Minulý díl jsem ukončil odstavcem, kde jsem uvedl, že po dobu Druhé světové války byl v Jeruzalémě a v Palestině více či méně klid. Doufám, vážení přátelé, že jste mi to až tak moc nevěřili. Je to sice pravda, ale je to Palestina a klid tam prostě být nemohl. Ten, kdo ale posupně převzal otěže násilí, tentokrát nebyli Arabové, ale výrazně se projevilo i organizované násilí Židů. To bylo zaměřeno hlavně na Brity a Britskou mandátní správu.
Nosnou organizací se stal Irgun a jeho odštěpenecká frakce Lechi. Jelikož jejich akce, někdy vysloveně stupidní, vedly k těžkým represím Britů proti jišuvu a výrazně jišuv oslabovaly v očích kdekoho, včetně mnoha Židů v zemích, kde měl velkou podporu. Takže pár slov k těmto organizacím a jejich aktivitám – možná se budete divit a zcela jistě budete kroutit hlavou.
Irgun vznikl štěpením dominantní židovské vojenské organizace Hagana, kdy někteří její členové nesouhlasili s její vojenskou strategií zdrženlivosti vůči arabským protižidovským útokům, ale dílem i proto, že se skládala vesměs ze stoupenců levicového sionistického hnutí. Zpočátku tak byla nová revizionistická skupina označována jako Hagana Bet, ha-Hagana ha-leumit nebo ha-Ma’amad. Jenže jak ukazuje i dnešní svět, levičáci jsou velmi nesourodí a vždy se najdou levičáci levičáčtější než většina a ti se cítí potřebu také projevit a ukázat, kdo je větší bojovník proti zlu, které si, když to nelze jinak, klidně vymyslí.
Proto došlo k dalšímu rozpadu a tentokrát se štěpil Irgun. Došlo k němu v roce 1940 poté, co se Irgun po dohodě s velením Hagany zavázal k tomu, že během druhé světové války nebude útočit na britské vojenské cíle. To vedlo skupinu radikálních členů kolem Avrahama Sterna k založení vlastní skupiny s názvem Lechi, známé je i označení též Sternova skupina či pokud jste byl Brit – Sternův teroristický gang.
Jenže i ten závazek Irgunu této skupině nevydržel po celou válku. Poté, co se koncem roku 1943 ujal vedení skupiny Menachem Begin, vyhlásil Irgun v únoru 1944 odboj proti Britům. Mezi aktivity Irgunu patřily mimo jiné tyto akce:
Za prvé: Bombový útok na hotel King David v Jeruzalémě, který se uskutečnil 22. července 1946. V tomto hotelu sídlily orgány britské mandátní správy v Palestině. Útok byl namířen na křídlo, ve kterém sídlilo kromě vládních kanceláří i CID (Criminal Investigation Division) a vojenské velitelství, jako odveta za „Černý Šabat“ a následné protižidovské zátahy z 29. 6. 1946. na ten Černý Šabat se podíváme dále.
Útok nařídil velitel Irgunu Menachem Begin. Čas výbuchu byl stanoven na 11:00. Členové Irgunu Josef Avni a Jisra’el Levi podminovali hotel pomocí dynamitu umístěného ve velkých konvích na mléko. Tyto konve se jim podařilo pronést v přestrojení za Araby a číšníky do spodních pater budov, do kuchyně. Když odcházeli, byli odhaleni, ale podařilo se jim prostřílet ven a utéct. Konví si nikdo nevšímal. Podle Beginova líčení byl CID varován telefonicky, ale podle Britů žádné varování nedostal.
Přesně 25 minut po údajném telefonickém varovaní došlo k explozi, která celé křídlo rozmetala a zabila 91 lidí, z toho počtu bylo 28 Britů, 41 Arabů, 17 Židů a 5 příslušníků dalších národností) a 45 bylo zraněno. Některé zdroje uvádějí 92 zabitých.
Ve dnech následujících po útoku bylo CID prošetřováno několik tisíc lidí, byla zadržena řada nelegálních přistěhovalců, včetně uprchlíků před nacismem, kteří byli i s rodinami a dětmi internováni ve sběrných táborech na Kypru. Útok je považován ze jeden z momentů, po kterém se Britové rozhodli složit svou správu nad mandátem Palestina a předat záležitost OSN.
– bombový útok na britské velvyslanectví v Římě v říjnu 1946,
– osvobození židovských vězňů z věznice v Akku v květnu 1947, což bych já osobně nepovažoval za terorismus,
– masakr v arabské vesnici Dejr Jásin v 9. dubna 1948. V ten den Irgun a Lechi zaútočili na tuto arabskou vesnici. Stalo se v rámci operace Hagany Nachšon, která měla vytvořit koridor do obklíčeného Jeruzaléma. Vesnice se tvrdě bránila. Útoky byly odraženy a ztráty rostly. Nakonec došlo k útoku pomocí náloží a granátů a k vybíjení obyvatel dům od domu. Počet obětí se různí; některé zdroje uvádí přibližně 200 až 250 obětí, zatímco jiné, kupodivu hlavně arabské, uvádí přibližně 110 obětí. Britská encyklopedie potom tvrdí, že při útoku oddílů Irgunu a Lechi bylo zabito všech 254 obyvatel vesnice. Tento útok měl v krátké době dalekosáhlé důsledky a přinesl krutou smrt pro mnoho Židů.
Po vzniku Izraele byl Irgun rozpuštěn v izraelské armádě. Jeho poslední vůdce Menachem Begin následně založil stranu Cherut, která byla v prvních izraelských parlamentních volbách zvolena do Knesetu. Díky svým postojům, předsedovi a provázanosti s Irgunem se ale Cherut dostal do izolace a na dlouhá léta se stal hlavní opoziční stranou. V 60. a 70. letech se Cherut sloučil s několika středovými a pravicovými stranami nejprve v alianci Gachal, posléze ve stranu Likud, která je na izraelské politické scéně dodnes. Ve volbách v roce 1977 vyhrál Beginův Likud parlamentní volby a on se tak stal prvním izraelským pravicovým premiérem.
I přes obavy z radikalismu to byl nakonec právě Begin, kdo uzavřel vůbec první mírovou smlouvu s arabským státem, tedy Egyptskou arabskou republikou.
A nyní se podíváme na Avrahama Sterna a jeho organizaci.
Lechi je akronym pro Lochamej cherut Jisra’el, t. j. Bojovníci za svobodu Izraele a byla to ozbrojená podzemní sionistická skupina v mandátní Palestině. Jejím cílem bylo násilně vyhnat britskou správu z Palestiny, umožnit neomezenou imigraci Židů a vytvoření židovského státu.
Rozchodem z Orgánem a přeneseně i s Haganou, se Lechi odřízla od zdroje financí, neboť Hagana byla financována Židovskou agenturou. Lechi tak musela získávat prostředky různým pokoutním a nezákonným způsobem, ze soukromých darů, výpalného a bankovních loupeží. V očích Britů i většiny představitelů sionistického hnutí byla Lechi skutečným zločineckým gangem. Mezi jejími oběťmi tak kromě britských vojáků a Arabů byla i řada Židů, kteří zahynuli při útocích buď náhodně, nebo byli přímo cílem akce. Z pohledu terorismu se zapsal do historie zejména dvěmi vraždami.
Dne 6. listopadu 1944 byl v Káhiře zavražděn Walter Edward Guinness, první baron Moyne, což byl britský státník, vlastník pivovaru Guinness, a politik. Byl zavražděn dvěma příslušníky židovské podzemní radikální skupiny Lechi.
Guinness se narodil v Irsku a stal se členem Konzervativní strany. Byl hrdinou búrské a první světové války. Od roku 1929 byl baronem. Během druhé světové války sloužil, mimo jiné, též jako ministr kolonií.
Dne 10. ledna 1945 byli oba pachatelé usvědčeni a oběšeni. Sionistické hnutí se od vraždy distancovalo a odsoudilo jí, Hagana a Irgun vydaly řadu příslušníků Lechi britské policii. Přesto vražda znamenala velké ochlazení vztahů s britskou Churchillovou vládou a znamenala i ochladnutí Churchillových sympatií k sionismu. Tento muž byl totiž Churchillův osobní přítel a tento atentát britský buldog bral doslova jako útok na sebe samého. Obětí druhé vraždy se stal 17. září 1948 Folke Bernadotte, hrabě z Wisborgu, což byl švédský diplomat, který získal reputaci svým vyjednáváním o propuštění 15 000 vězňů z německých koncentračních táborů během druhé světové války, včetně asi 10 000 Židů.
Jako místopředseda švédského červeného kříže a občan neutrálního státu pracoval Bernadotte jako prostředník mezi Německem a spojenci. Na sklonku války obdržel nabídku kapitulace Heinricha Himmlera pod podmínkou pokračování společného boje proti Sovětům. Tato nabídka byla postoupena jak Churchillovi tak Trumanovi, avšak byla okamžitě odmítnuta. Po druhé světové válce byl jako renomovaný diplomat povolán jako prostředník v arabsko-židovském konfliktu během první arabsko-izraelské války. 17. září 1948 poblíž budovy YMCA – křesťanského sdružení mládeže v západním Jeruzalémě při jízdě vozidlem, mu cestu přehradil jeep s muži oblečenými do izraelských armádních uniforem. Jeden z ozbrojených mužů, Jehošua Kohen, seskočil z jeepu, prostrčil oknem Bernadotteho vozu samopal MP40 a vypálil dovnitř dlouhou dávku. Bernadotte a jeho pobočník, plukovník André Serot, byli na místě mrtvi.
Tato vražda poznamenává švédsko-izraelské vztahy dodnes. Málokterý evropský stát je tak programově protiizraelský jako Švédské království.
Já osobně si myslím, že stupidnější nápad představitelé Lechi ani nemohli dostat. Je možné, že nesouhlasili s jeho plány, ale ten člověk zachránil před jistou smrtí tisíce Židů, měl být na rukou nošen, ne zavražděn…ale co už s tím.
Sledujete jak se to řád točíme kolem Jeruzaléma? A to přitom není úmysl, tak to prostě bylo. Ale to ještě není vše.
Sternova skupina, která nikdy neměla více než pár set členů, byla silně nacionalisticky zaměřena. Stern odmítl kolaboraci s Brity a tvrdil, že pouze soustavný protibritský boj nakonec povede k nezávislému židovskému státu, který vyřeší židovskou situaci v diaspoře. Jeho odpor proti britské koloniální správě však nebyl založen na konkrétní britské politice. Britský mandát definoval jako „cizí mocnost“ bez ohledu na jeho aktuální politiku, a proti takovéto formě imperialismu zastával radikální postoj nehledě na to, jak benevolentní byl.
Stern zformuloval ideologii Lechi do dokumentu, známého jako „18 principů obrození národa“ Ten sestával z 18 bodů, rozdělených do tří částí. V první rozepisuje postoj k židovskému národu, domovině, půdě a cílům skupiny. Mimo jiné uvádí, cituji:
„Izrael dobyl zemi izraelskou mečem. Zde se stal velkým národem a pouze zde bude obrozen. Nejen, že má Izrael právo na tuto zem, ale toto právo je absolutní a nikdy nebylo ani nikdy nemůže být zrušeno.“
Vysvětluje v ní i například vymezení hranic země izraelské podle Tóry, jde o takzvaný Velký Izrael s územím „od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu“ či cíle, mezi které řadí vykoupení a spásu země, ustanovení suverenity a obrození národa, přičemž dodává:
„Neexistuje suverenity bez vykoupení země a není národního obrození bez suverenity“.
V druhé části zmiňuje cíle během války, kde v souvislosti s níže zmíněným jednáním s Itálií a Německem uvádí:
„dohody budou uzavřeny se všemi, kteří jsou ochotni pomoci Organizaci, myšleno Lechi v boji a poskytnout jí přímou podporu“.
Ve třetí části jsou obsaženy cíle v době suverenity a vykoupení. Zde kromě jiného vyjadřuje naději pro budoucí návrat z exilu diaspory, obrození hebrejštiny, ale rovněž tak navrhuje vybudování třetího Chrámu, či odchod Arabů prostřednictvím výměny obyvatel.
Z tohoto myšlení potom vzešlo něco zvláštního. Stern zastával názor, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, a proto se rozhodl pro jednání s dvěma britskými nepřáteli – fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Jakmile byl v červnu 1940 propuštěn z vězení, zahájil jednání s Itálií. V září téhož roku se v Jeruzalémě sešel s jedním z Mussoliniho agentů, kterému předal svůj návrh na spolupráci. Podle něho by Italové pomohli s vyhnáním Britů z Palestiny a na oplátku by se židovská domovina stala satelitem mocností Osy, přičemž Jeruzalém by byl, s výjimkou židovských svatých míst, předán pod kontrolu Vatikánu. Jednání však nikam nevedla a poté, co byla Mussoliniho vojska poražena v severní Africe, obrátil Stern svoji pozornost k nacistickému Německu.
Jakkoli nebyla spolupráce zemí Třetího světa s nacistickým Německem neobvyklá, bylo jednání Židů s antisemity přinejmenším bizarní. Stern však měl pro podobný postup historické precedenty v podobě Theodora Herzla a Ze’eva Žabotinského – oba své jednání zdůvodnili tím, že bylo ve prospěch židovského lidu. Jenže Stern pokládal záchranu a ochranu židovských životů až jako druhořadou. Na prvním místě u něj dle něho byla bezpečnost židovského státu.
V prosinci 1940 Stern vyslal svého agenta do Bejrútu na setkání s Hitlerovými emisary. Agent jim předal Sternův návrh na spolupráci Lechi a nacistického Německa. Stern v něm vyjádřil sympatie s nacistickým plánem na Evropu bez Židů a ocenil nacistický postoj vůči sionistickým aktivitám v Německé říši. Součástí návrhu byla i následující slova:
| „ | Založení historického židovského státu na národní a totalitní bázi, vázaného smlouvou s Německou říši, by bylo v zájmu udržované a posilované budoucí německé pozice mocnosti na Blízkém východě. Vycházeje z těchto úvah, nabízí Národní vojenská organizace v Palestině [Lechi] aktivní účast ve válce na straně Německa, pod podmínkou, že výše uvedené národní aspirace izraelského hnutí za svobodu budou uznány ze strany Německé říše. | “ |
Za spolupráci při boji proti Britům však nepožadoval pouze německou podporu vzniku židovského státu, ale i podporu židovské emigrace z nacistického Německa do Palestiny. Je třeba uvést, že Stern vnímal Adolfa Hitlera pouze jako jednoho z řady antisemitských utlačovatelů a nikoliv jako člověka, který chce Židy vyhladit.
Rovněž tak myšlenka konečného řešení židovské otázky byla v roce 1940 nepředstavitelná, jak víme, byla přijata až o dva roky později. Mimo to se Stern naivně domníval, že nacisté pragmaticky oddělují svou zahraniční politiku od své rasové teorie. Další pokus o navázání spolupráce uskutečnil v roce 1941, avšak neexistuje záznam o německé reakci ani v jednom ze zmíněných případů. Němci totiž Sternovy návrhy nebrali vážně.
Po vraždě Folke Bernadoteho Lechi byla izraelskou prozatímní vládou prohlášena teroristickou organizací a premiér David Ben Gurion rozkázal zatknout všechny její vůdce. Nikdo z osob zodpovědných za Bernadotteho vraždu však nebyl nikdy souzen a vláda nakonec udělila všem členům Lechi amnestii. V roce 1949 byla Lechi rozpuštěna.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak vojáky a představitele Britské mandátní správy začali židovští příslušníci různých ozbrojených formací neskutečně štvát. Britové bojovali po celém světě proti zlu, jaké doposud historie nepoznala včetně jeho pro Židy nejničivějšího projevu – Holocaustu. A v mandátní Palestině byli britští vojáci zabíjeni – Židy. Nůžky mezi mandátní správou a jišuvem se stále více rozevíraly.
Ledacos jsem už popsal, i když jsem trochu předběhl dobu. Jenže to hlavní teprve začalo. Jakmile skončila válka a na povrch vyplulo to, co se stalo s židovskou populací v Evropě, radikálové různého typu v jišuvu z toho obvinili Brity a Bílou knihu z roku 1939. A začali Brity považovat za největšího nepřítele a zahájili boj.
Ona totiž probíhala a až do roku 1948 měla probíhat alija, označená jako Alija Bet. Byl to kódový název pro ilegální imigraci Židů do mandátní Palestiny. Ti hlavně po roce 1938 omezili počet židovské migrace na 15 000 osob za rok. Vše ostatní bylo mimo povolení a bylo z pohledu mandátu ilegální.
Název byl zvolen pro rozlišení této aliji od aliji Alef (doslova „alija A“ omezené židovské imigrace, povolené britskou správou ve stejném období.
K aliji Bet došlo ve dvou fázích. První, v letech 1934 až 1942, byla snahou umožnit evropským Židům uniknout nacistické perzekuci a vyvražďování. Druhá, v letech 1945 až 1948, byla snahou najít domov pro židovské občany evropských zemí přeživší holocaust, protože přes to co válka přinesla, je v jejich mateřských zemích začali místní lidé znovu vraždit nebo strádali mezi miliony uprchlíků v táborech v poraženém a rozděleném Německu. Během první fáze této aliji se na tajném přesunu Židů podílelo několik organizací včetně těch, co odmítali vznik Izraele jako porušení víry. Po válce se tohoto úkolu ujala složka Hagany s názvem Mosad le -alija Bet, zřízená roku 1938.
Více než sto tisíc lidí se pokusilo ilegálně dostat do mandátní Palestiny. Celkem bylo podniknuto 142 plaveb prostřednictvím 120 lodí. Více než polovina při tom byla zadržena britskými hlídkami. Většina zadržených imigrantů byla převezena do internačních táborů na ostrově Kypr – zde bylo 5 táborů. Jiní byli umístěni v internačním táboře Atlit v samotné Palestině a další byli internováni na ostrově Mauricius. Bylo to kruté, ale tito lidé unikli Holocaustu. Celkem Britové v těchto táborech zadržovali na 5více než 75 000 tisíc lidí. Přes 1600 uprchlíků se utopilo v moři a ve skutečnosti jen několika tisícům uprchlíků se podařilo do Palestiny dostat.
Klíčovou událostí této aliji byl incident lodi Exodus v roce 1947.
Dne 25. února 1947 opustila tato loď ještě pod původním jménem President Warfield přístav Baltimore a vyrazila do Středozemního moře. Lodi velel kapitán Palmachu Ike Aronowitz.
Dne 11. července 1947 opustili pod rouškou noci francouzský přístav v Sete s neuvěřitelnými 4515 lidmi na palubě. Na loď, která byla skoro vrak, to bylo nesmírně riskantní, ale byl v tom kalkul – když to Britové uvidí, tak nás do Palestiny pustí. Záhy po vyplutí se k nim přidal britský lehký křižník Ajaxa skupinatorpédoborců a doprovázely ji až k Palestině, kam loď dorazila 18. července. Členové Hagany, pasažéři a posádka postavili barikády, natáhli ostnaté dráty a připravili hadice napojené na parní kotle pro odražení výsadku britských námořníků. Při boji s výsadkem bylo několik mrtvých a více raněných. Zabit byl také první důstojník Exodu William Bernstein. Loď kontrolovaná Brity přistála v Haifě.
Vzhledem k přeplněnosti internačních táborů na Kypru se britský ministr zahraničí Ernest Bevin rozhodl poslat zadržené cestující Exodu zpět do Francie. Rozmístili je na tři plavidla a nalhali, že plují na Kypr.
31. července lodě dorazily do Port -de Bouc u Marseille. Cestující odmítli uposlechnout rozkaz k vystoupení. Po třech týdnech stání v přístavu bylo uprchlíkům sděleno, že pokud nevystoupí z lodí, budou odesláni do Německa.Stalo se. 22. srpna tři lodě opustily Port-de-Bouc, 28. srpna propluly Gibraltarskou úžinou a o týden později připluly do Hamburku v britské okupační zóně. Skončili v několika internačních táborech pro vysídlené osoby.
Během roku se více než polovina z původních pasažérů Exodu pokusila o emigraci do Palestiny jinými cestami a byli bez soudu zadržováni v táborech na Kypru. Britská vláda zadržovala vězně na Kypru až do ledna 1949, kdy formálně uznala stát Izrael a všichni zbylí cestující mohli odejít do Izraele. Dlouho jsem se snažil zjistit důvod tvrdosti postupu britských orgánů proti této lodi a lidem na ní. Nakonec z toho vyšlo, že Britů prostě jen došla trpělivost s tím, že židovské organizace si organizují nelegální transfery osob a očekávají, že když Brity postaví před hotovou věc, tak tito budou muset stav akceptovat. V tomto případě to nefungovalo a mělo to velký odrazující účinek. Toto stavění Britů před hotovou věc s očekáváním akceptace se totiž pro židovské organizace stalo běžným způsobem prosazovaní jejich záměrů.
Mnohokrát jsem četl hodnocení, jak to od Britů bylo kruté a necitlivé. Bylo. Ale chladný kalkul se životy tisíců lidí na palubě této lodi – skoro vraku, byl stejně tak krutý a necitlivý. Navíc se zde hrálo s vlastními lidmi. Prostě zloba Britů měla stále rostoucí základ, daný rostoucími útoky židovských ozbrojených skupin na britské vojáky a infrastrukturu v mandátní Palestině.
Nůžky se před tím totiž otevřely ještě více. Před tímto incidentem proběhly další a další a vždy vedly ke zhoršení vztahů a k obětem. Jedním z nich byla
Noc mostů – Operace Markolet, což byla vojenská akce provedená na jaře roku 1946 v mandátní Palestině jednotkami Palmach.
Operace měla za cíl zničit 11 silničních a železničních mostů, které spojovaly mandátní Palestinu s okolními zeměmi. Tím měly být podkopány zásobovací trasy britské armády, která se po roce 1945 stále více dostávala do konfliktu s palestinskými Židy. Akce proběhla v noci z 16. na 17. června 1946. Jednotkám Palmach se podařilo poškodit 10 mostů. Pouze v jednom případě došlo k ozbrojené konfrontaci s Brity, a to na mostě přes vodní tok Nachal Kaziv nedaleko dnešního Národního parku Achziv, severně od města Naharija. U Achzivu padlo nebo zemřelo na zranění 14 příslušníků jednotek Palmach a most se zničit nepodařilo.
Zničen byl například železniční most přes řeku Jarmuk, nedaleko Chamat Gater, který spojoval Palestinu se Sýrií nebo most Jákobvých dcer, na cestě z údolí Jordánu na Golany. Komandům se podařilo poškodit i Allenbyho most u města Jericho.
18. června 1946 potom došlo k teroristickému útoku jednotek Lechi na železniční stanici v Haifě a únosu šesti britských důstojníků. Dva z nich věznitelé propustili, jeden utekl. Tři další posloužili jako rukojmí pro vydírání…
Britské úřady pak 29. června 1946 provedly masivní razii, zatýkání a internaci špiček židovské komunity v Palestině známou jako ČERNÁ SOBOTA.
Sionističtí vůdci v Latrunu po zatčení. Zleva doprava: David Remez, Moše Šaret, Jicchak Gruenbaum, Dov Josef, Mr. Šenkarsky, David Hakohen, Mr. Halperin
Černá sobota byla událost, co se odehrála 29. července 1946, kvůli tomu, že připadla na židovský šabat, je někdy také označována jako Černý šabat či dle britského kódového označení operace Agáta. Šlo nelítostnou policejní a vojenskou operaci provedenou britskou mandátní správou proti celému jišuvu v Palestině.
Vojáci a policie při operaci pátrali po ukrytých zbraních a zatýkali v Jeruzalémě – nejvyšší představitele jišuvu, v Tel Avivu, Haifě a v několika desítkách osad. Kromě jiného byla rovněž uzavřena Židovská agentura. Celkový počet příslušníků britských bezpečnostních složek, které byly do operace zapojeny, je uváděn různě, mohlo jich být až 25 tisíc. Celkem bylo zatčeno na 2700 jednotlivců, mezi nimi například i Moše Šared, šéf politické sekce zmíněné Židovské agentury.
Mezi britské cíle operace patřilo odrazení všech složek židovských ozbrojených seskupení od páchání dalších útoků proti britským jednotkám a představitelům, stejně tak jako odvrácení případného jednostranného vyhlášení Židovského státu. Kromě toho byla britská správa vedena snahou o podpoření morálky britských vojáků.
Proč k tomu došlo, už víme – Britům prostě došla trpělivost.
Britská operace byla velmi rozsáhlá a předčila cokoliv, co proběhlo proti Arabům v době jejich povstání v Palestině. Kolem Jeruzaléma létala v nízkých výškách letadla. Na cesty byly umístěny zátarasy, vlaky byly zastavovány a cestující byli evakuováni a eskortováni do svých domovů. Pro provoz záchranných lékařských vozidel byla požadována speciální licence. Nadto byl vyhlášen zákaz vycházení.
Během operace došlo k odhalení úkrytů zbraní. V kibucu Jagur nalezli britští vojáci více než 300 pušek, přibližně 100 minometů, více než 400 tisíc nábojů, zhruba 5000 granátů a 78 revolverů. Tyto nalezené zbraně byly ukázány na tiskové konferenci a všichni muži z kibucu byli uvězněni.
Operace Agáta vzbudila v myslích mnoha lidí reminiscence Holocaustu. Ženy si vyhrnovaly rukávy, aby ukázaly tetování z německých koncentračních táborů. Během operace se v některých osadách vyskytly případy, kdy vojáci zaháněli vesničany do klecí za jejich křiku, že přesně to samé prováděli Němci a jejich posluhovači….Situaci ještě více zhoršila skupina příslušníků britské armády, která pořvávala „Heil Hitler“ po zdech čmárala hákové kříže a při prohlídkách zmiňovala plynové komory.
Poté co Černá sobota skončila, byli propuštěni britští důstojníci a vysoký komisař Alan Cunninghan zmírnil příslušníkům Irgunu trest smrti na doživotní vězení.
Hagana a Palmach byly odrazeny od pokračování v protibritských operacích. Ale nehledal bych v tom nějaké pochopní toho, že takové jednání k ničemu dobrému nevede. Prostě si tyto dvě složky ozbrojených sil jišuvu vyhodnotily, že takové ztráty výzbroje a materiálu si nemohou už nikdy dovolit.
Extremistické skupiny jako Lechi a Irgun, který v té době vedl nám už známý Menachem Begin, však v operacích pokračovaly a své útoky dokonce zintenzívnily. Na své vlastní lidi nebrali ohled. U teroristů oběti těch, za které údajně bojují, moc netrápí. To platilo, platí a platit bude.
Konkrétně Irgun na operaci Agáta odpověděl výše popsaným pumovým útokem na jeruzalémský hotel King David.
Co to vše Arabové? Inu ti dostali těžkou lekci při likvidaci jejich vlastního povstání. Jejich aktivita byla minimální, vždy zaměřena výhradně na Židy a Britů si vůbec nevšímali. S potěšením se dívali, jak Židé- nijak nepoučení tím jak Arabové dopadli – dělají ty samé chyby.
No a blížíme se k finále této kapitoly.
Nakonec toho všeho měli Britové dost a rozhodli se předat kontrolu nad územím Britské mandátní Palestiny zpátky OSN. Měli toho moc – v Řecku zuřila občanská válka, Indie šla za svou nezávislostí a Palestina jen odčerpávala další jejich síly.
Spojené národy začaly pracovat rychle a efektivně. Valné shromáždění Spojených národů 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinské oblasti na dva státy, židovský a arabský, a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. 13. května 1947 byl OSN ustaven orgán nazvaný „Zvláštní výbor OSN pro Palestinu“ zkratkou UNSCOP. Tento výbor tvořili zástupci těchto zemí: Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye.
Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. 13. října 1947 toto doporučení podpořil i Sovětský svaz a o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října téhož roku, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny. 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Měl dvě varianty, ale přijata byla tato.
– arabský stát zaujímat celkově 7 200 kilometrů čtverečních, kde mělo podle sčítání žít 804 tisíc Arabů a 10 tisíc Židů,
– židovský stát potom měl mít rozlohu 8 800 kilometrů čtverečních, kdy velkou část z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť a mělo zde žít 538 tisíc Židů a 397 tisíc Arabů. Dále bylo stanoveno, že Jaffa bude patřit k arabskému státu. Jeruzalém a přilehlé okolí měl tvořit mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory, protože se předpokládala vyšší technologická vyspělost. Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13. Obrázek ukazuje vyobrazení originální mapy s plánem rozdělení Palestiny mezi židovské a arabské obyvatelstvo.
Sionistické organizace představované Židovskou agenturou pro Palestinu vedené Davidem Ben Gurioinem, plán na rozdělení přijaly, ale jen s nechutí, neboť se vzdávaly Jeruzaléma jako předpokládaného hlavního města. Arabská strana plán nekompromisně odmítla. V arabském světě vypukly po oznámení výsledků nepokoje vůči Židům. Nepokoje, při nichž bylo zabito několik desítek Židů a řada obydlí a synagog vypáleny, propukly jak v Aleppu v Sýrii, tak i v Adenu v Jemenu. Židé naznali, že je jen na nich, co s nimi bude a přestali brát na cokoliv ohledy.
2. prosince přijaly členské státy Arabské ligy ustanovení o zřízení Arabské osvobozenecké armády. Na jaře 1948 již tyto jednotky čítaly kolem 7000 mužů, jejich polním velitelem byl Fawzí al-Kawukdží. I přesto ale nedošlo k žádnému sjednocení arabských sil. Kawkudžího jednotky nepodléhaly muftího jednotkám a vládla mezi nimi silná rivalita. Stejně tak Kawkudží neposkytl podporu Abd al-Qadrovi, příslušníku klanu Husajní, ze kterého pocházel i velký Muftí, nám už dobře známá osoba. Tento velmi tvrdý nepřítel všeho židovského, byl ale zabit během židovského prolomení obklíčení Jeruzaléma. Frakcionalismus a vzájemné soupeření tak ochromilo schopnosti Arabů účinně bojovat proti židovským jednotkám.
Během postupné evakuace Palestiny docházelo velmi často k tomu, že Britové předávali Arabům své policejní stanice, eventuálně harmonogram jejich vyklizení, stejně tak jako zbraně a munici. K tomu došlo např. v Safedu, Bejt Šeanu, Latrunu, Kastelu a jinde. Na jaře již byl Jeruzalém odříznut od spojení s Tel Avivem.
Dne 14. května 1948 byl vyhlášen Davidem Ben Gurionem v sále tel – avivského muzea nezávislý stát Izrael. Ben Gurion se stal jeho prvním ministerským předsedou a prezidentem se stal Chaim Weizmann.
11 minut poté, co byla podepsána Deklarace nezávislosti Izraele, formálně uznaly Spojené státy Americké vznik Státu Izrael. Následoval je Írán a další státy. Není to tedy tak, že by všechny okolní státy měly se vznikem Izraele problém. Mě osobně při studiu podkladů zaujalo uznání státu Izrael Íránem, státem, který dnes ústy svého prezidenta trvá na jeho likvidaci.
Není to ale vůbec překvapivé. Írán není arabská země, jsou to Peršané a s Židy měli historicky dobré kontakty. Zde je potřeba vidět počiny perského krále Kýrose, který dokázal demontovat babylonskou říši a poté umožnil návrat Židů ze zajetí a dokonce jim vrátil modloslužebné předměty a pomohl obnovit chrám. Írán je starobylá země s velmi vzdělaným a kultivovaným obyvatelstvem, jejich dnešní agresivita vůči všemu židovskému je výsledkem radikálního islamismu.
Lze jen doufat, že si Peršané na své kořeny, které z nich dělají národ, který v dějinách zanechal nesmazatelnou stopu a to v oblasti práva, umění a koneckonců i vojenství vzpomenou a snad je toto jejich chování, které jim není vlastní, jednou přejde.
OSN nikdy nepřijalo žádnou rezoluci, která by přímo tento stát uznala. Nepřímo jej uznala až v roce 1967 poté, co izraelská armáda v Šestidenní válce rozdrtila všechny proti ní stojící arabské armády a vojenské kontingenty.
Mnoho dalších okolních států, ale reagovalo jinak. Jestli to je či není překvapivé, si netroufám hodnotit. Ony totiž tyhle okolní státy vznikly také na území bývalé Osmanské říše a přibližně v době, kdy byl konstituován stát Izrael. Bohužel těch, co k Izraeli zaujaly alespoň vyčkávací postoj, nebylo dost. Arabské státy Egypt, Zajordánsko, Libanon, Sýrie, Irák, Saudská Arábie a Jemen nově vzniklý stát odmítly uznat.
Za necelých 24 hodin vtrhly armády Ligy arabských států, tedy Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku na území nového státu s cílem připravit jej o jeho právě nabytou suverenitu. Ve střetu, který bývá v Izraeli označován jako Válka za nezávislost, i když správněji by mělo být řečeno, že tímto tato válka přešla s občanské do jiné úrovně, došlo k překvapení. Nově vytvořené, špatně vyzbrojené Izraelské obranné síly vzešlé z Hagany a dalších ozbrojených židovských formací, dokázaly odrazit invazi v prudkých přerušovaných bojích, které trvaly celkem 15 měsíců, do 20. července 1949. Že to pro Stát Izrael dopadlo dobře, je i zásluhou naší země. Ale to někdy jinde a jindy.
Tímto tento díl ukončíme a další bude pouze a jen o boji o Jeruzalém v roce 1948.
Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém