V těchto dnech si připomínáme padesát let od smrti významného českého spisovatele 20. století Egona Hostovského. Jeho dílo a osobní příběh pokrývají značnou část 20. století. Je to příběh permanentního střetávání člověka s mocenskými a ideologickými ataky velkých dějin. Nikde nebyl vlastně doma, všude cizinec, Žid, exulant. Byl mistrem psychologického románu a vynikajícím vypravěčem s vazbami na Prostějov.
Příběh spisovatele
Narodil se 23. dubna 1908 v židovské rodině v Hronově jako nejmladší z osmi dětí spolumajitele malé textilní továrny Josefa Hostovského a jeho manželky Bedřišky rozené Fränklové. V letech 1919–1927 studoval na reálném gymnáziu v Náchodě. Poté studoval na FF UK v Praze a ve Vídni. V roce 1930 však studia zanechal a pracoval jako redaktor a lektor v nakladatelstvích Melantrich, Šolc a Śimánek a Sfinx.
V únoru 1939 odjel na přednáškové turné do Bruselu. Následně odjel do Francie jako pracovník našeho velvyslanectví a poté do Portugalska. Od roku 1941 žil v USA, kde pracoval jako úředník československého konzulátu v New Yorku. Po komunistickém převratu v roce 1948 odjel jako diplomat na naše velvyslanectví do Norska. Na funkci však v roce 1949 rezignoval a zvolil emigraci.
Od února 1950 žil v USA, kde učil na jazykové škole, psal do amerických novin, spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa a byl poradcem pro evropské literatury. Americký pobyt přerušil v letech 1964–1966 pobytem v Dánsku, ale nakonec se vrátil opět do USA.
Zhoršil se jeho zdravotní stav. V roce 1968 dostal mozkovou příhodu a na začátku sedmdesátých let těžce onemocněl rakovinou močového měchýře. V roce 1972 prodělal několik opěrací. Na počátku roku 1973 se opakovaně scházel s A. J. Liehmem, se kterým dělal svůj poslední bilanční rozhovor. V den svých 65. narozenin 23. dubna 1973 byl znovu odvezen do nemocnice v Montclairu (stát New Jersey), kde 7. května 1973 zemřel. Je pohřben na židovském hřbitově B ‚ nai Abraham v Union v New Jersey blízko Millburnu, v němž prožil poslední roky svého života.
Literární dobrodružství Egona Hostovského
První svoje práce uveřejňoval už za svých gymnaziálních studií v Podkrkonošských rozhledech. V roce 1926 mu vyšla prvotina Zavřené dveře a brzy následovaly další knihy. Egon Hostovský byl významným představitelem psychologické prózy s prvky existencionalismu. Hlavním tématem jeho knih je svár individua se společností, konflikt senzitivního a vnitřně nejistého jedince s úskočným a nepřátelským okolím.
V tomto zápase je zaskakován a ohrožován i sám sebou, svými pochybami, nejistotou či nemocemi. Postavy se propadají do izolace a snaží se uniknout „ z ghetta svého bytí“ (Ghetto v nich 1928, Případ profesora Körnera, 1932). Vynikající byly romány z třicátých let Žhář (1935), Dům bez pána (1937). Ani dlouholetý pobyt v cizině neohrozil jeho „literární“ postupy – hledání cesty k ostatním, pátrání po příčinách zla, prolínání reality a snu – Listy z vyhnanství (1941), Sedmkrát v hlavní úloze (1946), Úkryt (1946), Cizinec hledá byt, (1947).
Následovaly „americké romány“ napsané v emigraci se symboly podobenství, prvky politiky, žurnalistiky i špionáže: Nezvěstný (dánsky 1951, česky 1955), Dobročinný večírek (anglicky 1957, česky 1958), Půlnoční pacient (anglicky 1954, česky 1959), Všeobecné spiknutí (anglicky 1961, česky 1969), Tři noci (1964).
Labutí písní tohoto těžce nemocného a zkoušeného spisovatele byla satirická novela Epidemie a drama Osvoboditel se vrací. Vyšly v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1972.
Egon Hostovský patří k významným prozaikům. Osobně poznal řadu našich spisovatelů. Patřili mezi ně básníci Jaroslav Seifert, František Halas, František Hrubín, Jan Zahradníček, Hanuš Bonn, prozaici Karel Čapek, Jan Čep, Ivan Olbracht, Vladimír Neff, literární kritik a historik Václav Černý, z mladších potom Jiří Kolář, Josef Hiršal, Zdeněk Urbánek. Dále to byli novinář a teatrolog Josef Träger zvaný Theodor a rozhlasový režisér, herec a překladatel Josef Schwarz-Červinka.
Rozpolcený rozpolceností světa
V roce 1966 vyšly v Torontu jeho vzpomínky nazvané Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině (aneb o ctihodném povolání kouzla zbaveném). Dává nám v nich nahlédnout do svého putování životem a dílem. Poznáváme zde jeho rodinu, rodný Hronov, ale také i některé spisovatele, například Stefana Zweiga, Grahama Greena, Franze Werfela, Williama Faulknera a Lewise Mumforda. První kapitola těchto vzpomínek má hořce ironický název: Všechny cesty vedou z domova. Vydání knihy bylo připravováno na rok 1970. Bylo však zakázáno a tato kniha u nás vyšla až v roce 1995. Uvedené myšlenky tak trochu evokovaly jeho rozporuplnost a paradoxy.
Byl třikrát ženatý (Květa Ondráková, Jindra Brumlíková, Regina Weissová). Střetl se s ideologií českého exilu za 2. světové války, který se profiloval nacionalisticky v duchu benešovském. Střetl se ideologií komunismu (doma byl označován za kapitalistického zaprodance, v exilu za komunistu, kterým nikdy nebyl a komunismus odmítal) a střetl se s ideologií amerického liberálního konzumu.
Hledal své místo, domov. Téměř polovinu svého života strávil v exilu. Byl to však exil nechtěný a mnohdy protrpěný. Knihy psal zásadně česky. Teprve potom je nechal přeložit. Léta strávená v exilu se samozřejmě podepsala na jeho češtině, takže občas byl jeho styl archaický. Postavení exulanta však nesnášel a léta strávená v Americe byla pro něj krušná. Žil na venkově (ve státě New Jersey) s rodinou, ale byl vlastně sám.
Reflexe židovství
Egon Hostovský byl židovského původu, ale rodina byla asimilovaná. K židovství se hlásila spíše z tradice. V době dopívání ho však židovství začalo zajímat. On sám se nikdy nesetkal s žádným projevem antisemitismu, přesto však na rozdíl od svých přítel a známých býval často smutný a deprimovaný. Obrátil se proto na náchodského rabína (pozdějšího vrchního rabína) Gustava Sichera, který mu půjčil básnickou sbírku Otokara Fischera Hlasy. Sbírka mu otevřela jeho vlastní problémy.
V době vysokoškolských studií byl členem akademického spolku Kapper. V letech 1932–1937 redigoval Kalendář česko-židovský. Seznámil se s myslitelem a pražským filozofem Jindřichem Kohnem, s jehož názory se ztotožnil, především s jeho tezí, že „židovství je věcí naší paměti a češství věcí naši vůle, ani paměť, ani vůli nelze vymazat“. Jeho židovskými přáteli a podpovateli byli spisovatelé JUDr. Otakar Guth a MUDr. Míla (Emil) Neuman.
Poznal také ortodoxní židovství. Podnikl se svým přítelem Jiřím Langerem cestu mezi chasidy na Podkarpatskou Rus a do Polska. Nějakou dobu mezi nimi i žil předstíraje, že je téměř němý, protože žádný chasid nepochopí, že Žid neumí jidiš. Právě zájem o židovství ho připravil na exil a usnadnil mu ho. Snažil se otvírat čtenářům téma židovství jako téma vnitřního stavu, jako téma specifické úzkosti, obraznosti a mentality. Zásluhou Jiřího Langera poznal kouzlo haggadah a začal používat repertoár symbolů.
Nejsilnějí je židovská tematika obsažena v románě Dům bez pána. Námět tohoto díla si Hostovský přivezl od chasidů. V románě je řada židovských reálií, například citátů z Tóry (11. kapitola Izaiáše) či známé přísloví z Talmudu: Hoď větev do vzduchu, vrátí se vždy ke svým kořenům. Najdeme zde například píseň berdičevského reba, která zlidověla pod názvem Dudele. V díle se objevují i hebrejská slova. Hebrejsky mluví otec před smrtí, ale jeho děti mu nerozumějí. Hebrejsky pronáší dopívající Emil haftóru při obřadu bar micva.
Egon Hostovský a Prostějov
Spojnicí s Prostějovem byly jeho sestry Irma a Růžena, které se sem provdaly za bratry Ludvíka a Josefa Bauerovy a Egon je navštěvoval. Velmi blízký vztah měl k Irmě.
Irma Hostovská (1900 – 1943) byla o osm let starší. Byla zádumčivá, umíněná, tělesně křehká a velmí půvabná, trochu podivínka, samotářka, ale byla velmi odvážná. Byla také velmi nadaná a sečtělá. Její vzdělání však bylo nevalné. Absolvovala jen měšťanku a výchovu v penzionátu. Soukromě se učila anglicky. Všechny skromné úspory dávala za knihy, které si objednávala přímo z Prahy. Egon její zásluhou „shltal“ v deseti letech literaturu, na kterou nestačil (Victor Hugo, Jack London, Robert Louis Stevenson, Turgeněvovy povídky, Dostojevského Zločin a trest, Henryk Sienkiewicz, Stanislav Przybyszewski). Byla i bouřlivákem a svými názory provokovala (například žila rok u příbuzných v Kodani).
Potom se však podle vzpomínek Egona Hostovského „stala poslušnou dcerou a provdala se za staršího zámožného obchodníka z Prostějova, kterého jí otec našel, a žila v malé vilce, kterou si zařídila jako knihovnu a obrazárnu, s nikým se nestýkala, už nepobuřovala a s mateřskou péčí se věnovala dětem“. Jejím manželem byl Ludvík Bauer (1885– 1945), spolumajitel oděvní továrny bratří Bauerových. Bydleli ve vilce v ulici Pod Kosířem č. 1.
Irmu Bauerovou znal také pozdější spisovatel, překladatel a dramaturg Sergej Machonin ( 1918–1995), který ve třicátých letech bydlel s rodiči a sourozenci v nájemním bytě Součkova domu v ulici Hanačka č. 2 naproti vilky Bauerových. Ve své vzpomínkové knize Příběh se závorkami (Alternativy) napsal: „Byla to zamyšleně krásná žena, vždycky z ní vyzařoval zamyšlený smutek, měla tu krásu v obličeji bolestně poskládanou… Připadala mi jako noblesa a urozenost sama. Egon o ní mluvil po válce jako o milované sestře. Několikrát jsem se s ním viděl, asi dvakrát jsme seděli spolu s přáteli u vína v hospodě. Měl v obličeji stejný bolestný výraz jako paní Bauerová.“
V Prostějově bydlela také Egonova sestra Růžena (1898– 1943) provdaná za Josefa Bauera (1887–1943). Bydleli v Havlíčkově ulici č. 32. U nich také žil i otec Josef Hostovský, který se sem odstěhoval v prosinci 1932 po smrti manželky. Svoje prostějovské tety a strýce také navštívila Egonova malá dcerka Olga (1936). Bylo to asi v letech 1940–194. Ráda vzpomínala na tuto milou návštěvu a na dědečka, který jí daroval vlněné šatičky.
Celá rodina Bauerových se stala obětí holocaustu. Irma s manželem a synové Zdeněk a Petr byli zavražděni v Treblince, Růžena s manželem v Malém Trostinci. Obětí holocaustu byla i Egonova sestra Ida Tilleová (1896–1943). Josef Hostovský zemřel při transportu z Olomouce do Terezína 27. června 1942 a byl pohřben 5. července 1942 na židovském hřbitově v Pardubicích.
Před deportaci dostal Egon Hostovský od Irmy přes Portugalsko tento vzkaz:
„Nejhorší ze všeho je, když poznáš příliš pozdě, že náš domov je někde jinde než tam, kde jsme se omylem usadili. V pravém domově ani při zemětřesení člověk nemůže být tak sám, jak sama jsem teď já. V posledních dvou letech ani jediný člověk mi nepodal ruku. Otci je zítra dvaaosmdesát let (pozn. autorky: Josef Hostovský se narodil 26. března 1861, v době psaní dopisu mu bylo jednaosmdesát , Irma psala dopis 25. března 1942), nic nechápe, co se kolem něho děje, neví, že budeme za pár hodin transportováni a že zůstane docela sám a bez pomoci. Smím-li ti radit, nevracej se nikdy na jeho hrob. A naše hroby bys stejně nenašel. Ty i já jsme se měli narodit na jiné planetě nebo aspoň v jiném zeměpáse. Modli se za nás, totiž jen za jedno, aby to dlouho netrvalo, abychom se my tři sestry co nejdříve setkaly s maminkou.
S pánembohem Tvá I.“
Jeho vzdáleným příbuzným s prostějovskými kořeny byl spisovatel Stefan Zweig (1881–1942). Krátkou dobu si dopisovali si a Egon Hostovský přeložil jeho knihu Dobrodružství života. Bližší kontakty však spolu nenavázali.
Egon Hostovský a jeho dílo dnes
Jeho díla mohla plně vycházet až po roce 1989. Patřil ke generaci, jehož díla zde vycházela už dříve, ale jeho dlouhý pobyt v exilu, způsob psaní a další okolnosti samozřejmě ovlivnily přijímání jeho děl. Bohužel je pro většinu čtenářů autorem neznámým, což je škoda. V zahraniční však vycházejí jeho knihy v řadě překladů (mimo jiné i japonsky a arabsky, v roce 2022 vyšel překlad novely Úkryt do turečtiny).
Naše literární věda po roce 1989 začala Hostovského dílo objevovat, vykládat a vydávat. O jeho odkaz pečuje dcera Olga Hostovská-Castiellová, redaktorka, překladatelka a editorka. V letech 1994–2002 byla editorkou dvanáctisvazkových sebraných spisů Egona Hostovského. Regina Hostovská založila v USA Cenu Egona Hostovského udělovanou autorům, jejichž díla nemohla v tehdejším Československu vycházet.
Proběhlo několik vědeckých konferencí věnovaných životu a dílu Egona Hostovského (1993 v Hronově, 2003 v Praze, 2018 v Praze pořádná Ústavem české literatury a komparatistiky FF UK). Vyšly dvě monografie Vladimíra Papouška: Egon Hostovský, člověk v uzavřeném prostoru, Praha 1996; Žalmy z Petfieldu. Egon Hostovský. Příběh spisovatele dvacátého století, Praha 2012. V roce 2018 – v roce 110. výročí narození – vyšly dva sborníky: Egon Hostovský. Literární dobrodružství českého židovského spisovatele 20. století, FF UK Praha, eds. Václav Vaněk, Jan Wiendl; Olga Hostovská, Václav Sádlo, Barbora Svobodová: Egon Hostovský a jeho radosti života, FF UK Praha.
Naposledy vyšly v roce 2018 v novém vydání romány Dům bez pána a Půlnoční pacient. Neméně zajímavé jsou studie o kompoziční poetice děl Všeobecné spiknutí a Tři noci od olomouckého literárního vědce Františka Všetičky (In: Dekáda naděje, Cherm Praha, 2022). Pracuje zde s poetickými komponentami záhada, dvojník, signifikantní čas, situační zarámování, syžetový rytmus založený na čísle tři, cyklický čas (podzim v přírodě a v životě).
Vladimír Papoušek ve svých Žalmech z Petfieldu napsal: „Místo občasných návštěv delegací s věnci – jak se sluší na českém Slavíně, přilétají na jeho hrob čas od času kanadské husy. Ambivalence, rozporuplnost a paradox provázejí celý jeho život a dílo. Jsou jeho osudem i po smrti. Oč více chátrá jeho poslední místo odpočinku, o to více však ožívají slova a obrazy, které zanechal.“ Podle slov Olgy Hostovské „zůstal svůj a hrdinové jeho próz plných napětí, tajemství a náznaků nacházejí vnitřní rovnováhu návratu ke kořenům díky porozumění blízkého člověka“.
Jeho dílo není jednoduché číst. Je svébytné a má smysl k němu hledat cestu. Egon Hostovský byl totiž spisovatelem, který naléhavě promlouval k svědomí člověka 20. století a rozhodně má co říci i k dnešku.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
