Postupně vám představíme tři vítězné práce literární soutěže, kterou pořádalo Gymnázium Jiřího Wolkera, a která proběhla v rámci letošního nultého ročníku festivalu Chayim 2022. Tak tedy povídka první, autorky Nelly Grulichové ze ZŠ a MŠ Palackého Prostějov.
Američané mě a pár pozůstalých včetně mého hodně dobrého přítele osvobodili z těch otřesných koncentračních táborů.
Posledních pár dní už jsme tušili, že se něco stane a ani jsme nevěřili, že ještě někdy uvidíme svoji rodnou zemi, domovy a samozřejmě rodinu a známé. A ono se to stane! Nebral jsem jméno Boží nadarmo, ale tam jsem se modlil jak o život… doslova. Už jsem si začínal skládat ten závěrečný slogan na parte. Jak to tam bude vypadat? Co moji rodiče? Jak jsou na tom bratři? Co se stalo za tu celou dobu, co jsem tam nebyl? Tyhle myšlenky se mi hlavou honily neustále. Snažil jsem se je vytěsňovat z hlavy, ale nešlo to. Počkejte. Já se zapomněl představit. Chci říct. Jsem Erik, Erik Weiner. A ten druhý je Oliver Gerstner. Hodně jsme si toho tam společně zažili a převážně to byly spíše traumatizující vzpomínky. Ale i přes ty všechny kapky slz, potu a krve tak si troufám říct… když se na to dívám zpětně, tak si myslím, že nás to sblížilo víc než cokoli jiného.
Byli jsme předáni do ruských rukou a ti nás převáželi do Vídně. Vídeňského nového města. Bohužel tady se naše cesty rozdělily. Na nádraží.
„Měj se. Jsem rád, že jsme se poznali. Ale proč mluvit v minulém čase. Snad se ještě někdy uvidíme,” řekl Oliver. „Nevím kde, ani kdy, každopádně někdy určitě. No nic. Tak se měj krásně. Auf Wiedersehen, příteli!” Potřásli jsme si rukou a se skleněnýma očima jsme se rozdělili. Bydlel na druhé straně Rakouska, takže bylo vlastně nemožné, aby nás dali do stejného lágru. A přece jen.
No nic. Neměl jsem čas truchlit, protože jsem rychle spěchal na vlak domů. Když jsem nastoupil, tak jsem nevěřil svým očím. Ono tady bylo prázdno! Tak jsem nastoupil do prvního kupé, co jsem uviděl a pohodlně jsem zapadl do sedačky. Užíval jsem si to ticho a klid. Kazily to jenom zvuky kolejí… do druhé zastávky. Klid narušovalo nějaké malé vzlykající dítě. Ale ani to neustálé brečení mi nezabránilo upadnout do hlubokého spánku. Oproti minulému přeplněnému vlaku, ve kterém se nedalo ani pohnout, byl tohle naprostý luxus. Probudilo mě až zahoukání lokomotivy na poslední zastávku. Nádraží mého rodného města.
Potom co jsem vystoupil, na nic jsem nečekal a hned jsem šel do svého domova. Když jsem dorazil, tak jsem byl mile překvapen. Čekal jsem absolutně zničený dům a místo toho na mě čekal dům stejný jako kdysi. Ano, sice měl asi dvě okna roztříštěná a byl o malinko více odrolený. Každopádně stál a všechno, až na tyhle drobnosti, bylo jako při starém. Vytáhl jsem klíče a otočil jsem jimi. Ten osudný den nastal. Konečně jsem si mohl lehnout do svojí postele, najíst se u našeho stolu a sednout si do našeho křesla a číst si noviny. Mohl jsem konečně trávit čas s rodinou. Ani nevíte, jak dlouho jsem na tohle čekal. Sundal jsem si boty, ošuntělý kabát a vkročil jsem za práh předsíně.
Dům byl absolutně prázdný. Tím nemyslím věci. Všechno bylo jako předtím. Pohovka, gramofon, pevná linka i mlýnek na kávu. Ale něco tady přece jen nehrálo. Žádný Jakob s Hynkem pošťuchující se na každém rohu, Walter stavějící všude modely letadýlek, máma nadávající na nepořádek u nás v seknici, táta hledající brýle na nové vydání novin, či David otravující všechny, aby poslouchali jeho hru na piano. Jenom prázdné prostranství, kterému se přezdívá domov. Místnosti plné vzpomínek. Místnosti, ve kterých můžeš aktuálně už jen vzpomínat na to, co bylo. Domov není místo, domov jsou lidi, domov je pocit, když máš okolo sebe lidi, co tě mají rádi.
„Já jsem se domů už nedostal a v tomhle životě už se domů asi nikdy nevrátím. Ne v tomhle životě.”
A tak zněla poslední slova deníku Erika John Weinera…