Pravda je, že poté, co boje na Muničním vrchu skončily, byli izraelští výsadkáři nuceni zůstat v zákopech kvůli palbě jordánských odstřelovačů z prostoru Givat Ha Mivtar, dokud odpoledne Muniční vrch neobsadila s konečnou platností jednotka brigády Harel.
66. prapor následně odjel na východ a spojil s tankovými jednotkami na Hoře Scopus. Další výsadkové prapory 55. vzdušně výsadkové brigády, konkrétně 71. a 28., dobyly další jordánská postavení, pozice v okolí Americké kolonie, enklávy severně od Starého města, založené filantropickými presbyteriány manžely Annou a Horatiem Spaffordovými z USA. Byla to kolonie utopistická, a zanikla na konci 40. let. Název si ale do roku 1967 udržela.
Výsadkáři uspěli, i když měli málo mužů, vybavení a během čekání na povel k útoku byli pod těžkou minometnou palbou.
Ve stejné době zaútočila 4. brigáda IDF na pevnost v Latrunu, kterou Jordánci opustili kvůli těžké palbě izraelských tanků. To bylo pro velitele izraelské brigády překvapivé, ale potěšitelné. Díky tomu po doplnění munice brigáda zahájila útok na enklávu Har Adar. Zde narazila na dobře ženijně připravenou obranu. Protitankovými minami bylo vyřazeno sedm tanků, ostatní nemohly pokračovat a pěchota šla do útoku bez přímé tankové podpory.
Izraelští vojáci postupovali pod těžkou palbou a skákali z kamene na kámen, aby se vyhnuli minám. Boje byly vedeny v těsné blízkosti, často noži a bajonety.
Jordánci nakonec ustoupili po bitvě, při níž byli dva izraelští a osm jordánských vojáků zabiti, a izraelské síly Har Adar objely zleva i zprava a vyrazily směrem k Ramallahu přes Bejt Horon. Cestou po krátkých bojích obsadili čtyři opevněné vesnice. Večer dorazila brigáda do Ramalláhu a obsadila ho. Mezitím 163. pěší prapor mezitím po urputné bitvě obsadil Abu Tor. Tím oddělil Staré Město od Betléma a Hebronu.
Mezitím se okolo 600 příslušníků egyptských comandos umístěných na západním břehu Jordánu přesunulo k útokům na izraelská letiště. Pod vedením jordánských zpravodajských důstojníků překročili demarkační linii z roku 1949, a začali pronikat přes izraelské osady směrem na Ramlu a Hatzor. Podcenili bdělost nepřítele, tedy Izraelců a brzy byli odhaleni. Hledali úkryt v polích, ale ta izraelští vojáci nelítostně podpálili. Plameny je vyhnaly do otevřeného terénu, kde bojovali nakonec jen o holé životy. Protože se odmítali vzdát a bojovali až do konce, bylo jich asi 450 zabito. Zbytek se dokázal probít zpět na jordánské území.
Z Americké kolonie se výsadkáři přesunuli ke Starému městu. Jejich plánem bylo přiblížit se k cíli jen sporadicky bráněnou ulicí Salah al-Din. Jenže neměli mapy a špatně odbočili na naopak těžce bráněnou Nablus Road, která vede přímo k Damašské bráně.
Zde Izraelci narazili na silný odpor. Tanky postřelovaly ulici přímou palbou, vojáci ničili odpory v objektech náložemi a ručními granáty, občas pomocí bazook. Odrazili několik protiútoků a nakonec Jordánci jejich nápor nedokázali zadržet a postupně ustoupili. Jordánce porazila izraelská palebná síla a vytrvalý pohyb, který Jordánci nedokázali zastavit. Izraelci měli ztráty 30 padlých a asi 95 raněných, což byla polovina síly nasazené výsadkové pěchoty. Jordánci ztratili 45 lidí a měli 142 zraněných. Mezitím izraelský 71. výsadkový prapor prorazil ženijní překážky a vynořil se ve Wadi Joz poblíž úpatí hory Scopus. Tím bylo možno odříznout Staré město od Jericha, a Východní Jeruzalém od Ramallahu. Izraelské dělostřelectvo se zaměřilo na jednu s posledních dopravních komunikací z Jeruzaléma na Západní břeh a jeho účinná palba odrazila Jordánce při jejich protiútoku zpět do východiště k útoku v Augustě-Viktorii, což je církevně nemocniční komplex na severní straně Olivetské hory, ve východním Jeruzalémě. Izraelská pěší četa poté obsadila po krátké potyčce Rockefellerovo muzeum.
Poté Izraelci prorazili k silnici Jeruzalém – Ramalláh. V Tel al-Ful vedla brigáda Harel rozhořčenou bitvu s asi 30 jordánskými tanky. Srdnatě bojující jordánští tankisté její útok zastavili, přitom zničili několik izraelských polopánů. Izraelci povolali leteckou podporu, dostali Jordánské vojáky pod tlak a tím, že do jejich tanků pálili jen tříštivotrhavé granáty využili toho, že Jordánci měl na tancích venkovní nádrže s palivem. Tím jich hodně zničili. Po ztrátě poloviny tanků toho Jordánci měli dost a ustoupili směrem k Jerichu.
Po boji se brigáda Harel připojila ke 4. brigádě a poté sestoupili přes Shuafat, a Francouzský vrch a po zničení jordánské obrany u Mivtaru se spojili se silami brigády Harel na Muničním vrchu. Jak se jordánská obrana v Jeruzalémě rozpadala, byly z Jericha vyslány části jordánské 60. brigády a jeden samostatný pěší prapor, aby posílily těžce poškozené síly v Jeruzalémě. Původní rozkazy zněly srazit Izraelce z Latrunského výběžku, ale kvůli zhoršující se situaci v Jeruzalémě bylo brigádě nařízeno, aby pokračovala na jeruzalémské arabské předměstí a zaútočila na horu Scopus. Souběžně se 60. brigádou se k Jeruzalému blížila pěchota z Brigády imáma Aliho, postupující od Issawiya, východně od Hory Scopus. Obě brigády byly zpozorovány leteckým průzkumem a zničeny leteckými údery. Co z nich zbylo, bylo napadeno dělostřelbou a tankovými útoky.
Zde došlo k zajímavé situaci. Večer 6. června 1967 nařídil Moše Dajan všem vojenským součástem, zastavit postup tak, aby nedošlo k boji o Staré město. Všude jinde se mělo bojovat bez jakýchkoliv omezení, ale zde padlo jasné „NE“ postupu do Starého města. Motivace byla jednoduchá: obava před těžkými pouličními boji a ještě větší obava z možného poškození posvátných míst.
Dajan také predikoval, že by Izrael byl vystaven prudkému mezinárodnímu tlaku, a odporu a rozhořčení křesťanů po celém světě, pokud by se dostal do Starého města. Soukromě řekl Davidu Ben Gurionovi, že se nechce dopustit stav, kdy za cenu velkých obětí Staré město a posvátná místa obsadí, a potom bude muset pod tlakem mezinárodních sankcí vše opustit. Takové ponížení nechtěl podstoupit on osobně a nechtěl, aby ho musela podstoupit jeho vlast.
Západní břeh
Izrael do večera 7. června získal téměř úplnou kontrolu nad Západním břehem a v ten den také zahájil vojenskou okupaci Západního břehu vydáním vojenského rozkazu „Prohlášení o právu a správě (Oblast -Západní břeh) (č. 2) —1967 “, která ustanovila vojenskou vládu na Západním břehu Jordánu a poskytla veliteli oblasti plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc.
Jordánci si uvědomili, že nemají naději na úspěšnou obranu celého území už ráno 6. června 1967. Tedy pouhý jeden den po zahájení konfliktu. Možná se v tento čas král Husajn I litoval toho, že nevyužil nabídku Levi Eškola, aby do války on, jeho vojáci a země nešly.
Na žádost egyptského prezidenta Gamala Nasira zaslal egyptský generál – nám už známý – Abdul Munim Riad hlášení o aktuální situaci v poledne 6. června 1967.
Riad konstatoval, že situace na západním břehu Jordánu se rychle zhoršuje. Je to dáno tím, že Izraelci zahájili koncentrovaný útok všemi směry a bojují s mimořádným nasazením nepřetržitě ve dne i v noci. Na jakoukoliv jordánskou jednotku kterou objeví, směřují letecké údery a těžkou palbu, po nich následuje útok tanků a pěchoty.
Sděluje Násirovi i to, co ten už dávno ví – jordánské, syrské a irácké vzdušné síly byly prakticky zničeny. A pokračuje tím, že měl poradu s králem, a byl požádán, aby jemu Násirovi sdělil následující královy postoje:
1. Politické rozhodnutí o přerušení bojů bude zprostředkováno třetí stranou, a to třeba USA, Sovětským svazem a nebo Radou bezpečnosti OSN.
2. Je nutno do konce dne 6. června celý Západní břeh vyklidit a zachránit tak z vojsk na Západním břehu co se dá, pro případnou obranu území Jordánska východně od Jordánu.
3. Pokračovaní v boji ještě jeden den může vést k tomu, že by celá jordánská armáda mohla být zničena.
Zprávu končí požadavkem krále Husajna, aby byla zaslána okamžitá odpověď.
Egyptský rozkaz k stažení jordánských sil za řeku Jordán byl vydán 6. června v 10 hodin; odpoledne se však král Husajn dozvěděl o blížící se rezoluci Rady bezpečnosti OSN 233 a místo toho se rozhodl vydržet boj v naději, že bude brzy nařízeno příměří.
Jenže tento protirozkaz způsobil jen zmatky a hned bylo jasné, že díky vytrvale bojujícím silám izraelských bojových formací, nebylo možno získat zpět pozice, které již byly opuštěny.
Ta rezoluce stojí za to, takže zde je:
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN, New York, 6. června 1967 číslo 233
Dne 5. června Izrael a Egypt informovali předsedu Rady bezpečnosti, že mezi nimi vypukly boje. Rada se sešla najednou, ale návrh nařídit okamžité příměří zablokoval Egypt, Indie a Sovětský svaz. To bylo způsobeno tím, že rozsah egyptského neúspěchu nebyl v té době v New Yorku znám. Následujícího dne, když se zjistilo, že Egypt utrpěl ničivou porážku, přijala Rada jednomyslně a bez rozpravy tuto rezoluci o příměří.
Rada bezpečnosti,
Berouce na vědomí ústní zprávu generálního tajemníka o této situaci,
Po vyslechnutí prohlášení Rady,
Znepokojena vypuknutím bojů a hrozivou situací na Blízkém východě,
1. vyzývá dotčené vlády, aby jako první krok neprodleně přijaly veškerá opatření k okamžitému zastavení palby a k zastavení všech vojenských činností v této oblasti;
2. žádá generálního tajemníka, aby Radu neprodleně a aktuálně informoval o situaci.
Je jasné, že Izrael si vše pečlivě sledoval a pochopil, že Egypt zatím své porážce neuvěřil. A tak pokračoval v boji dál, a demolování egyptské a jordánské armády pokračovalo a dokonce nabývalo na tempu.
Pro mě osobně, a myslím že i pro vás, vážení přátelé, je nesmírně zajímavé to, co budu psát dále. Jde totiž výhradně o Jeruzalém a jeho Staré město.
Dne 6. června pozdě večer nařídil generál Moše Dajan svým jednotkám, aby nevstupovaly do Starého města. Důvody byly stále stejné. Jenže když k němu pronikla oficiální informace, že OSN se rozhodlo a vydalo výše citovanou rezoluci došlo mu, že se mu tento stav nezdá dobrý pro budoucí vyjednávání a 7. června někdy okolo 04 00 hodin změnil rozhodnutí.
A jako už několikrát ve své kariéře před touto válkou a také po této válce, rozhodl se sám, a neměl k tomu svolení vlády jako celku, ani ministra obrany či premiéra.
Vojáci v poli o tom neměli žádné vědomí a rozkazy přijali začali je plnit. Hlavní práci měla odvést 55. záložní vzdušně výsadková brigáda plukovníka Mordechaie Gura. A izraelští výsadkáři, kteří za poslední dva dny zažili často strašné věci, viděli hodně svých kamarádů padnout a sami mnoho nepřátelských vojáků zabili, se do toho pustili bez zaváhání. Prostě už toho měli všeho dost, a chtěli, aby válka skončila.
Sám Gur rozvinul svoje velitelské stanoviště na svahu Olivetské hory mezi poničenými hroby židovského hřbitova přímo naproti mešitě Al Aksá. Vydal rozkazy a celé se to rozběhlo.
Dva výsadkové prapory doplnily munici, nabraly si nadbytek ručních granátů, nabily bazooky a na povel současně zaútočily na kopec Augusta-Victoria vypínající se východně od Starého města, který díky svému převýšení umožňoval dokonalý výhled na Staré město. Jeden prapor zaútočil z hory Scopus a druhý zaútočil z údolí mezi ním a Starým městem.
Když se Gur ujistil, že oba prapory postupují energicky a ničí jeden jordánský bod obrany za druhým, spolehl se na jejich velitele, převzal velení nad posledním praporem a brigádními bojovými jednotkami a zahájil útok na samotné Staré město.
V prvním náporu výsadkáři smetli veškerý – naštěstí pro ně slabý – odpor pod židovským hřbitovem. Následně se protáhli mezerou mezi křesťanským hřbitovem a Getsemanskými zahradami a dorazili za stále slabého odporu pod Lví bránu.
V té době dorazily posilové jednotky – obrněné transportéry a tanky. Těm ale Gur nepovolil postup do města. Měl obavu o dvě věci: o techniku – ve městě byla lehce zranitelná a hlavně – těžká palubní výzbroj mohla napáchat více škody než užitku. Znal prostě temperament izraelských tankistů- stačilo aby je někdo nastřelil z pušky a už tam letěl tankový granát.
Boj měli vést pouze jeho výsadkáři ručními zbraněmi. Výsadkáři zlomili odpor před Lví bránou a vnikli do města. Okamžitě začaly těžké pouliční boje a postup uvízl. V této situaci výše citované výsadkové prapory dobyly Augustu-Victorii, ponechaly na místě krycí síly, které měly počkat na pozemní vojsko a okamžitě vyrazily ke Lví bráně na pomoc. Posílení útočníci vyrazili znovu v před ale v té době už jordánská obrana začala kolabovat.
Jordánské velení ztratilo přehled, jeho vojáci byli ve Starém městě u konce sil. A tehdy došlo zásadnímu zlomu. Jordánci sdělili Izraelcům, že okamžitě ukončí bojovou činnost ve Starém městě a jeho blízkém okolí, pokud se izraelská strana zaváže, že muslimská posvátná místa nedojdou žádné úhony a budou nadále moci sloužit svému účelu.
To bylo přesně to, co Izraelci potřebovali. Tato armáda myšleno Izraelské obranné síly – je v některých ohledech dost divná. Nerada vidí, když její vojáci umírají. Ale stejně nerada zabíjí vojáky druhé strany, když to nemusí být. Když je potřeba, izraelští vojáci bojují nelítostně a tvrdě. Ale jen po dobu nezbytně nutnou – jinak ctí život a snaží se, aby ztráty na obou stranách nebyly zbytečně velké.
Toto bylo považováno za dar z nebe. Jordánci byli okamžitě ujištěni, že jejich návrh izraelské vedení akceptuje a že vše potřebné ohledně posvátných míst islámu se vyřeší po skončení války. Stejné ujištění dostali i představitelé křesťanů – dlužno dodat, že vše, k čemu se Izrael zavázal splnil, a plní doposud.
Boje ve Starém městě odumřely. Výsadkáři zastavili postup tam kde se právě nacházeli a umožnili Jordáncům vyklidit pozice a odnést své padlé a raněné. A potom, vojáci Mordechaie Gura stanuli před Západní zdí – po 1832 letech toto místo bylo vráceno Židům a pod jejich pevnou kontrolu. A tak je tomu také doposud a já osobně věřím, že to už tak bude navždy.
Vidím v tom naplnění všeho, co začalo Balfourovou deklarací a skončilo protokoly ze San Rema: Jeruzalém dle nich měl a má být součástí židovské domoviny. A je mi úplně jedno co k tomu říká OSN, EU a kdejaký aktivista.
Tím boje o samotný Jeruzalém v roce 1967 de facto skončily. A začalo se tak trochu slavit. Možná špatně vidím, ale zdá se mi, že ti dva vojáci co jsou k nám zády jsou vyzbrojeni puškami P-18, neboli Mauser vz.98 z československých dodávek v roce 1948.
Jenže ještě bylo potřeba dokončit rozběhnuté bojové operace, protože Jordánci i když stahovali vše, co se dalo, na východní břeh Jordánu, mnoho jejich jednotek stále bojovalo a někde dokonce stále bylo ostřelováno jejich prostředky území Státu Izrael.
Na sever byl vyslán jeden prapor z divize generála Moshe „Musy“ Peleda. Měl za úkol prověřit pevnost obrany jordánských jednotek v údolí řeky Jordán. Ostatní úkoly už plnily celé brigády.
První z nich začala obsazovat západní oblasti Západního břehu. Postupovala bez velkých bojů. Zde Jordánci stahovali vše co mohli na východ.
Postup k Jorddánu
Druhá zahájila útok na jordánská postavení v severní části Západního břehu, s cílem zničit jordánská dělostřelecká postavení těžkých děl u Jeninu a tím ukončit hrozbu pro leteckou základnu Ramat David. Obranu zde držel jordánský 12. obrněný prapor vyzbrojený tanky M-48 Patton. Aby snížil vlastní ztráty, vyžádal si velitel brigády leteckou podporu, která si vybrala krutou daň. Do rozbité sestavy praporu potom udeřili izraelské tanky M-51 Sherman a porážku jordánských tankistů dokončili. Bylo zničeno 22 jordánských tanků. Posledních šest ale bojovalo dál i díky tomu, že velitel praporu stále řídil ze svého velitelského tanku boj.
Těsně po setmění dorazily izraelské posily. Jordánci nadále tvrdě vzdorovali a Izraelci nebyli schopni postupovat bez dělostřelectva a letecké podpory. Jedno izraelské letadlo zaútočilo na tank jordánského velitele, zranilo ho a zabilo jeho radistu a zpravodajského důstojníka. Přeživší jordánské síly se poté stáhly do Jeninu, kde byly posíleny 25. pěší brigádou, následným postupem byli Jordánci v Jeninu skutečně obklíčeni.
Jenže jordánská pěchota a jejich tři zbývající tanky dokázaly zadržet Izraelce až do 4:00 ráno, kdy odpoledne dorazily další tři jordánské prapory, aby posádku Jeninu posílily. Jordánské tanky z chodu zaútočily a vyřadily několik izraelských vozidel a začaly Izraelce vytláčet na jih. Po východu slunce provedly izraelské letouny a dělostřelectvo dvouhodinový letecký a dělostřelecký útok na jordánské bojové sestavy. Jordánci ztratili 10 lidí a 250 bylo zraněných a zbylo jim pouze sedm tanků, včetně dvou bez paliva, a šestnáct obrněných transportérů. Potom přešli do protiútoku Peledovi vojáci, probojovali se do Jeninu a po urputných bojích město dobyli.
Poté, co Staré město bylo obsazeno, nechal zde plukovník Gur zajišťovací síly a zbytkem svých vojáků posílil Jeruzalémskou brigádu. Ta vyrazila na jih. Hrnula před sebou zbytky jordánských jednotek a postupně obsadila Judeu a zbytky toho, co bylo v roce 1948 blokem kibuců Gush Etzion a kde arabské milice za pomoci jordánských vojáků povraždili 252 Židů.
Jako další byl obsazen Hebron – bez boje. Místní obyvatelé – kteří v roce 1929 zmasakrovali část místní židovské populace a zbytek nelítostně vyhnali, měli strach z podobného jednání. Po vzájemné dohodě vyvěsili bílé vlajky z oken a oznámili, že město je otevřené a nebude se bránit. Bylo splněno.
Mezitím brigáda Harel zahájila postup od Jeruzaléma, kde jak víme mimo jiné dobyla Radarový vrch, na východ a sestupovala k řece Jordán. Obsadila mimo jiné i Ramalláh.
Vše co popisuji, jsou události ze 7. června. V tento den byl také po krátkém ostrém boji obsazen Betlém. Padlo 41 jordánských vojáků, zbytek město opustil. Ve stejný čas a den jedna z Peledových brigád od Jeninu sjela na jih a obsadila Nabulus.
Poté se tato brigáda připojila k silám ve středu Západního břehu. Ustupující Jordánci zahušťovali sestavy a protože jich bylo početně více a měli stále i více techniky než Izraelci, boj se protahovala ztráty rostly.
Zde se opět uplatnila absolutní letecká převaha izraelského letectva. Zahájený kolotoč bitevních útoků Jordánce přibil k zemi a vedl k jejich porážce. Peled sjednotil celou svoji divizi, a dvě brigády objely Ramalláh a spojili se zbytkem izraelských sil pod centrálním velitelstvím. Této síle už Jordánci, stále bojující tak, že to snese jakoukoliv kritiku neodolali a celý západní břeh za velkých ztrát materiálu techniky vyklidili.
Únik techniky jim nakonec znemožnili příslušníci ženijních úderných skupin z Izraelského ženijního sboru. Ti naprosto drze pronikli do prostoru ovládaného jordánskými jednotkami a tváříce se tak, že jsou iráčtí vojáci projeli až k Jordánu a zničili most krále Abdulláha a most Hussainův. Živá síla a lehká technika dokázaly přebrodit řeku, těžké zbraně se staly kořistí Izraelců.
V patách za Jordánci řeku překročily jednotky brigády Harel a začaly vytvářet předmostí. Na tvrdý nátlak USA, ale po několika hodinách všichni izraelští vojáci předmostí opustili.
Jordánci, očekávající izraelskou ofenzívu hluboko do Jordánska, shromáždili zbytky své armády a iráckých jednotek v Jordánsku, aby chránili západní přístupy k hlavnímu městu Ammánu a jižní svahy Golan.
Vzhledem k tomu, že Izrael 7. června pokračoval v ofenzívě, aniž by respektoval zohlednil rezoluci OSN 233 o příměří, nařídilo egyptsko-jordánské velení podruhé úplné jordánské stažení, aby se zabránilo zničení jordánské armády. Stalo se k první hodině ranní 8. června 1967.
Následně izraelské vojenské jednotky obsadili celý Západní břeh, přestože dne 5. června 1967 to nikdo nejenom neplánoval, nikdo to v Izraeli ani nechtěl. Na středním úseku boje bylo dokonáno.
Co závěrem k této kapitole?
Podle Uzi Narkise – prohlásil v rozhovoru v roce 1987 vše bylo tak že:
Cituji.
Zaprvé, izraelská vláda neměla v úmyslu obsadit Západní břeh. Naopak, byla proti.
Zadruhé, ze strany IDF nedošlo k žádné provokaci.
Zatřetí, otěže se uvolnily, až když se objevila skutečná hrozba pro bezpečnost obyvatel Západního Jeruzaléma. Ta skutečně nastala 5. června, i když je těžké tomu uvěřit.
Konečným výsledkem bylo něco, co nikdo neplánoval.
To řekl člověk, který považoval ztrátu židovské čtvrti Starého města za svoji osobní prohru. Člověk, který když nastala 5. června hrozba, vedl své vojáky do největších bojů svého života a uspěl. Člověk, který když dorazil ke Západní zdi v euforii prohlásil, že dokončil to, co začal před 19 lety. Já mu to ve světle všeho co jsem zde sepsal věřím.
Vážení přátelé, tyto dva díly jsou zatím poslední. Dalo mi to mnoho práce a když jsem došel až sem, uvědomil jsem si, že je potřeba se přibrzdit a sesbírat co nerelevantnější materiál na pokračování, tedy o tom, co se s Izraelem a Jeruzalémem dělo od roku 1967, do současnosti.
Pokud jste dočetli až sem, máte můj respekt. Pokud by jste měli zájem o nějaké informace nebo měli pocit, že jsem někde mimo realitu, je možno se cestou našich stránek či našeho FB se na mě obrátit. Budu-li vědět, rád odpovím. Pokud nebudu, přiznám to, a pokusím se potřebné informace dohledat a dodat.
Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém