Minulý díl jsem ukončil pár řádky o Passfieldově bílé knize. Nedovedu dnes správně vyhodnotit, jak moc se odrazila na rozvoji jišuvu v Palestině, ale rozhodně nezastavila imigraci. Začala totiž Pátá alija.
Ale než se na ni podíváme, musíme uvést ještě jednu věc. Nerad bych se časem dověděl, že jsem ignorant a že jsem v minulém díle neuvedl jednu důležitou událost, která se stala v Britském mandátu Palestina. Byla to návštěva našeho prezidenta Tomáše Garrique Masaryka. Já na ni nezapomněl.
Cesta na Blízký východ v roce 1927 měla mimo jiné i vnitropolitické důvody. Masaryk se chtěl před třetí prezidentskou volbou vzdálit z Prahy. Cestou do Palestiny měl Masaryk podobný doprovod jako při svých cestách na ostrov Capri. Součástí výpravy byla dcera Alice, bývalá snoubenka Milana Rastislava Štefánika a prezidentova blízká přítelkyně markýza Giuliana Benzoni, prezidentův osobní lékař Adolf Maixner, sekretář Vladimír Kučera a komorník Josef Hůza. O Masarykovu osobní bezpečnost dbali dva policisté: vrchní inspektor Lehrer a inspektor Maršík.
Přestože cesta byla soukromá, absolvoval Masaryk řadu neoficiálních politických jednání, bylo jich hodně, ale my se soustředíme na Svatou zemi. Před odjezdem do Palestiny byl v Káhiře přijat králem Fundem a potom už směřoval dál. 7. dubna 1927 pokračoval přes Suez a Kantaru East, kde byla výchozí stanice palestinských drah, přes dnešní Gazu a Tel Aviv do Jeruzaléma. Zde se setkal s britským vysokým komisařem lordem Plumerem. Ve Svaté zemi absolvoval prezident klasický turistický program, během něhož navštívil nejznámější židovské, křesťanské i muslimské památky a byl přijat také zástupci všech významných náboženských skupin. Jeho zájem se ale neomezoval jen na historii: navštívil několik kibuců a setkal se se sekulárními i ortodoxními Židy pocházejícími z Československa. Zatímco v Egyptě cestoval prezident hlavně salonním železničním vozem, v Palestině, kde byly vzdálenosti kratší, využíval častěji automobil. 15. dubna odjel Masaryk s doprovodem zpět od Alexandrie, odkud následující den odplul parníkem Boulac do řeckého Pirea.
Po Svaté zemi našeho prezidenta doprovázel bývalý knihovník pražské univerzitní knihovny Hugo Bergmann, který je také autorem nejrozsáhlejší publikované vzpomínky na celou návštěvu. V židovské národní a univerzitní knihovně se Masaryk podle Bergmanna zajímal nejen o staré rukopisy, ale také o porodnost a dětskou úmrtnost židovského a arabského obyvatelstva. Tento zájem byl asi neobvyklý, ale je vysvětlován tak, že plynul ze zvláštního pojetí prezidentova ve vztahu k židovské národní domovině.
Bergman ale uvádí, že pan prezident zároveň viděl i obtíže, za nichž se děje onen pokus o vystavění židovské pospolitosti. Prostě nepřehlédnul všechny obtíže sociálního, ekonomického a politického soužití s místními Araby, jichž národní vědomí v Palestině a v zemích sousedních neustále sílilo. Dle tohoto muže náš prezident Masaryk viděl rizika arabského postavení už v této době, kdy si jej jišuv a jeho představitelé nechtěli uvědomit i když vše zcela jistě vnímali.
Své dojmy ze Svaté země pak Masaryk po návratu domů shrnul v rozmluvě s redaktorem Prager Tagblattu a byla to skeptická slova. Obdivoval úspěchy jišuvu i jednotlivých Židů, nadchly ho výsledky jejich práce, nasazení a to, že si dokáží díky velké solidaritě sehnat potřebné prostředky. Problém ale viděl v demografii – nevěřil, že početně mohou Židé získat převahu. To ho vedlo k závěru, že celý projekt sionismu je a ještě bude velmi obtížný. Následně se stalo něco, co jsem ještě před pár dny nevěděl.
Dne 4. června 1929 byli prezidentem Republiky československé oceněni tito lidé s britské mandátní Palestiny:
EL HUSSEINI, Muhammad Amin Hadj – velký muftí
EL NASHASHIBI, Ragheb Bey – starosta Jeruzaléma
EL SAID, Assam Bey – starosta Jaffy – všichni obdrželi řád Bílého lva.
Ve stejný den kdy jej obdrželi ti tři arabští představitelé, jej obdrželi i:
David BLOCH-BLUMENFELD, starosta Tel – Avivu a potom
David YELLIN, což byl prezident Židovské národní rady v Jeruzalémě, tedy jakási protiváha muftímu.
A mohl jsem i něco přehlédnout. Vypadá to na jakousi paritu v tom, kdo byl vybrán.
Přesto je pro mě osobně velmi obtížně uchopitelné, co k tomu našeho prezidenta motivovalo. Rád bych zjistil, kdo tyto lidi navrhl a jaké bylo zdůvodnění. Pracuji na tom, a pokud zjistím, podělím se o tyto informace i s vámi, kteří tuto práci čtete.
A nyní zase k tématu této kapitoly
Jako pátá alija se označuje pátá vlna židovské imigrace na území Britského mandátu Palestina z Evropy a Asie v letech 1929 až 1939. Tato imigrační vlna začala po událostech, které jsem popsal v předchozí části, a skončila s počátkem druhé světová války. Během této aliji přišlo do jišuvu více než 250 000 Židů, z toho 100 000 tvořili němečtí a rakouští Židé.
Většina imigrantů se usadila ve městech hlavně v Tel Avivu a podpořila tak městský rozvoj, avšak v rámci této aliji byla i malá skupina lidí, která se usadila v zemědělských oblastech a zakládala kibucy a mošavy. Většinou se jednalo o inteligenci (lékaře, právníky, profesory), podnikatele a řemeslníky. Židovští umělci z Německa vytvořili nový základ pro místní umění. Hudebníci např. založili Palestinský filharmonický orchestr. Jeho zahajující koncert se uskutečnil 26. prosince 1936 v Tel Avivu a dirigoval jej Arturo Toscanini.
Tato alija byla pro Izrael zásadní především z praktických důvodů: jednak vytvořila demografické předpoklady pro úspěšný výsledek války za nezávislost v roce 1948 a jednak přivedla do země velké množství finančního kapitálu, jenž zmírnil dopad ekonomické krize, a intelektuálů, kteří se podíleli na založení univerzit a vědeckých institutů.
Pátá alija začala imigrací malého množství lidí již v roce 1929, ale výrazných rozměrů masové imigrace dosáhla až v letech 1933 až 1935 vinou rasové perzekuce Židů v nacistickém Německu. Arabské povstání v mandátní Palestině v roce 1936 imigraci částečně oslabilo, ale v předvečer druhé světové války v letech 1938 až 1939 přišly do mandátu další tisíce imigrantů, z nichž část přišla ilegálně.
V tomto období význam Jeruzaléma nadále rostl. Poté, co jeho muslimská svatá místa posloužila jako záminka k útokům na židovskou populaci v celé Palestině, stále více muslimských zemí začalo jevit nepřiměřený zájem o dění v tomto městě.
Ale také v tomto období došlo k významnému pokroku v industrializaci Palestiny pod vedením právě Židů. Nosnou osobností pro tento proces se stal vizionář, revolucionář a velmi chytrý člověk jménem Pinchas Rutenberg rodným jménem Pjotr Mojsejevič Rutenberg. Byl to prominentní inženýr a podnikatel, člen strany socialistů-revolucionářů a sionistický vůdce. Jeho život by stál za samostatný díl, ale není to mým cílem. Měl pohnutý život plný revolučních událostí, na kterých aktivně podílel, dokonce se zbraní v ruce bránil Zimní palác za bolševické revoluce.
V roce 1919 se Rutenberg usadil v Paříži. K propagaci plánu elektrifikace dostal finanční podporu od barona Edmonda Jamese de Rothschilda a jeho syna.
Roku 1921 odešel Rutenberg do Palestiny, kde začal s plány zavedení elektřiny. V roce 1923 založil společnost Palestine Electric Company, Ltd. Roku 1931 vybudoval hydroelektrárnu Naharajim na řece Jordán, kdy získal politickou podporu Winstona Churchilla a finanční podporu barona de Rothschilda. Další elektrárny nechal postavit v Tel Avivu, Haifě, Tiberiasu a jiných městech.
Pjotr Rutenberg zemřel v roce 1942 v Jeruzalémě. Jeho posledním přáním bylo, aby jeho dům a peníze byly užity k elektrifikačním účelům.
Stálý přírůstek židovské populace nadále radikalizoval palestinské Araby. Jejich hlavní odpůrce Velký muftí Al Husaní nepolevoval ani na okamžik ve svém boji proti tomuto procesu. Po pogromech v roce 1929 už nikdy nedošlo ke klidnému období. Počet útoků na Židy neustále rostl.
Nyní se navíc mezi palestinskými Araby šířila agitace nacistického Německa a fašistické Itálie, která byla namířena proti pokračujícímu vlivu Britského impéria na Blízkém východě. Vliv těchto nedemokratických mocností v tomto regionu posílila zejména okupací Habeše italskými vojsky v roce 1935.
Předznamenáním povstání byla rovněž činnost skupiny okolo Izz ad-Dín al-Kassáma, který do roku 1935, kdy byl zabit, prováděl útoky proti britským i židovským cílům. V dubnu 1936 v Nábulusu šest prominentních pravověrných arabských vůdců vytvořilo Vysokou arabskou komisi, s Velkým Muftím Hadžim Amínem Al-Husajním jako premiérem, a spojili síly proti tomu, co považovali za projevy „britské podpory postupu sionistů v Palestině“. Významný z ideologického hlediska byl muftího „studijní“ pobyt v Saúdské Arábii roku 1930, kde se setkal s řadou význačných tehdejších zejména arabských vůdců a duchovních představitelů.
Požadavkem výboru bylo okamžité zastavení židovské imigrace a prodeje půdy do židovského vlastnictví a převod země pod arabskou vládu. Na podporu těchto požadavků Arabové vstoupili do generální stávky. V důsledku stávky se v mnoha ohledech rozvrátilo fungování místní ekonomiky. Například došlo k uzavření přístavu v Jaffě. Místo něj ovšem byl již v květnu 1936 otevřen nový přístav v sousedním židovském Tel Avivu. To byl pro arabské sebevědomí tvrdý úder. V roce 1906 ještě totiž Tel Aviv neexistoval a v roce 1936 to bylo čistě židovské město, které význam starobylé Jaffy potlačilo.
Vymáhání stávky ze strany arabských stoupenců povstání vedlo k četným násilnostem uvnitř arabské komunity, proti těm Arabům, kteří byli označováni za kolaborující se Židy. Pod heslem boje proti kolaborantům navíc došlo k několika případům vyřizování klanových sporů mezi Araby.
V létě 1936 se revolta dále stupňovala. Jen mezi 20. červencem a 22. zářím bylo zabito 33 Židů a zraněno několik set. Britové usmrtili přes 100 Arabů. 33 britských vojáků padlo. Pokračovaly útoky na židovské osady, docházelo k přestřelkám se strážními jednotkami. Britové již během jara 1936 do Palestiny povolali posily z Egypta a Malty. V září 1936 se pak rozhodli pro tvrdý postup proti povstalcům a Vysoký komisař v Palestině Arthur Grenfell Wauchope vyhlásil v zemi výjimečný stav.
V historickém jádru Jaffy dokonce Britové nechali vystěhovat a posléze zbořit několik stovek domů, čímž měly být odstraněny úzké nepravidelné uličky, které pro pořádkové síly představovaly problém.
V říjnu 1936 skončila po šesti měsících arabská generální stávka a Britové zároveň přikročili k politickým jednáním. Do mandátní Palestiny dorazila Peelova komise, která měla vyšetřit příčiny revolty a která později navrhla omezení židovské imigrace a rozdělení země na arabské a židovské entity.
V reakci na ohrožení arabskými útoky a ve snaze posílit židovské demografické pozice přikročili Židé koncem roku 1936 k zakládání opevněných osad, nazývaných Hradba a věž. V průběhu této kampaně bylo založeno celkem 52 (dle některých pramenů až 56) osad tohoto typu od Danu na severu až po Kfar Menachem na jihu. Předností této metody byla rychlá stavba (jeden den, často během noci) a dobrá obranyschopnost. Stavělo se z předem připravených dílů. Centrem stavby byl dvůr (většinou 35 x 35 m), obehnaný dřevěnou hradbou a vyhlídková věž. Další budovy byly sruby, dočasně se bydlelo i ve stanech. Stěny hradby a věže byly ze dvou vrstev prken, mezi nimiž byl nasypán štěrk, což mělo zabránit průstřelu. V každé této pevnosti byly také úkryty zbraní.
Bilancí prvních šesti měsíců arabské revolty bylo 91 zabitých a 369 zraněných Židů. Zejména v prvních týdnech povstání zároveň až 10 000 Židů dočasně či trvale uprchlo ze svých domovů v ohrožených či izolovaných sídlech. Židovské osídlení tehdy skončilo v etnicky dosud smíšených městech jako Bejt Še’an, Jaffa nebo Nebroj.
Na zvládnutí revolty umožnili Britové Židům zřízení Židovské pomocné policie, jejímž úkolem bylo hájit židovské vesnice před arabskými útoky. Tyto složky byly pak využity pro budování spíše ale rozvoj polooficiální židovské vojenské organizace Hagana. Hagana pak utvořila vlastní paramilitární oddíl ha-Nodedet zaměřený na protiúdery proti arabským centrům odporu, který pod vedením Jicchaka Sadeho podnikl v červnu 1936 první bojovou operaci v Judských horách v okolí Jeruzaléma.
Zkvalitňovala se ovšem i arabská vojenská síla. V srpnu 1936 do země přišel důstojník z Iráku Fauzí al-Kaukdží a začal organizovat arabské dobrovolnické jednotky pro operace proti Britům i Židům. Další významnou postavou povstaleckých skupin byl Abd al-Kadir al-Husajni.
Po zahájení jednání došlo k relativnímu uklidnění situace. Zde ale představitelé Britského mandátu fatálně selhali. Roku 1937 totiž došlo k návštěvě Adolfa Eichmanna a Herberta Hagena v Palestině. Velký Mufti vyjádřil svoji solidaritu s Německem, přičemž požádal Třetí říši, aby se postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Všem jeho požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa a Itálie již zcela pravidelně zbraně i peníze na genocidní protižidovské operace.
Britská správa na toto centrálně organizované násilí odpověděla zatčením několika „pěšáků“, pouličních vrahů jako prostých kriminálníků. V duchu této politiky britské bezpečnostní složky pozatýkaly členy arabské „Strany obrany“ tvořené a financované klanem Našasbibi, rivalem muftího ambiciózním mocenským zájmům, kteří byli označeni za hlavní viníky protižidovských vražedných pogromů. Ani jeden člen muftího milicí nebyl zatčen, natož souzen, ač vlna masivních organizovaných pogromů byla výhradně jeho dílem.
Po pokusu o atentát na generálního inspektora britské policie v Galileji Lewise Andrewse, jakož i po vraždách stovek zejména Židů, ale i Arabů se postavení Velkého Muftího stalo neudržitelným. Přišel o svůj post prezidenta Arabské nejvyšší rady, o členství ve výboru Waqf a po varování byl nucený uprchnout do Libanonu a později do Sýrie, tou dobou pod francouzským mandátem Společnosti Národů. Britové vyhlásili Arabskou nejvyšší radu za ilegální a její členové, spolu s např. arabským starostou Jeruzaléma byli rovněž přinucení k odchodu do exilu.
Peelova komise, běžně známá jako Královská komise, byla britská komise, která v letech 1936–1937 vyšetřovala příčinu nepokojů, které vypukly v roce 1936 a přerostly v útoky na židovské civilisty a generální stávku Arabů. V čele komise stál bývalý Státní sekretář pro Indii lord Robert Peel.
Během šetření Peelovy komise se poprvé objevila myšlenka na rozdělení Palestiny na dva státy. Konečná zpráva, vydaná v červenci 1937, na jedné straně uznala významně kladný vliv Židů na rozvoj země, na straně druhé však souhlasila s arabským požadavkem na omezení židovského přistěhovalectví na 12 000 osob po dobu následujících pěti let. Zejména však zpráva navrhla rozdělit zemi na tři regiony:
– židovský zahrnující přímořské pláně a Galileu
– podstatně větší arabský, zahrnující zbytek Palestiny, který by byl připojen k Zajordánsku
– trvalou britskou správu nad enklávou zahrnující jeruzalémsko-betlémský výběžek s koridorem k moři a britské základně na Galilejském jezeře a Akabský záliv.
Později byl plán poněkud upraven, aby usnadnil výměnu pozemků a obyvatelstva podle řecko-tureckého vzoru po první světové válce.
Všichni představitelé Arabů v Palestině i zajordánský král Abdulláh plán odmítli. Na židovské straně plán okamžitě odmítli Vladimír Žabotinský a další revizionisté. Světová sionistická organizace přes výhrady plán přijala – bylo to lepší než nic. Nakonec však plán realizován nebyl, což zapříčinilo pokračování arabské povstání.
Ačkoliv se vzpouru nakonec podařilo potlačit, reagovala britská vláda v květnu 1939 vydáním MacDonaldovy bílé knihy, která paradoxně odměnila arabské buřiče, pohřbila návrhy „Peelovy komise“ a navíc ještě přísněji omezila židovské přistěhovalectví. Dnes to bývá dle mého účelově vykládáno jako rozsudek smrti pro statisíce Židů prchajících před nacismem.
Účelovost vidím v tom, že my dnes víme, co se stalo. V roce 1939 nikdo nemohl ani jen tušit jaká zrůdnost se v Němci okupované Evropě nakonec dá do chodu. Ujednání o konečném řešení bylo dosaženo až 20. ledna 1942 na konferenci ve Wannsee, která byla setkáním vysokých představitelů nacistického Německa a předsedal ji Reinhard Heydrich. Ale to jsme trochu předběhli.
V srpnu 1937, po několika měsících relativního klidu, došlo na severu země k obnovení násilností. Arabové provedli atentát na nejvyššího představitele britské správy v Galileji Lewise Andrewse a to bylo už i na Brity moc. Okamžitě rozpustili Vysoký arabský výbor a jeho předseda Amín al-Husajní prchá před zatčením do Libanonu a dosazují na potlačení povstání Charlese Tegarta. Tegart nebyl voják – byl to policista, zkušený koloniální úředník.
Nechtěl zbytečně zabíjet lidi – i když si ani z toho těžkou hlavu nedělal – ale chtěl vytvořit prostředí, které bude od násilí odrazovat. Proto zahájil na severu výstavbu série opevněných vojenských základen dnes zvaných Tegartovy pevnosti jako opěrné body britské mandátní správy a současně vybudoval liniové dělící opevnění zvané Tegartova zeď.
Tyto pevnosti sloužily jako opěrné body, byly ze železobetonu, sloužily i jako vězení a posádka měla dost potravin, munice a vodních zdrojů, aby dokázala odolávat 30 dní. Byly ale různě veliké, různě koncipované a asi se nenajdou dvě identické. Jsou i místa, kde jsou dvě vedle sebe doslova hradba na hradbu, i města, kde jsou takové pevnosti dvě. Mnoho z nich dnes slouží jak státu Izrael, tak Palestinské autonomii. Tegartova zeď byla plotem z ostnatého drátu postaveným v květnu až červnu 1938 britskými mandátními úřady v Horní Galileji poblíž severní hranice území, aby zabránila infiltrování militantů z Francouzského mandátního území, kde dnes je Libanon a Sýrie a na britská území. Šlo o to, aby nemohli posílit místní arabské povstalce. Časem tento bezpečnostní systém doplnily policejní pevnůstky. Opakovaně byla označena jako „důmyslné řešení pro omezení terorismu v mandátní Palestině“.
Bohužel ale povstání sílí a dochází i k radikalizaci židovské populace. Prostě už těch mrtvých a škod bylo příliš mnoho. Vojenská organizace Irgun provedla v listopadu 1937 útoky na Araby v Jeruzalémě a otevřeně zpochybnila jednotné vedení Hagany ve vojenských a strategických otázkách. Irgun sám by stál za samostatnou práci, ale to není mým cílem.
Zde jen uvedu, že vznikl jako ozbrojená skupina revizionistického či snad lépe nacionalistického sionismu v reakci na arabské útoky proti Židům v Palestině. Podle historika Howarda Sachara byla ideologie Irgunu přímo založena na učení Vladimira Žabotinského, který tvrdil a trval na tom, že každý Žid má právo přijít do Palestiny, pouze aktivní odveta odradí Araby, pouze židovská armáda zajistí židovský stát.
Spojeným královstvím byl Irgun považován za teroristickou organizaci, a po masakru ve vesnici Dejr Jásin řada světových osobností, mimo jiné i Albert Einstein, označila Irgun za organizaci fašistickou.
Během roku 1937 zároveň pokračovala faktická separace židovské a arabské komunity v mandátní Palestině. V září 1937 byla otevřena pobřežní silnice z Tel Avivu do Haify, jež míjela vnitrozemské převážně arabské regiony, pokračuje zakládání židovských osad a uvnitř židovské komunity se stále více hovoří o možnosti vzniku židovského státu v části Palestiny. Mimo jiné kvůli pokračujícímu násilí se ovšem v roce 1937 prudce propadla židovská imigrace do Palestiny a v zemi vypukla ekonomická krize s nezaměstnaností jako průvodním znakem. Bilancí nepokojů v roce 1937 bylo 33 Židů zabitých Araby a 30 Arabů usmrcených Židy. Jišuv se už brání arabskému násilí a jišuv už i útočí.
Aby toho nebylo málo, v roce 1938 zahájila práci Woodheadova komise, další pokus Britů o řešení arabsko-židovského konfliktu prostřednictvím rozdělení země, tentokrát méně výhodného pro Židy. Židovská komunita mezitím zesiluje ilegální imigraci zvanou alija bet. Tato imigrace byla organizována až do roku 1948 a to pomocí lodní dopravy. Stála mnoho obětí, ale do Palestiny se díky ní dostalo mnoho lidí, kteří tak unikli před holocaustem.
Rostoucí napětí mezi Brity a Židy ilustruje i případ Šlomo Ben Josefa, který byl jako první Žid britskými úřady popraven, pro násilné protiarabské akce prováděné v Galileji. Zaútočil střelnou zbraní na arabský autobus mezi městy Roš Pina a Safed. Ben Josef svůj čin zdůvodňoval jako odvetu za předchozí arabský útok na židovské cestující v tomto regionu, při němž byli zavražděni čtyři Židé.
Na druhou stranu se zde objevila mimořádná osobnost. Byl to Orde Charles Wingate, což byl nakonec v době svého skonu generálmajor britské armády a tvůrce speciálních vojenských jednotek v britské mandátní Palestině ve 30. letech 20. století což byly protipovstalecké- rozumějme protiarabské jednotky zvané Speciální noční oddíly, kterými prošla řada Židů. Zvláště se pak vyznamenal v Druhé světové válce v bojích proti Japoncům. Wingate, který byl zbožným křesťanem, podporoval sionismus a chápal jako svou náboženskou povinnost pomoci židovské komunitě v Palestině vytvořit židovský stát. V roce 1936 byl převelen do mandátní Palestiny, kde začal cvičit členy židovské polovojenské organizace Hagana, z níž se po vzniku Izraele v roce 1948 staly Izraelské obranné síly. Mezi jeho počiny patřilo vytvoření zvláštních výsadkářských jednotek chinditů, které bojovaly v týlu nepřítele během vojenských operací na Dálném východě proti Japonsku v době druhé světové války. Zemřel ve věku 41 let při letecké nehodě a je pochován na Arlingtonském národním hřbitově.
Jenže Velká Británie pod vedení premiéra Arthura Neville Chamberlaina se začala v tomto období jevit jako slabá a váhavá. Celý svět se díval na politiků ústupků, kterou reagovala na dění v Evropě. Koneckonců i Woodheadova komise, která má uklidnit Palestinu potlačením židovských ambicí a co největším vyjitím vstříc Arabům, je jeho dílo.
Britům a židovským jednotkám Brity vyzbrojených a vystrojených se situace začala vymykat z pod kontroly. Vojenská posádka v Palestině musela být posílena jednotkami z Egypta, a nakonec i přímo z Velké Británie. Policie byla převedena pod operativní kontrolou velitele armády a vojenští činitelé nahradili civilní orgány při prosazování pořádku.
se věci zlé a horší než zlé. Jako příklad bych uvedl:
Masakr ve městě Tiberias který se stal 2. října 1938. Místní Arabové pronikli do židovské čtvrti Kiryat Shmuel a zabili 19 Židů, z toho počtu bylo 11 dětí. Během masakru zapálilo 70 ozbrojených Arabů židovské domy a místní synagogu. Průnik vrahů byl realizován ve vodě, pobřeží jezera nebylo hlídáno. Arabové navíc zabili dva britské policisty.
Zástupce britské mandátní zprávy uvedl, cituji: „Byly to systematicky organizované brutálně provedené popravy. Všech devatenáct zabitých Židů, včetně žen a dětí, bylo systematicky ubodáno k smrti. Byla nasazena armáda, ale bylo pozdě. Po tomto masakru Irgun navrhl společnou odvetnou operaci s Haganou, aby Araby odstrašil od opakování, ale velení Hagany odmítlo. Ale to nebylo vše. O necelé čtyři týdny později místní Arabové zavraždili 27. října židovského starostu Isaaca Zakiho Alhadifa.
Stalo se i nemyslitelné: V říjnu 1938 se Arabům podařilo na několik dnů zcela ovládnout historické jádro Jeruzaléma. Následně po několika dnech bojů bylo vše znovu obsazeno britskou armádou, a to se podařilo ve všech městech. Bohužel venkov zůstal stále bojovou zónou.
Rozkol mezi jednotlivými politickými frakcemi jišuvu se odrazil i v ozbrojených silách Židů. Irgum zahájil otevřený boj s Brity. Přes dominantní spolupráci jišuvu s Brity na potlačení povstání ukázaly některé události na samém konci konfliktu nadcházející změnu vztahů. A bylo to stejně zlé, jako to, co prováděli Arabové.
Dne 12. června 1939 byl zabit britský expert na výbušniny při pokusu o zneškodnění bomby položené příslušníky Irgunu poblíž jeruzalémské pošty.
26. srpna byli dva britští policisté, inspektor Ronald Barker a inspektor Ralph Cairns, což byl vedoucí Criminal Investigation Department, zavražděni při útoku skupiny teroristů z Irgunu. Až v roce 1939 se povstalci vzepjali k poslednímu odporu. Ale výrazně posíleným Britům se podařilo prakticky eliminovat arabské povstalecké skupiny a obnovit v zemi pořádek. V roce 1939 počet Arabů vězněných za povstalecké aktivity stoupl na 9000, tedy na desetinásobek stavu o dva roky dříve. Zvláštní rychlé soudy zároveň zvýšily počet rozsudků smrti. Během let 1938–1939 bylo takto odsouzeno víc než 100 Arabů, z toho víc než 30 bylo popraveno. Pro obnovení klidu rovněž Britové zaváděli kolektivní tresty pro celé vesnice. Dále docházelo k trestným demolicím domů. Je uváděno, že ve vesnici Baka al-Garbija bylo takto zničeno 53 domů.
Zároveň ovšem došlo k vydání takzvané Bílé knihy, která vycházela vstříc arabským přáním trvale omezit židovskou imigraci a připravit půdu pro budoucí nezávislou Palestinu s arabskou etnickou většinou.
Mezi Židy rostou protibritské nálady. Židovský předák David ben Gurion zároveň ale zformuloval židovskou politiku po dobu druhé světové války následovně:
„Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.
Jaké dopady měly tyto události na židovskou populaci v Palestině?
V celkovém kontextu vývoje židovského osídlení ve 30. letech byly fyzické ztráty, které Židé utrpěli během arabského povstání, nevelké ale z lidského hlediska byly velmi těžké. Bylo zabito 183 Židů, 669 jich bylo těžce zraněno a více než 30 000 se stalo krátkodobými nebo trvalými uprchlíky. Došlo k velkým škodám na majetku, ale žádná osada nebyla úplně zničena, naopak jich několik desítek nově vzniklo; nebyla zajata ani zničena žádná židovská osada a bylo založeno několik desítek nových. Do Palestiny přišlo přes 50 000 nových židovských přistěhovalců a díky tomu v roce 1936 tvořili Židé asi jednu třetinu populace. Jak už jsem uvedl, tato zuřivá skoro válka vedla k dalšímu rozevření nůžek ve vztazích mezi oběma národy. Zrychlil se a to výrazně rozvoj ekonomiky a infrastruktury tam kde to spravovali židé, naopak v arabském sektoru došlo k hlubokému úpadku. Například zatímco se Do této doby Tel Aviv spoléhal na nedaleký arabský přístav v Jaffě, tyto nepřátelské akce vedly k tomu, že Tel Aviv si vybudoval vlastní přístav a to znamenalo úpadek starobylé Jaffy. Byly založeny železárny na výrobu pancéřových plechů pro výrobu improvizovaných obrněných automobilů, a byly položeny základy dosti primitivního zbrojního průmyslu. vozidla a byl založen primitivní zbrojní průmysl. Rostla dopravní akceschopnost a dopady krize byly zmírněny tím, že za stávkující arabské zaměstnance nastoupili nezaměstnaní židé. B Většinu důležitých průmyslových odvětví v Palestině nyní vlastnili Židé a v obchodě a bankovním sektoru měli mnohem lepší postavení než Arabové.
Jako výsledek spolupráce s britskou armádou můžeme uvést, že mnoho tisíc mladých židovských mužů získalo kvalitní vojenský výcvik a mnoho u nich i bojové zkušenosti.
Ačkoli byli židovští představitelé v Palestině velmi rozzlobeni tím, co obsahovala nová, v pořadí už třetí Bílá kniha z roku 1939, výrazně omezující židovskou imigraci, David Ben-Gurion zůstal v klidu, protože věřil tomu, co mu řekl Neville Chamberlain. Tedy že tato politika potrvá jen po dobu války. Díky tomu Židé v Palestině zůstali naprosto loajální a během války se k britským silám připojilo přes 30 000 Židů jak v boji tak v podpoře bojového úsilí. Irgun zastavil operace proti Britům až do roku 1944.
A jaký dopad to měla porážka povstání na arabskou populaci?
Můžeme říci jedním slovem: KATASTROFÁLNÍ!
V bojích bylo zabito více než 5 000 arabských povstalců i civilistů. Britská armáda nasadila pěchotu, jízdu, dělostřelectvo letectvo. Počet raněných byl odhadnut na více než 15 000. Vzpoura oslabila vojenskou sílu palestinských Arabů před jejich konečným střetem s židovskými silami, ke kterému mělo v budoucnosti dojít a také došlo. Byla to občanská válka a válka za nezávislost vybojovaná v letech 1947 až 1949. Vzpoura z tohoto pohledu byla kontraproduktivní, ale to nikdo v daný čas nemohl tušit. Během povstání se britské úřady pokusily zabavit arabským obyvatelům všechny zbraně. To se nepodařilo, ale i tak ztráty výzbroje byly značné. Toto odstranění hlavních osobností arabského politického života vedlo k velkému morálnímu, politickému a sociálnímu oslabení palestinské populace už navždy. Nerovnováha mezi židovskou a arabskou ekonomickou výkonností, sociální soudržností, politickou organizací a vojenskými schopnostmi už překročila pomyslný Rubikon a Arabové už to nedokázali napravit. Muftí, Amin al-Husajní a jeho podporovatelé namířili nenávist proti jakékoli osobě, která měla jiný názor než muftí. Jejich národním bojem se stala náboženská svatá válka a i ten kdo se prohlásil za inkarnaci jak víry, tak vůdce byl pouze tento člověk. Každý, kdo odmítl jeho vedení, názory a rozkazy, byl určen k likvidaci. Po zveřejnění Peeleovy zprávy se prudce zvýšil počet vražd arabských vůdců, kteří byli muftímu v opozici. To vedlo k dalšímu velkému oslabení arabských elit. Tento kolotoč vražd vedl nakonec ke dvěma věcem. Předně část opozičních Arabů začala spolupracovat s Židy. A za druhé mnoho bohatých Arabů začalo svoji půdu a majetky prodávat nově příchozím imigrantům a odcházeli z území mandátní Palestiny do zahraničí. Převážně do Libanonu a Jordánska. To následně opět oslabovalo ekonomickou sílu Arabů a Židé sílili.
Tisíce palestinských domů byly zničeny a kvůli generální stávce a devastací polí, plodin a sadů vznikly obrovské finanční škody. Vzájemný ekonomický bojkot obou komunit výrazně více poškodil křehkou palestinskou arabskou ekonomiku ztrátou prodejů a zboží a zvýšenou nezaměstnaností.
Vzpoura nedosáhla svých cílů, i když se jí připisuje, že díky ní vznikla národní arabská palestinské identita. Arabové tvrdí, že díky ní ale byla doslova vynucena nová Bílá kniha, v níž Británie ustoupila od dělícího uspořádání navrženého Peelovou komisí ve prospěch vytvoření dvounárodního státu do deseti let. Tím je dle Arabů zrušeno vše, co bylo do té doby garantováno a Stát Izrael tedy není legitimním státem. Bohužel pro ně, Společnost národů konstatovala, že tato kniha byla a stále je v rozporu s posláním Britského mandátu.
Nakonec to, co rozhodlo o dění v Britském mandátu Palestina, bylo, to že v Británii pochopili, že se blíží válka a není možno ji zastavit. Už nebylo koho obětovat tak jako Československo. Britské politické vedení došlo k závěru, že ačkoliv se mohou spolehnout na podporu židovského obyvatelstva v Palestině, podpora arabských vlád a obyvatelstva v oblasti velkého strategického významu je důležitější. Premiér Neville Chamberlain dospěl k závěru, cituji:
„pokud musíme urazit jednu stranu, urážejme spíše Židy než Araby.“
Musíme si totiž uvědomit, že Arabové ovládali veškeré zdroje ropy pro Velkou Británii a Francii, a bez ropy se bojovat v roce 1939 nedalo. Kdybych byl drzý a tak trochu hnusný, klidně bych řekl, že za mír hodil větev na Československo a za ropu na Židy v Palestině i jinde.
V únoru 1939 svolal ministr zahraničí pro vládu Malcolm MacDonald konferenci arabských a sionistických vůdců o budoucnosti Palestiny v Londýně, ta ale skončila bez dohody 27. března. Nová vládní politika zveřejněná v Bílé knize ze dne 17. května 1938 byla již stanovena a navzdory židovským protestům Britové zůstali na svém.
Mezi britskými úředníky totiž rostl pocit, že jim v Palestině nezbývá nic jiného. Snad jediným úspěchem arabského povstání bylo to, že Britové byli z Palestiny zoufalí. Generálmajor Bernard „Monty“ Montgomery to okomentoval: „Žid zavraždí Araba a Arab zavraždí Žida. To se nyní děje v Palestině. A bude to s největší pravděpodobností trvat dalších 50 let.“
Dne 1. září 1939 Německo zaútočilo na Polsko. Dne 3. září Velká Británie a Francie vyhlásily válku Německu. Události se daly do pohybu a dění v Palestině bylo považováno za důležité, ale ne za životně důležité.
Palestina se stala po celou válku relativně klidným místem. Navíc se zde soustředily velké počty lidí ze zaniklého Československa a poraženého Polska, kteří chtěli dále bojovat. Odtud po výcviku v táborech u Jeruzaléma a Be er Šeby, šlo do války o mnoho našich občanů židovského i nežidovského původu. Na 30 tisíc Židů z Palestiny bojovalo v řadách britských královských sil všude, kde vojáci Jejího veličenstva bojovali. A bojovali dobře. Veškerá židovská populace v Palestině se potom aktivně zapojila do válečného úsilí tím, že produkovala potraviny a některé druhy bojového materiálu pro potřebu bojujících britských sil v severní Africe, Itálii a v Sýrii.
Tímto bychom mohli ukončit tento díl a v dalším se podíváme na události od konce války do roku 1949.
Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém