojáky to neudělalo žádný dojem. Dokonce obsadili časti budovy. Zlost příslušníků mise OSN nakonec dostala materiální podobu. To tehdy, když Jordánci umístili do druhého patra budovy těžký kulomet. Přítomní vojáci OSN je vyhnali a kulomet vyhodili ven z okna.
Poté, co další jordánské jednotky obsadili arabskou čtvrť Jabel Mukaber, poslali průzkumnou hlídku k Ramat Rachel. Tato hlídka byla napadena čtyřmi civilisty, z toho jednou ženou, vyzbrojených puškami P-18 z československých dodávek z let 1948 až 1949. Hlídka měla několik raněných, špatně vyhodnotila sílu odporu a ustoupila.
Okamžitou izraelskou reakcí byl útok s cílem dobýt Vládní dům. Úkol, plnil 161. záložní prapor Jeruzalémské brigády pod velením podplukovníka Ashera Dreizina. Dreizin měl pod svým velením dvě pěchotní roty a osm posilových tanků. Jenže pět těchto tanků zůstalo při postupu viset z důvodu technického stavu, a nebo uvízlo v bahně u Ramar Rachel. Pěchotu tak mohly podpořit pouze tři.
Jordánci se odhodlaně bránili a jako podporu měli dva vlastní tanky. Jenže rozjeté Izraelce nezastavili. Ti prorazili západní bránu areálu a začali čistit budovy za pomoci palby a ručními granáty. Nakonec se objevil nám už známý norský generál Odd Bull a nařídil Izraelcům okamžité zastavení palby a odchod, protože Jordánci už prostor vyklidili. Izraelci jeho pokyn neprodleně splnili-oprávněně mu důvěřovali.
Izraelci se přeskupili, počkali až dojede další tank, co se dokázal vyprostit z bahna a pokračovali od Vládní budovy směrem na Anténní vrch hned za právě vyklizenou lokalitou.
Začal čtyřhodinový nelítostný boj. Bojovalo se palbou, granáty, pažbami, bodáky i holýma rukama. Nakonec přeživší Jordánci ustoupili zpět do zákopů doposud držených jejich Hattínskou brigádou. Do 18:30 5. června se Jordánci stáhli do Betléma poté, co v boji ztratili na padlých okolo stovky vojáků. Izraelci měli 10 padlých, 43 raněných a sám podplukovník Dreizin byl třikrát zraněn.
Během pozdního odpoledne 5. června zahájili Izraelci rozsáhlou ofenzívu v celém prostoru východního Jeruzaléma. Tato ofenziva trvala až do dalšího dne. Během nočních bojů byla pěchota podporována intenzivní palbou tanků, děla minometů, s cílem maximálně rozvrátit jordánské pozice. Světlomety umístěné na vrcholu budovy kde sídlila pracovní agentura Histadrut, tehdy nejvyšší v izraelském Jeruzalémě, odhalovaly jordánská postavení a oslepovaly vojáky v nich.
Uzi Narkiss zatím reorganizoval svoje síly okolo města. Jeruzalémská brigáda se přesunula na jih od Jeruzaléma, zatímco ze severu jej obklíčila mechanizovaná Brigáda Harel a 55. vzdušně výsadková brigáda Mordechaje Gura.
Kombinované síly tankových jednotek a výsadkářů překročily zemi nikoho poblíž Mandelbaumské brány. 66. výsadkový prapor 55. výsadkové brigády se po překonání odporu dostal k opevněné Policejní škole poblíž Muničního vrchu. A jelikož bojové střetnutí o muniční vrch se stalo nejtěžší bitvou v boji o Jeruzalém v roce 1967, budeme se mu věnovat podrobně.
Bojiště bylo velké – půl Jeruzaléma, ale nejhlavnější událost se odehrála na jednom z vrcholů v centrálním Jeruzalémě, který od dob Velké války nese název Muniční vrch, tedy anglicky A munitionn Hill. Název má od dob, kdy zde britská armáda vybudovala muniční skladiště.
Jestliže byla hora Scopus nosným místem, pro udržení židovské části Jeruzaléma, bylo nutno ji obsadit. Stalo se už v ranních hodinách 6. června díky rozhodnému postupu izraelské 10. obrněné brigády. Jenže tanky bez pěchoty nemuseli na hoře vydržet a navíc nebylo jisté, jaké síly mohou nasadit Jordánci.
Uzi Narkiss proto vyhodnotil své možnosti a sáhl po těžkém trumfu -55. záložní výsadkové brigádě. Záložní výsadkové brigádě velel plukovník Mordechai ‚Motta‘ Gur. Poněvadž je to osobnost v bohatých vojenských dějinách Izraele mimořádná, je potřeba se u něj trochu zastavit. Fotografie následuje.
Mordechaj „Motta“ Gur se narodil 6. května 1930. Byl to izraelský generál a politik, který skoro třicet let sloužil v izraelské armádě, kde dosáhl v letech 1974 až 1978 postu náčelníka Generálního štábu IDF. V roce 1981 byl zvolen poslancem za levicovou stranu Ma’arach a během své politické kariéry zastával mezi lety 1984 a 1986 post ministra zdravotnictví v izraelské vládě.
Narodil se v Jeruzalémě ještě za dob britské mandátní Palestiny. V mládí se stal členem elitních jednotek Palmach, náležících pod židovskou vojenskou organizaci Hagana. Když byla Hagana po vzniku Izraele transformována v izraelskou armádu, bojoval v jejích řadách ve válce za nezávislost. V armádě strávil většinu své vojenské kariéry u výsadkářské brigády, kde se jeho symbolem stal červený baret těchto jednotek. V roce 1955 byl raněn během protiteroristické akce v Chán Junis a tehdejší náčelník Generálního štábu Moše Dajan mu udělil vyznamenání. O dva roky později se stal pobočníkem velitele brigády. Následně vystudoval École Militaire v Paříži.
Po návratu v roce 1961 byl jmenován velitelem brigády Golani a z této pozice velel protiteroristické operaci v Nukievu. V čele brigády působil do roku 1963 a během této doby se zasloužil o zvýšení prestiže výsadkářů, pozdvihl morálku a pomohl jim vštípit ducha, díky kterému je brigáda stále proslavená a je považována za elitní formaci. Hlavně se zasadil o co největší zařazování Drúzú na odpovědná místa. V roce 1965 byl jmenován šéfem operací v Generálním štábu. Později také sloužil jako náčelník armádní velitelské školy.
V roce 1966 se stal velitelem záložní 55. výsadkové brigády, které velel během šestidenní války v roce 1967. Se svými vojáky má zásadní zásluhu na obsazení Jeruzaléma a byli prvními, kteří se dostali k Západní zdi přes Chrámovou horu. Zvuková nahrávka jeho slov „Chrámová hora je v našich rukou“ se stala jedním ze symbolů šestidenní války.
Po válce byl povýšen do hodnosti brigádního generála a stal se vojenským velitelem v Pásmu Gazy a na severu Sinajského poloostrova. V roce 1969 byl povýšen na generálmajora a jmenován velitelem severního vojenského okruhu. Na severu Izraele tehdy docházelo k útokům palestinských teroristů z Organizace pro osvobození Palestiny proti izraelským osadám a městům. Mordechai Gur velel několika protiakcím.
Od srpna 1972 do prosince 1973 sloužil jako vojenský atašé na izraelské ambasádě ve Washingtonu. Války na Jom Kippur se tedy osobně neúčastnil, ale sehrál velkou roli v organizaci materiální pomoci zoufale bojující izraelské armádě. V lednu 1974 byl znovu jmenován do funkce velitele severního velitelství. Po odchodu Davida Elazara z postu náčelníka Generálního štábu kvůli kritice ze strany Agranatovy komise, která vyhodnocovala postupy armády a jejího velení v době Války na Jom Kippur, byl Gur jmenován jeho nástupcem. Stal se tak v pořadí desátým náčelníkem Generálního štábu izraelské armády. Z této pozice byl odpovědný za naplánování a provedení operace Entebbe, tedy záchrany 102 izraelských rukojmí unesených palestinskými teroristy v letadle do Ugandy. Na této pozici sloužil až do roku 1978.
Po odchodu z armády se stal generálním ředitelem společnosti Kur Mechanica. V roce 1981 byl zvolen do Knessetu jako poslanec za stranu Ma’arach. Svůj mandát obhájil i v následujících volbách v roce 1984, po nichž byl jmenován ministrem zdravotnictví v první Peresově vládě. Kromě toho v Knessetu zasedal v zahraničním a branně-bezpečnostním podvýboru. V letech 1986 až 1988 pracoval v představenstvu stavebního podniku Solel Bone. V dubnu 1988 byl jmenován ministrem bez portfeje. Tuto pozici si udržel do března 1990, kdy Ma’arach opustil vládní koalici.
Ale zpět k bojům o Jeruzalém
55. záložní výsadková brigáda měla být původně vysazena na Sinaji u El Arish, kombinovaně ze vzduchu a z moře jako záloha, pokud by zde izraelská ofenziva narazila na potíže. Když ale bylo odpoledne 5. června již jasné, že tankové formace IDF na Sinaji nezastaví nic a nikdo, byla vyslána na pomoc Narkissovým vojákům. Motta Gur dostal rozkaz o půl třetí odpoledne a mobilizované autobusy výsadkáře urychleně převezly na nové bojiště, bohužel zatím jen s lehkou výzbrojí. Těžká výzbroj zůstala naložena v letadlech a ve výsadkových člunech. Jejich prvním cílem při postupu na horu Scopus byl právě Muniční vrch.
Jordánci jej proměnili v kompaktní pevnost, posetou zákopy, minovými poli, drátěnými zátarasy a bunkry. Opevnění bylo vystavěno ve tvaru trojzubce obráceného směrem k jihu. Zuby tohoto trojzubce tvořily tři hlavní zákopy – označované jako západní, centrální a východní – propojené spojovacími zákopy. Poblíž místa spojení všech tří zákopů na severním konci systému stál velitelský bunkr. Podél zákopů byly vybudovány menší bunkry a četná palebná postavení. Obranný systém byl na severu obehnán obvodovým zákopem a celý potom minovými poli, zátarasy a bariérami z ostnatého drátu.
Hlavní zákopy, spojovací zákopy, kulometná hnízda a pohotovostní úkryty byly vysekány a vykopány do podloží, vybetonovány, vyzděny kameny a překryty betonovými panely. Kulometná hnízda byla zapuštěna do země a byla buď odlita z betonu, nebo složena z betonových prefabrikátů. Pro lehkou pěchotu jakou výsadkáři v této situaci byli, to byl tvrdý oříšek.
Hlavní útočnou silou Narkissova Centrálního velitelství byla 10. obrněná brigáda, vyzbrojená tanky Sherman. Byly to tanky druhoválečné výroby, které v Izraeli prošli konverzí a i přes pokročilý věk to byly kvalitní stroje. V rukách skvělých vojáků izraelského obrněného sboru šlo o velmi nebezpečné stroje.
Přímo na Muniční vrch a jeho okolí útočil 66. prapor 55. výsadkové brigády pod velením majora Šlomo Jossi Jafeho. Tato jednotka čítala něco kolem 350 padesáti mužů. K výzbroji výsadkářů patřily:
– pušky FN,
– kulomety MAG,
– samopaly Uzi
– bazooky
– ruční granáty
Úkol plukovníka Gura a jeho mužů byl komplikován nedostatkem času na přípravu a na získání zpravodajských informací. 55. brigáda byla připravená na výsadek u El Arish, postrádala čerstvý výcvik pro boj ve městské zástavbě. Dále nebyly fotografie ani zpravodajské informace o nepřátelských postaveních. Brigádní těžké zbraně byly rozloženy a zabaleny pro přepravu k výsadku na Sinaj. Zde nebyly k dispozici. Takže, jako už tolikrát v historii, tíha úkolu spočívala na vojákovi a jeho osobní zbrani.
Izraelci měli podporu několika tanků Sherman, ta se však v daném terénu ukázala jako neúčinná. Rovněž dělostřelecká podpora sehrála jen malou roli, skončila v okamžiku, kdy Izraelci pronikli do jordánských postavení a promísili se s obránci.
Na jordánské straně byl nejvyšším velitelem generál Ata Ali Haza, zodpovídající za obranu celého Jeruzaléma. Byl to dobrý voják, vzdělaný a zkušený. Samotný Muniční vrch byl obsazen jordánskými vojáky asi v síle pěší roty – něco málo přes sto mužů. Byli vyzbrojeni
– americkými karabinami M1
– britskými kulomety Bren
– ručními granáty
Velitelem pevnosti na Muničním vrchu byl major Mansur Kranshur, který řídil boj z velitelského bunkru. Měl pod svým velením i jedno odloučené bojové stanoviště v policejní škole jihozápadně od Muničního vrchu bráněnou taktéž jednotkou v síle roty. Případná pomoc mohla dále přijít z blízkého vrcholu Mivtar, odkud navíc mohli Jordánci vést podpůrnou kulometnou palbu a kde také měli postavení jordánští odstřelovači. Obránci mohli požádat o podporu minometů a děl.
Úkol plukovníka Gura a jeho praporů byl komplikován nedostatkem času na přípravu a na získání zpravodajských informací a naprostým nedostatkem těžké brigádní výzbroje. Jenže tak zkušení vojáci jako byl velitel brigády a velitelé jeho praporů se tím dlouho nezatěžovali. Bylo rozhodnuto okamžitě připravit brigádu k boji a zahájit útok ještě téže noci, protože pro noční boj byli jeho výsadkáři zvlášť vycvičeni. Navíc měli obavu, že jejich přítomnost neunikne bdělým jordánským pozorovatelům a jejich útok by mohl ztratit moment překvapení. Hodina zahájení útoku byla stanovena na 02.00, ale logistické problémy ji oddálily tak, že na samotný útok zbývala jen hodina a půl noční tmy.
Krátce po druhé hodině zahájily palbu izraelské tanky, děla a minomety ve snaze narušit jordánskou obranu v okolí Jeruzaléma. Šlo o to obránce ohlušit, a znejistit jejich odhad, kde bude proveden útok. Velké světlomety, umístěné na vysokých budovách v židovské části města, začaly svítit na obranné pozice, aby odkryly a oslepily nepřítele. A na signál daný světlicí Jofeho výsadkáři vyrazili ze svých výchozích pozic a zahájili zteč jordánských postavení.
Jako první se dala do pohybu rota D, jejíž vojáci se začali s pomocí demoličních náloží probíjet přes minová pole a zátarasy. Jenže když prorazili první linií zátarasů, okamžitě se zamotali do dalšího pásma překážek. Postup přes otevřený terén probíhal ve světle vycházejícího měsíce a pod silnou palbou z jordánských postavení. V jednom kulometném hnízdě bylo nalezeno 98 prázdných zásobníků ke kulometu Bren. Takže zde se kulometník a jeho nabíječ činili opravdu od podlahy. Než byl překonán poslední zátaras, bylo sedm Izraelců mrtvých a na tucet zraněných. Následně rota uvízla v zákopových bojích a její postup se zastavil.
V o půl třetí zahájila rota A zteč komplexu policejní školy a narazila na tvrdý odpor jordánských vojáků. Krátce po třetí se jí podařilo do objektu proniknout, a začal boj muž proti muži, místnost po místnosti. Po dvou hodinách boje byla celá policejní škola pod kontrolou výsadkářů. Ale cena byla velká. Obránci, kteří přežili a zůstali bojeschopní, na svoji povinnost nerezignovali a probili se do postavení na Muničním vrchu a posílili zdejší obranu.
Výsadkáři z roty B pronikli na Muniční vrch ve čtvrt na čtyři. Při rozhodném postupu se probili až se do spojovacího zákopu, který obráncům sloužil pro přecházení mezi jednotlivými hlavními zákopy. Tím jim znemožnili přelévání sil podle potřeby a zbavili je tak poměrně významné výhody. Nyní totiž mohli takto posilovat jednotlivé skupiny vojáků v zákopech izraelští vojáci.
Příkop byl ale velmi úzký, vojáci museli postupovat v zástupu a pouze muž v čele vedl boj. Když byl zasažen, nebo mu došli náboje ve zbrani padl k zemi a jeho druzi museli přejít přes jeho tělo, aby mohli pokračovat. Velitel roty nakonec dosáhl spojovacím zákopem ústí západního zákopu. Zde si uvědomil, že bojeschopnost roty je na hranici kolapsu. Utrpěla značné ztráty, rozptýlila se a vyčerpala většinu střeliva. Z jeho klidného hlášení, kde stručně popsal v jakém je jeho rota stavu, velitel praporu major Jossi Jafeho pochopil, že není v silách rot D a B Muniční vrch obsadit. Nasadil tedy zálohu – rotu C.
Její velitel, Dedi Yaakov původně měl v plánu rotu rozdělit na jednotlivé čety, z nichž každá měla proniknout do jednoho ze tří hlavních zákopů. Jenže v noční tmě a ve zmatku vyvolaném palbou jordánských obránců četa, která měla proniknout do západního zákopu, skončila s další četou v centrálním zákopu a jedna v příkopu východním. Do západního příkopu, který byl opevněn nejsilněji, nevstoupil nikdo.
Nakonec už bojová skrumáž nešla zastavit. Jordánci bojovali odhodláním odsouzenců na smrt, a Izraelci se dostali do stavu bojového vzteku a zastavit je mohla jen smrt nebo těžké zranění. Velmi rychle byla většina důstojníků a poddůstojníků zabita nebo raněna. Dle zvyku IDF, kdy velitel své muže do boje vede, byli prostě první na ráně.
Organizace jednotek se rozsypala, ale zde se ukázala síla jednotek IDF. Velení v boji okamžitě přebírali poddůstojníci či prostí vojáci, kteří vytvářeli z dostupných bojeschopných mužů improvizované skupiny, a ty nepřetržitě pokračovaly v boji a vytrvale ničily jedno ohnisko odporu za druhým. Jak tyto skupiny pronikaly hlouběji do jordánské obrany, odpor sílil. Rota C byla nakonec při jordánském protiútoku téměř zničena a nezbývalo než nasadit rotu A, značně vyčerpanou bojem o policejní školu. Mohla tedy nasadit jednu četu, která vstoupila do východního zákopu. Postup obnovila rovněž rota B a izraelští vojáci poprvé pronikli i do západního zákopu.
Cíl celého útoku stál uprostřed sítě zákopů, zátarasů, palebných postavení a minových polí. Byl to velitelský bunkr, stanoviště majora Kranshura. Izraelci k němu nakonec pronikli z centrálního a východního zákopů. Byl posledním postavením obránců na Muničním vrchu a před výsadkáři stál úkol jej dobýt, protože Jordánci stále vedli z bunkru silnou palbu a bez jejího umlčení nebylo možno dobýt okolní stanovitě.
ládaly značnou část bojiště.
Ve čtvrt na šest byl velitelský bunkr s pomocí demoličních náloží těžce poškozen a vyřazen z boje. Bitva o Muniční vrch prakticky skončila. Předchozí jordánský protiútok umožnil majoru Kranshurovi, zraněnému na noze, uniknout s hrstkou svých vojáků poslední volnou cestou z obklíčení směrem na sever. V bitvě zahynulo 71 jeho mužů, 46 jich bylo zraněno. Izraelci ztratili 37 padlých a 42 raněných vojáků.
Tankisté 10. brigády potom rozstříleli pokus Jordánské pěchoty podporované Jeepy s bezzákluzovými kanóny ráže 106 milimetrů o protiútok.
Pomocí tohoto bojového prostředku se pokusil Jordánci o protiútok na Muniční vrch. Jak říká předchozí věta, tanky 10. tankové brigády je odrazili bez větší námahy. Přece jen tank proti jeepu má tak trochu navrch…
Izraelské obranné síly při vzpomínce na události na Muničním vrchu vždy doprovází hluboký respekt k jordánským obráncům tohoto opevnění. Izraelci jordánskou armádu vždy považovali za nejhouževnatějšího soupeře ze všech arabských armád a nešetřili uznáním jejích vojáků pro jejich statečnost a bojové umění.
Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém