Více jak tři roky strávil Pavel Fried v koncentračním táboře Terezín, kam byl deportován, když mu bylo necelých 12 roků. Byla deportována celá jeho rodina. Jeho sestra byla zavražděna v plynové komoře v Osvětimi.
Kdy podle Vás začaly změny, které vyústily v holocaust?
Není jednoduché na tuto otázku jednoduše odpovědět. Psychologické předpoklady pro to, co je nazýváno holocaustem, my Židé raději používáme pojmenování šoa, neb prvé znamená v překladu zápalnou oběť a to žádná oběť nebyla, to byla genocida. Šoa je v překladu zničení, zkáza. Psychologické předpoklady se vytvářely podle mého soudu po staletí, kdy do myslí lidí byly vtloukány protižidovské lži a pomluvy. Moderní doba, tedy společnost 20. století, přijímala protižidovská, antisemitská opatření snadněji, s podvědomým názorem, že ti Židé jsou stejně nějací divní. A tak jim to obecně známé pronásledování Židů nepřipadalo ani tak moc zvláštní. Nešlo vlastně o změny, ale o zintenzivnění, vyvrcholení staletého vývoje. To našlo svůj výraz v tom, že jsme postupně nesměli chodit do parků, na hřiště, na plovárnu, do kina, ba ani do škol a židovští učitelé a profesoři nesměli učit a přednášet a lékaři léčit. Tak jsme pomalu byli vytlačeni z běžné společnosti. Naše deportace se tak stala méně nápadnou.
Jaké vzpomínky na tu dobu Vám utkvěly v paměti?
Když nacisté vtrhli do Československa, nebylo mi ještě 9 roků. V prvé chvíli jsem si neuvědomoval, jak se náš život mění. Vím jen, že jsem jako malý kluk už nemohl s kamarády lumpačit jako dosud, neboť oni nemuseli být v 8 večer doma, jako my Židé, nemohl jsem s nimi skoro nic, neb jsme to měli zakázané. Ostatně ani pro rodiče mých vrstevníků nebylo asi jednoduché svým dětem vysvětlit, proč by se mně měli trochu vyhýbat, i jim by to mohlo být nebezpečné. Postupně nás zbavili svobody, lidské důstojnosti, majetku a přibližně 90% českých Židů vyvraždili. Vzpomínám i na to, jak gestapo zatklo mého otce.
Co se odehrávalo v Terezíně?
Předem je třeba přiblížit úlohu Terezína v celém procesu genocidy evropských, zejména českých Židů. My Židé jsme se od poloviny 19. století mohli usazovat kdekoli, povinnost určité izolace v ghettech byla zrušena. A tak se Židé usazovali ve velkých městech, ale i městech menších i na vesnicích. Pro jejich vyvraždění by bylo neúnosné, aby komanda vrahů přijížděla do těchto míst a na očích veřejnosti tam vraždili jejich sousedy. Také těch obětí v celé Evropě bylo 6 milionů a naší vrahové museli hledat efektivní způsob zabíjení. To vše vedlo k tomu, že vedle likvidačních táborů (Vernichtungslager) jako byl např. Osvětim, kde byli vražděni Židé po tisících (a nejen oni, i Romové), vznikl také koncentrační tábor Terezín. Ten byl určen právě ke koncentraci českých Židů z vesnic, městeček i měst. Odsud pak byli v transportech, po několika tisíci lidech, deportování do likvidačních táborů. Terezín nebyl likvidační tábor, přesto tam za tři a půl roku zemřelo tzv. přirozenou smrtí 35 tis. Židů. Infekční nemoci a hlad vykonaly toto dílo. Vždyť Terezín byl postaven pro cca 8000 občanů a nás tam bylo až více jak 60 tisíc. To vše ostatní o Terezíně je nepodstatné, byl to jeden článek v procesu genocidy českých Židů.
Kde Vy sám vidíte příčinu takových zvěrstev, jaká se děla?
Tuto otázku je třeba, podle mého soudu rozdělit na otázky dvě. Je zřejmé, že zvěrstva, která se udála, jsou dílem skupiny nacistických zločinců. Druhá otázka, vlastně časově v pořadí prvá je ta, jak se dostali tito zločinci k moci. Je smutné, že nacisté se dostali k moci takřka demokratickým způsobem. Po 1. světové válce a po krizi r. 1933 nechalo se obyvatelstvo Německa natolik oklamat Hitlerovou demagogií, že nacisté se stali nejsilnější politickou stranou. Pak už jen následovaly puče a násilné převzetí moci. K té demagogii patřil v prvé řadě antisemitismus a rasová nenávist. Vznikaly tzv. Norimberské zákony a otázky už nekladl nikdo. Ani ti, co je sepisovali, ani ti, co sepisovali židovský majetek, ani ti, co nás vystěhovali z našich domovů a pokračovat lze o mnoha dalších, o těch, co vyprojektovali plynové komory, velkokapacitní krematoria, co arizovali náš majetek. Nikdo se neptal, nevěděl nebo nechtěl vědět. Ta zvěrstva vyplynula z rozhodnutí zločinců, ti ostatní „jen“ bez ptaní prováděli, co se po nich vyžadovalo. Snad malé poučení – máme-li něco vykonat, vždy se ptejme, zda je to správné, neškodí-li to někomu, zda to srovnáme se svým svědomím, co na to Boží přikázání. Pak buď konejme, nebo se vyhněme.
Myslíte si, že jsme dnes jako společnost lepší, poučenější a byli bychom schopni zabránit opakování takových hrůz?
V tom nejsem veliký optimista. Ostatně tyto hrůzy se dějí, jen daleko od nás, a tak je nevnímáme tak intenzivně. V každém z nás je, podle mého soudu, dobro i zlo. Někdy menší, jindy hrůzyplné. Záleží na nás, jakou cestou každý půjdeme. Lidé ztratili to, pro co máme v češtině krásné slovo, a to bohabojnost. Ztratili ten pevný bod, ke kterému se mohou vztahovat.
Je povzbudivé, že se nad osudy židovské komunity přece jen někdo zamýšlí, tentokráte sdružení Hanácký Jeruzalém, je to takové semínko lidskosti, které dává naději, že z něj vyroste strom dobra. Díky.
Naopak, my děkujeme za rozhovor. Spolek Hanácký Jeruzalém
Kdo je Pavel Fried?
http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2103
Ing. Pavel Fried se narodil 13. června 1930 v Třebíči. Pochází z židovské rodiny třebíčského obchodníka. Po zavedení norimberských zákonů se rodiny dotkla protižidovská opatření – arizace obchodu, vyloučení ze školy, ztráta občanských práv. Stejně jako jeho rodiče a starší sestra, byl i Pavel Fried deportován do Terezína. Odjel v květnu 1942 a strávil zde tři roky, až do 8. května 1945, kdy byl Terezín osvobozen. Sestra s manželem zahynuli v březnu 1944 v Osvětimi, rodiče a pamětník jako jediní z rozvětvené rodiny válku přežili. Po návratu do Třebíče se otci vrátil obchod, ale v roce 1949 ho o něj připravili komunisté. Pavel Fried nastoupil v roce 1946 ke studiu Průmyslové školy strojní v Brně, po jejím absolvování v Brně zůstal a našel si zaměstnání jako konstruktér. V roce 1951 narukoval k Pomocným technickým praporům, pracoval na stavbě letišť. Po dvou a půl letech vojny byl propuštěn do civilu a vrátil se do zaměstnání. Při práci vystudoval vysokou školu, obor organizace a řízení na Vysokém učení technickém v Brně, a v roce 1968 promoval na inženýra. V době Pražského jara byl jmenován ekonomickým náměstkem. To vydrželo jen do roku 1972, kdy byl v souvislosti s normalizací funkce zbaven. Po roce 1989 založili s kolegy soukromou firmu a stal se jejím ředitelem. Souběžně se začal angažovat v aktivitách Rotary Clubu a později také brněnské Židovské obce. Čtyři roky byl členem jejího představenstva, poté osm let vykonával funkci předsedy Židovské obce v Brně.