Až do roku 1918 sice nebyly vztahy v Palestině mezi Židy a palestinskými Araby úplně idylické, ale nebyly o nenávisti dané nacionalismem a náboženstvím. Přestože už povícero let místní populace stále negativněji vnímala neustálý příliv židovských imigrantů, kteří vykupovali stále další a další půdu a následně na ní pracovali, jako stále nebezpečnější konkurenci, vše se dělo podle práva.
Půdu prodávali jak místní příslušníci bohatých rodů, tak i pozemkoví magnáti žijící v Turecku nebo v okolních provinciích – hlavně na území dnešního Libanonu. Těm bylo úplně jedno, jestli půdu, kterou prodávají, už někdo obdělává jako nájemce nebo výdržným způsobem. Tito lidé se tak stali oběťmi finanční transakce uzavřené stovky kilometrů od jejich domova a to bylo od počátku velkou zátěží. Mohu uvést jeden příklad, který je dodnes nepřáteli Státu Izrael vydáván za důkaz toho, že sionismus bylo a je pouze kolonizační hnutí, které loupí půdu a vyhání z ní místní arabské usedlíky…
Jedná se o události, ke kterým došlo v oblasti dnešního Tel Hai, Metula, Hamrah a Kfar Giladi v letech existence Osmanské říše po roce 1895. Dění a hlavně prodej rozsáhlých pozemků do židovských rukou jsou dnes často využívány pro zpochybnění legitimity židovského osídlování. O co vlastně šlo. V roce 1895 vypuklo velké povstání Drúzů proti osmanské vládě, a jelikož celá tato oblast byla osídlena právě Drúzy, místní muži se zapojili do tohoto boje. Vylidněné oblasti nebyly pomocí jen žen a dětí udržitelné v životaschopném stavu. Většina půdy v této oblasti patřila křesťanovi jménem Jabur Bay.
Ten celkově 12.800 dunamů půdy prodal lidem obchodníka barona Edmonda Benjamina Jamese de Rothschild. V roce 1882 se Rothschild stal předním zastáncem sionistického hnutí, podporoval nákup půdy po celém Izraeli a podporoval židovské osidlování. Financoval vznik prvního židovského města, Rišon Lecion (První ze Siónu), stejně jako Zichron Jákov, Caesareu a dalších přibližně 30 osídlení. Také založil izraelský vinný průmysl, když pomohl ruským Židům uprchnout před pogromy 80. let 19. století a vysázel v Zemi Izrael vinice.
První židovský osidlovací program v této oblasti řídil Joshua Ossovetski. Jednalo se o 128 kilometrů čtverečních půdy, což bylo hodně. Tato půda měla být a si také byla nějakým způsobem využívána asi 600 drúzskými rodinami. Když bylo Drúzské povstání poraženo, drúzští muži se vrátili a chtěli zpátky své nájemní smlouvy. Tyto smlouvy sice naprosto legálně ztratily platnost, ale byl to najednou vážný problém – ti lidé a jejich rodiny najednou neměli nic. Ossovetski zavolal turecké orgány pro urovnání konfliktu.
Dorazila osmanská armáda i policie, začalo zatýkání Drúzů jako dezertérů a rebelů. Aby to vše ukončil, nabídl Ossovetski Drúzům nepatrné finanční odškodnění aby odešli a přestali dělat potíže. Někteří vzali, co bylo, a odešli, většina nikoli a začal osmiletý proces sporů a násilí. Nakonec bylo dosaženo dohody mezi vesničany a Židovskou kolonizační agenturou a v roce 1904 bylo mezi Drúzy rozděleno 60.000 franků. Tato epizoda přinesla hodně kritiky metod Rothschildových agentů, včetně z řad samotných sionistů jako byl třeba Achad ha-Am, jinak známý jako Asher Zvi Hirsch Ginsberg. To byl židovský esejista a nejvýznamnější představitel duchovně-kulturního proudu sionismu.
Narodil se do chasidské rodiny v carském Rusku a získal klasické ortodoxní vzdělání. Později však studoval v Berlíně, Vídni a Bruselu, kde ho ovlivnili angličtí myslitelé té doby. Patřil mezi příslušníky Chovevej Fijón – přeloženo Milovníků Sijónu- a podle něj měl sionismus usilovat o přebudování země izraelské v „kulturní židovské centrum“. V tomto smyslu se zpočátku vyjadřoval kriticky k židovskému způsobu osidlování Palestiny a tvrdil, že Palestina, aby se mohla stát životaschopným židovským státem, musí být napřed budována jako kulturní židovské centrum. Například v souvislosti s budováním Hebrejské univerzity v jednom ze svých děl napsal: „Založení vlastní vysoké školy (…) nás přivede k našemu cíli blíže než sto zemědělských osad.“ Zdůrazňoval „morální, kulturní a duchovní prvky židovského nacionalismu.“ Zároveň ale „důrazně varoval před přezíravým a násilným chováním vůči Arabům, kterého se v Palestině začali někteří sionisté dopouštět.“ Podle jeho pojetí sionismu, měl tento ideový směr představovat „pokojné soužití a vzájemný respekt Židů a Arabů.
Do roku 1936 židovští osadníci své Arabské sousedy stejně tvrdě pracující nevyháněli. Měli vysoké cíle, ale půdu si kupovali. A mnoho jim jí prodali bohatí Arabové, příslušníci významných rodů například al- Husajní, an – Našášibí, Andul Hadi, el – Alami, aš – Šava a Šujerí. Tato finanční kolaborace – pokud se na to podíváte z pohledu Arabů – byla natolik rozsáhlá, že palestinský nacionalismus měl vícero podob. Ta nejvíce nebezpečná byla ta, kterou razil militantní rod al- Husajní a jeho představitel Velký muftí jeruzalémský Mohamed Amín al-Husajní, kterého jsem představil v předchozím díle.
Židé nepřišli kolonizovat, ale měli snahu zajistit přežití svého národa na základě tvrdé práce na půdě, kterou si pomocí kapitálu kupovali. Přicházeli poté, co opustili země, ve kterých se narodili, a začali žít jako komunita, která představuje radikální zvrat v dějinách tohoto národa. Založili novou kulturu, obnovili jazyk a věřili, že docílí svého, bez toho, že by museli použít sílu.
Když byla zveřejněna Balfourofa deklarace, měli za to, že nic nebrání a bránit nebude rozvoji jejich osídlování a přeměně země. A zde došlo k nárazu. Došlo k tomu, co Židé rozhodně neočekávali.
Arabské povstání bylo vojenské povstání Arabů proti Osmanské říši během první světové války. Vzpouru s britskou a francouzskou podporou vedl emír Mekky, Husajn ibn Alí al-Hášimí, který 10. června 1916 vyhlásil samostatné království Hidžáz. Cílem povstalců a britského plukovníka a rádce prince Fajsala, Thomase Edwarda Lawrence bylo vytvořit na středním východě jednotný arabský stát.
Britové tento záměr v úvodu povstání podpořili dopisem Henry McMahona komisaře v Egyptě. Po válce a rozpadu Osmanské říše však došlo k rozdělení velké části jejího bývalého území obývaného Araby mezi britské a francouzské mandáty Palestina, Irák a Sýrie a Libanon.
Následně zde sice vznikly pod patronátem metropolí samostatné státy, ale Balfourova deklarace byla v očích Arabů zradou. Cizí etnikum mělo získat významnou část území, které považovali za své a navíc i Jeruzalém, kde se nacházela významná místa Islámu. No významná sice byla, ale nebylo to muslimskou veřejností nijak zvýrazňováno. K tomu mělo teprve dojít.
Ale už v roce 1920, kdy došlo k prvním vážným nepokojů a útokům na židovskou populace v Jeruzalémě, Safedu a jinde, se Jeruzalém stal součástí a středobodem arabské reakce na přítomnost sionismu v Palestině a současně se stal jedním z nosných pilířů palestinské a logicky i panarabské protižidovské, proti sionistické a ve své době i protibritské mytologie.
Jeruzalém se stal významným místem islámu, že zde došlo k nanebevstoupení Proroka Muhammada, zváno „Al Isrá“. Tak je zvána 17. súra Koránu, která má 111 veršů. Lze nalézt zde: https://www.koranoislamu.cz/sura/17/
Abych ukázal, že jsem slušný autor, tak vám, vážení čtenáři sdělím, že popisuje noční cestu Proroka Muhammada z posvátné mešity v Mekce do nejvzdálenější mešity, což má být mešita Al Aksá (ani název Jeruzalém, ani název mešity však v súře přímo uveden není). Ze zdejší skály potom vystoupal do nebe za doprovodu archanděla Gabriela, před návratem na zem potom přijal přikázání včetně pěti denních motliteb. Poté se vrátil do Mekky.
Arabský nacionalismus se projevil velmi tvrdě už v roce 1920. jako vše, co se v této oblasti světa děje dodnes, i toto bylo velmi složité. Tak se začtěte…
Podle Balfourovy deklarace měla být v Palestině vytvořena domovina pro židovský národ. V Evropě vznikaly státy a vše bylo řízeno dle práva národů na sebeurčení podle pravidel vydaných Společností národů. Tato zásada ale byla programově vyloučena pro území Palestiny, vzhledem k předvídanému odmítnutí sionismu a jeho aktivit, které Britové v daný čas podporovali. Toto rozhodnutí Společnosti národů podpořilo „radikalizaci“ arabského světa.
Dne 1. března 1920, zemřel na následky zranění Josef Trumpeldor v bitvě o Tel Hai, zraněn při těžké přestřelce se skupinou šíitských nájezdníků z Libanonu. To způsobilo hluboké znepokojení mezi židovskými vůdci, kteří se obrátili na britské vojenské orgány, aby řešily bezpečnost židovských komunit na celém území Palestiny. Jejich obavy však z velké části narážely na ignoraci vojenského guvernéra Ronalda Storrse a generál Edmunda Allenbyho. A to i navzdory varování Chaima Weizmana, že „ pogrom je ve vzduchu“. Ignorovány byly i iformace od rozvědky.
Jediné co bylo učiněno, bylo vydání komuniké o očekávaných problémech mezi Araby a mezi Araby a Židy. Samotnému Weizmannovi a židovskému vedení tento postup připomínal pokyny, které ruští policejní a vojenští generálové vydávali v předvečer pogromů. V Rusku takové prohlášení vždy bylo de facto výzvou k zahájení útoku na židovské komunity. Mezitím byla arabská očekávání zvýšena vyhlášením syrského kongresu ze dne 7. března o nezávislosti Velké Sýrie, s Faisalem I, jako jeho králem. Velká Sýrie je název pro iredentistický termín označující území a také krátkodobě trvající stát v roce 1920 přibližně na území dnešní Sýrie, Libanonu, turecké provincie Hatay, Izraele, Palestinské autonomie a Jordánska. Tento krátce trvající stát pod vládou už uvedeného Fajsala z dynastie Hášimovců – (později král Iráku) byl podporován velkou částí místní populace.
Ve dnech 7. a 8. dubna se ve všech Palestinských městech konaly demonstrace, obchody byly uzavřeny a mnoho Židů bylo napadeno. Útočníci nesli cedule se slogany jako „Smrt Židům“ nebo „Palestina je naše země a Židé jsou naši psi!“ Židovští vůdci požádali, aby britská armáda povolila vyzbrojení židovských obránců, což mělo nahradit nedostatek britských jednotek. Protože tato žádost byla zamítnuta, Ze’ev Žabotinsky, spolu s Pinchasem Rutenbergem, zahájili organizaci výcviku židovských dobrovolníků k boji vlastním tělem a pomocí holí. Mnoho dobrovolníků bylo členy sportovního klubu Maccabi a někteří z nich byli veterány židovské legie. Do vypuknutí nepokojů bylo v Jeruzalémě denně cvičeno kolem 600 mužů. Žabotinsky a Rutenberg také začali organizovat sbírku zbraní.
Festival Nabi Musa byl každoroční jarní muslimský festival, který začínal v pátek před Velkým pátkem a zahrnoval průvod do svatyně Nabi Musa, což je Mojžíšova hrobka poblíž Jericha. Jednalo se o staletí starou tradici. Za Osmanské říše byl pořádek v Jeruzalémě a okolí zajišťován tisíci vojáků a dokonce i dělostřeleckými jednotkami. Britové vydali varování arabským vůdcům a nasadili celkově 188 policistů.
V neděli 4. dubna 1920 v 10:30 ráno se shromáždilo neuvěřitelných 60 000–70 000 Arabů na náměstí kde se konal festival Nabi Musa.
Velké skupiny Arabů následně zaútočily na Židy v uličkách Starého města. Spouštěčem násilí byl štvavý projev Amina al-Husajního z balkónu Arabského klubu. Dalším pachatelem byl Musa Kazim al-Husayni, což byl jeho strýc a starosta města, který promluvil z balkónu jedné z městských budovy.Z podněcování byl obviněn i Aref al-Aref, další člen arabského nacionalistického hnutí, který přednesl svůj projev na koni u Jaffské brány. Obvinění se ale dle všeho nezakládalo na pravdě- i Židé vypovídali, že se snažil svojí řečí pogrom zastavit.
Útok byl nezastavitelný, neskutečně brutální a vedl k totálnímu vypleněné židovské čtvrti Starého města, byly poničeny synagogy.“
V neděli večer armáda nařídila noční zákaz vycházení a zatkla několik desítek vzbouřenců, ale v pondělí ráno jim bylo umožněno účastnit se ranních modliteb a poté byli propuštěni. Arabové pokračovali v útoku na Židy po celém Jeruzalémě.
V pondělí, kdy se intenzita pogromu nadále zvyšovala, Britové vojensky uzavřeli dotčenou oblast, a vyhlásili v ní stanné právo. Ale do událostí se nezapojila – navíc týraní lidé nemohli díky tomu uniknout. Rabování, loupeže, znásilňování a nakonec i vraždy pokračovaly. Několik domů bylo zapáleno a náhrobky hřbitova byly rozbity. Začala se ozývat i střelba, zaplály požáry. Britové šokovaně zjistili, že zbraně na svých tělech pod oděvem pašují arabské ženy…
Potom nastal zlom – ten spočíval v tom, že Britové své vojáky v pondělí večer úplně stáhli ze Starého města, což je krok označený v Palinově zprávě – což byla zpráva britské vyšetřovací komise – jako „chyba úsudku“. Arabští útočníci tak měli několik hodin úplně volné ruce k dalším svinstvům. Nakonec se Britové vrátili, ale trvalo další 4 dny, než obnovil pořádek.
Rozsah škod na životech, zdraví, majetku znásobilo to, že židovská komunita Starého města neměla žádný výcvik ani zbraně a Žabotinského dobrovolníci se muži se ocitli mimo opevněné Staré město a byli internováni britskými vojáky. Ti, co se vzmohli k obraně, se bránili pomocí horké vody a kamenů, jako ve středověku….
Při nepokojích zahynulo pět Židů a čtyři Arabové. Bylo zraněno dvě stě šestnáct Židů, 18 kriticky a 23 Arabů, jeden kriticky. Ze Starého města bylo evakuováno asi 3000 Židů.
V důsledku nepokojů bylo zatčeno a postaveno před soud více než 200 lidí, včetně 39 Židů. Musa Kazim al-Husayni byl odvolán z funkce starosty a nahrazen vedoucí osobností klanu hlavou soupeře Nashashibi, Raghebem Bey Nashashibi. Amin al-Husajní a Aref al-Aref byli zatčeni za podněcování, ale když byli propuštěni na kauci, oba uprchli do Sýrie. V jiné verzi byl al-Aref varován a utekl před zatčením a Al Husajní byl propuštěn před vynesením rozsudku, aby nedošlo k dalším nepokojům. V jejich nepřítomnosti je vojenský soud odsoudil na 10 let vězení.
Za pozornost stojí ale to, jak britská mandátní správa s odpuštěním zametla s Židy.
Na žádost arabských představitelů byli posláni britští vojáci, aby provedli rozsáhlé domovní prohlídky s cílem najít u Židů zbraně – arabské domy neprohledával ale nikdo. Došlo to tak daleko, že prohledali i kanceláře a byt Chaima Weizmanna, vedoucího Sionistické komise pro Palestinu a Žabotinského. V Žabotinského domě našli tři pušky, dvě pistole a 250 nábojů. Devatenáct mužů bylo zatčeno. Ale Žabotinský ne, ten se dostavil do vězení dobrovolně, aby sdílel osud se svými lidmi. Vojenský prokurátor ho ale propustil, protože při nalezení zbraní nebyl přítomen.
Na zásah generála Ronalda Storrse byl o několik hodin později znovu zatčen. Byl obviněn z držení pistole, kterou mu Storrs osobně zabavil v první den nepokojů. Hlavním svědkem proti němu byl- kdo jiný než Ronald Storss. Ten zašel tak daleko, že zapřel, že by mu Židé cestou právě Žabotinského oznámili, že zakládají neozbrojenou domobranu. Uchýlil se k oblíbenému tvrzení lhář- nic si najednou nepamatoval. Žabotinský dostal 15 let a dalších 19 jeho souvěrců tresty od 5 do 8 let. Nazval bych to jednoduše výsměchem nejen spravedlnosti ale i zdravému rozumu.
Tato zvůle vyvolala velký rozruch a proti této doslova zvůli protestoval i londýnský tisk, včetně The Times; tímto postupem britské mandátní zprávy se zabýval i britský parlament. Zásadním způsobem proti tomuto postupu vystoupil i velitel britských sil v Palestině a Egyptě generál Congreve, který natvrdo napsal polnímu maršálovi Wilsonovi, že Židé byli odsouzeni mnohem přísněji než Arabové, kteří se dopustili podstatně horších trestných činů. Nakonec byl trest Žabotinskému snížen na jeden rok a těm 19 dalším mužům na šest měsíců.
Náprava přišla pozdě a zůstala pachuť nedůvěry. A té se Židé v Palestině už nikdy nezbavili.
A nyní se podíváme na další dění, nyní už trochu optimističtější. Jeruzalém čekalo období rozkvětu. Za prvé se zde usadila samotná Britská mandátní správa. Britové začali v Jeruzalémě a v celém mandátním území budovat opěrné body a sídla svých kanceláří. Zaměstnávali Židy i Araby, a tím díky slušným mzdám rostla životní úroveň.
V roce 1920 byla založena Židovská národní rada, což byla hlavní národní instituce židovské komunity (jišuvu) v rámci Britského mandátu Palestina za účelem vytvoření židovské samosprávy. Jejím prvním předsedou byl rabín Abraham Isaac Kook.
Organizace reprezentovala téměř všechny hlavní židovské frakce, nicméně několik malých skupin zpočátku odmítalo vytvoření centrálního vedení. Za vztahy s Araby, spojení s Židovskou agenturou a vyjednávání s britskou vládou bylo odpovědné politické oddělení Židovské národní rady.
Jak se jišuv rozrůstal, Židovská národní rada přibírala více funkcí, jako je vzdělání, zdravotní a sociální péče, vnitřní obrana a bezpečnostní otázky a během druhé světové války organizovala nábor židovských mužů do britských ozbrojených sil. Ve 40. letech se rozrostla o oddělení pro fyzický výcvik, kulturu, tisk a informace.
V prosinci roku 1920 v Haifě vznikl Histadrut celým názvem Všeobecná federace pracujících v zemi Izrael. Byl to a je doposud největší izraelský odborový svaz se sídlem v Tel Avivu s 650 tisíci členy. Byl založen jako židovský odborový svaz, jehož cílem bylo „zajištění práce, družstevního zásobování, učňovského školení a vzdělávání.“
V době svého založení v roce 1920 měl Histadrut přibližně 4400 členů a o dva roky později 8394 členů, což však byla pouhá polovina židovské dělnické třídy v Palestině. K roku 1927 se však jednalo již o 25 tisíc členů, což bylo 75 % všech židovských pracujících v Palestině.
Prostřednictvím své ekonomické větve Chevrat ha-ovdim („Společnost pracujících“) Histadrut vlastnil a provozoval množství podniků, včetně největších izraelských průmyslových konglomerátů, včetně největší izraelské banky ha-Po’alim. Histadrut rovněž poskytoval komplexní systém zdravotní péče Klalit.
V roce 1924 založil také mládežnické hnutí dnes známé pod názvem ha-No’ar ha-oved ve-ha-lomed, které se mimo jiné podílelo na zakládání židovských osad.
Za velkou pozornost by stála i organizace zvaná Hagana (doslovně přeloženo jako „obrana“). Byla to podzemní židovská vojenská organizace, která působila na území Palestiny v době britského mandátu během let 1920 až 1948. Jedním z jejích hlavních úkolů bylo ochraňovat jišuv, což je, jak už jsem uvedl, židovské obyvatelstvo na území Palestiny. Tato organizace, založená v roce 1920, byla Brity považována za ilegální. V roce 1921 se konal první kurz pro velitele Hagany pořádaný v Tel Avivu a v Kfar Gil’adi. V období mezi lety 1920-1929 Hagana postrádala silné centrální vedení. „Jednotky“ Hagany byly velmi početně omezené a slabě vyzbrojené. Skládaly se převážně z židovských farmářů, kteří začali bránit své farmy a kibucy. Role Hagany se dramaticky změnila po arabských nepokojích v roce 1929, zejména po masakru ve městě Hebron, jenž byl jejich součástí a který vedl k etnickým čistkám a k vystěhování všech Židů z Hebronu. Stala se pak rozsáhlou organizací zahrnující téměř veškerou mládež a dospělé z židovských osad, stejně jako tisíce obyvatel měst. Také získala cizí zbraně a začala rozvíjet dílny na výrobu ručních granátů a jednoduchého vojenského vybavení. Z netrénovaných milicí se tak stala zárodečná armáda. A my na ni a její akce ještě několikrát narazíme.
Hebrejská univerzita v Jeruzalémě je druhá nejstarší izraelská vysoká škola otevřená v roce 1925. V první univerzitní radě byly takové osobnosti jako Albert Einstein, Sigmund Freud, Martin Buber nebo Chajim Weizmann. Hebrejská univerzita spravuje největší židovskou knihovnu.
Založení Hebrejské univerzity v Zemi izraelské bylo jako jedna ze sionistických vizí navrženo již v roce 1884 na konferenci sionistické organizace Chovevej Cijon v dnešních polských Katovicích. Jedním z hlavních zastánců této myšlenky byl německý fyzik židovského původu Albert Einstein, který univerzitě odkázal své studie a knihovnu.
Základní kámen univerzity byl položen roku 1918. O sedm let později, 1. dubna 1925 byl slavnostně otevřen univerzitní kampus na hoře Skopus v Jeruzalémě. Otevření se zúčastnily mnohé významné osobnosti, včetně zástupců britské mandátní správy, mezi nimiž byli například lord Arthur Balfour, vikomt Edmund Allenby a sir Herbert Samuel. Prvním rektorem fakulty se stal dr. Juda Leon Magnes. Historicky první přednášku na Hebrejské univerzitě měl Albert Einstein.
V průběhu následujících dvaceti let se univerzita rozvinula ve velkou a uznávanou vzdělávací instituci. Vznikly fakulty přírodních a humanitních věd, medicíny, zemědělských věd ve městě Rechovot, asi 20 kilometrů jižně od Tel Avivu, Židovská národní knihovna, zvaná dnes Izraelská národní knihovna, univerzitní nakladatelství a centrum pro vzdělávání dospělých.
V roce 1922 došlo k publikování zásadního dokumentu, který měl být základem pro budování židovské nejen domoviny, ale už státu v Palestině.
Byla to takzvaná Churchillova Bílá kniha, někdy též Churchillova Bílá listina, což bylo prohlášení britské politiky z 3. června 1922, které se vztahuje k budoucímu uspořádání Palestiny. Spojené království v tomto dokumentu rovněž mimo jiné upřesňovalo, jak vnímá Balfourovu deklaraci z roku 1917 (ta totiž mimo jiné obsahovala prohlášení: „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině…“). To je zásadní posun.
Tato bílá kniha Židům potvrdila nárok na zřízení národního státu v Palestině a zdůraznila, že Židé jsou v Palestině „právem a nikoli z útrpnosti.“ Odmítala však sionistickou představu o čistě židovském státu a omezila židovské přistěhovalectví na „ekonomickou kapacitu země.“ Kromě toho také rozdělila britský mandát podél řeky Jordán a území na východ od ní, označované jako Zajordánsko, svěřila téhož roku hášimovskému králi Abdalláhovi.
Pro židovský stát tím bylo omezeno území na západ od řeky Jordán, které představovalo pouhých 22 % původního Mandátu. Což bylo pro židovské představitele velmi těžké akceptovat. Židé britskou bílou knihu neochotně přijali, zatímco Arabové ji okamžitě kategoricky odmítli. O necelý měsíc později, 1. července, byla publikována jako oficiální interpretace mandátu.
Na základě pozitivního dění byla v roce 1924 zahájena Čtvrtá vlna židovské imigrace do Palestiny. Tu tvořili především Židé z Polska (62 tisíc z celkového počtu 80 tisíc), kteří prchali před diskriminačními zákony. Dále to byli Židé ruští, rumunští, litevští, ale i jemenští a iráčtí.
Z Polska odcházelo především židovské měšťanstvo; řemeslníci a drobní podnikatelé. Jejich příchod do Palestiny znamenal silný impuls pro rozvoj. Stavěly se přístavy, rozvíjel se obchod, zakládaly se školy. Na základě usnesení 13. sionistického kongresu v Karlových Varech ze srpna 1923 byla dne 1. dubna 1925 v Jeruzalémě založena Hebrejská univerzita. A to už víme. Tato silná vlna židovské imigrace prudce ovlivnila jak ekonomický, tak všeobecný život v Palestině, což vyprovokovalo palestinské Araby k dalšímu brutálnímu vzepětí.
Tyto události se nazývají souhrnně Nepokoje v Palestině 1929, což byla série násilných útoků Arabů na Židy v mandátní Palestině v roce 1929.
V roce 1928 žilo v mandátní Palestině zhruba 590 000 Arabů a 150 000 Židů. Počet Židů rapidně vzrůstal, přes polovinu z nich přesídlilo do Palestiny v období po roce 1918. Počátkem roku 1929 navíc v Palestině končila ekonomická recese a oživující hospodářství posilovalo přistěhovaleckou vlnu a začala pátá alija.
Jak už jste si mohli přečíst, arabská populace reagovala na rostoucí sílu židovské komunity již krátkými nepokoji v roce 1921. Nepokoje v roce 1929 byly závažnější a závažné bylo, že byly podníceny vymyšlenými náboženskými důvody.
Už v září 1928 okolo svátku Jom kipur začal spor mezi Židy a Araby ohledně zachovávání statu quo v okolí Zdi nářků. Arabům vadila dřevěná mobilní přepážka, která byla postavena k oddělení mužů a žen na prostranství u Zdi nářků. Nakonec za potlesku Arabů byla odstraněna. Tohoto incidentu využil nám už známý Amín al-Husajní, který jej začal vydávat za první krok Židů k ovládnutí Chrámové hory a znesvěcení islámských svatyň na ní stojících. Svolal dokonce na ochranu svatých islámských míst mezinárodní konferenci. K uklidnění situace nepřispíval fakt, že Palestina byla po delší dobu bez faktického nejvyššího představitele britské správy. Britové nějak nezvládli střídání stráží…
Vrchní rabíni, Židovská národní rada a politická strana Agudat Jisra’el adresovali v květnu 1929 mandátním úřadům memorandum, ve kterém požadují zastavit veškeré stavební práce, které muslimové provádějí na Chrámové hoře. Mělo jít o demolování zdiva poblíž Zdi nářků. Díky Arabům zaměstnaným v úřadech se to jejich souvěrci okamžitě dověděli. A začalo se dít mnoho věcí:
– 3. května 1929 byli Židé modlící se u Zdi nářků napadeni Araby.
– 28. června muslimové narušili modlitby před začátkem šabatu úmyslnou hrou na bubínky a hudební nástroje. Provokace se opakovaly 5. července. Situace se dále vyostřila.
– 30. července se vrchní rabíni sešli s představiteli mandátní správy a opakovali požadavek na zastavení stavebních prací na Chrámové hoře.
– 3. srpna se opakovalo narušení šabatových modliteb.
– 14. srpna se do Jeruzaléma sjely tisíce Židů v rámci oslav svátku Tiš’a be-av. Část z nich ale náboženský svátek využila k politické agitaci, zpívala na místě hymnu Hatikva, mávala sionistickou vlajkou, což nebylo asi zrovna moudré, ale právo na to měli.
– 16. srpna pak následovala protiakce v podobě masové arabské demonstrace. Arabský dav se dostal až ke Zdi nářků a napadl několik Židů, kteří se zde modlili. Došlo k izolovaným násilnostem, bylo zapáleno několik svitků Tóry.
– 17. srpna pak byl v Jeruzalémě při potyčce s Araby ubodán mladý Žid, Avraham Mizrachi.
– 23. srpna 1929 se v centru Jeruzaléma srotilo víc než tisíc Arabů a začali útočit na místní Židy. Dav byl ovlivněn tvrzením některých muslimských předáků, že Židé hodlají zničit islámské svatyně na Chrámové hoře. Tuto úmyslnou lež rozšířil Husajní a věděl, co dělá. Docílil toho, co chtěl – výbuchu násilí. Útoky se velmi rychle rozšířily i do dalších etnicky smíšených lokalit Palestiny. Napadnuta byla židovská předměstí Jeruzaléma, sedm Židů bylo zabito v čtvrti Hadar ha-Karmel v Haifě. Boje se přenesly i do Tel Avivu, kde zemřelo 6 Židů.
Nejvážnější incident se odehrál v Hebronu, kde arabský dav zabil 59 Židů včetně žen a dětí, z toho 23 lidí zemřelo v jediném domě, kam se uchýlili. Mnoho obětí bylo před smrtí mučeno a po smrti zohaveno. Na druhou stranu je potřeba vědět, že mnoho Židů ovšem přežilo díky pomoci a azylu, kterého se jim dostalo od konkrétních místních Arabů. Rozsáhlé násilí se odehrálo také ve městě Safed, kde bylo zabito 20 Židů a 32 jich bylo zraněno.
Britské mandátní úřady odmítly Židům povolit zřídit ozbrojené jednotky domobrany. Proti arabským útočníkům se v následujících dnech snažily zasáhnout britské pořádkové síly. Do 26. srpna 1929 bylo zabito 133 Židů a 339 jich bylo zraněno.
Zemřelo 116 Arabů. Je pravdou, že kromě šesti Arabů zabitých Židy v Tel Avivu, šlo ve všech případech o osoby zabité britskými bezpečnostními silami. Britové, když jim došlo, co se děje, postupovali velmi tvrdě, ale už bylo pozdě.
Důsledkem nepokojů bylo dočasné ukončení židovské přítomnosti v některých obcích. Šlo o lokality Ramat Rachel, Be’er Tuvja, Chulda a Mišmar ha-Emek. Později se ale do nich židovští obyvatelé vrátili.
Trvale ovšem skončila existence židovských komunit v Hebronu a Bejt Še’anu. Několik set Židů opustilo i historické jádro Jeruzaléma, i když určité množství Židé zde zůstalo žít až do roku 1948. Bezprostředně po skončení nepokojů bylo 8 000 Židů mimo své domovy a to bylo velkou zátěží pro celý jišuv.
Reakci britských úřadů na nepokoje považovali mnozí Židé za liknavou. Terčem kritiky byl například velitel policie v Hebronu Raymond Cafferata. Britové si to nemysleli a v září 1929 nařídily úřady dočasně zastavit vydávání hebrejského deníku Do’ar ha-jom, který postup Britů veřejně kritizoval. Se zvládnutím nepokojů nebyli ale spokojeni ani mnozí Arabové, kteří kritizovali podle nich přílišnou tvrdost britského zákroku proti davu. V září proto Arabové vyhlásili protestní generální stávku.
V téže době zároveň mandátní správa oznámila ustavení vyšetřovací komise, která potom skutečně předložila výsledky svého šetření známé jako Shawova zpráva. Následovala Hope-Simpsonova zpráva a nakonec Passfieldova bílá kniha. Jedním z jejích závěrů bylo doporučení omezit židovské přistěhovalectví do Palestiny, které od nynějška mělo být závislé na absorpční kapacitě celé Palestiny, včetně jejího arabského obyvatelstva.
Napětí v zemi přetrvávalo ještě několik měsíců. V říjnu Britové preventivně zakázali Židům nechat zaznít u Zdi nářků rituální roh v předvečer svátku Jom kipur, zároveň v tutéž dobu soudy vydaly tvrdé rozsudky nad zatčenými arabskými násilníky. Celková trestněprávní bilance nepokojů byla cca 700 obžalovaných Arabů za násilí a rabování, z toho bylo 55 odsouzených a 25 odsouzených k smrti. Obžalováno bylo cca 160 Židů, z toho 70 odsouzených a 2 odsouzeni k smrti – jejich tresty ovšem později byly zmírněny na doživotí. K smrti byl odsouzen za zabití dvou Arabů i Žid Josef Urfali a ten byl také popraven.
Ještě v listopadu 1929 byl v Jeruzalémě arabským útočníkem ubodán a zabit židovský lékař Avraham Ticho a v prosinci přepadli Arabové na severu země automobil s lékařem A.Berkowitzem, který byl vážně zraněn. Vyhrocené emoce se obracejí i dovnitř židovské komunity. Část studentů Hebrejské univerzity v Jeruzalémě například v listopadu 1929 narušila projev rektora Judy Leona Magnese, který byl znám pacifistickými názory a obhajobou židovsko-arabské koexistence.
Nepokoje ve dvacátých letech odhalily hluboké nepřátelství Arabů k Židům, které pramenilo jednak z pocitu ohrožení vlastní existence, jednak z ekonomické a národnostní frustrace. Bohužel je pravda, že Arabové, byť tvořili naprostou většinu obyvatelstva, představovali z ekonomického pohledu nevzdělanou levnou námezdní sílu. V osmanské říši tato okrajová oblast nebyla pro říši žádnou prioritou. A pokud jde o politické organizace, Arabové nebyli s to překlenout klanové rozpory a ustavit fungující zastřešující orgán, který by je byl schopen reprezentovat a jasně formulovat jejich požadavky. Na jasnou informaci co je špatně, by reagovala jak mandátní správa, tak i Židé.
Namísto toho se jejich představitelem stal muftí Amín al- Husajní, což bylo to nejhorší, co se palestinským Arabům mohlo stát. Ten člověk chtěl jediné: Židy vyvraždit, jakéhokoliv konsensu nebyl schopen. Přitom v nové realitě, kdy se Palestina začala významně měnit, byla šance i pro Araby jít dále a od nových sousedů se učit a učit se s nimi. To Amín označil za kolaboraci a vyhrožoval smrtí všem, kdo se k tomu odhodlají. A do úplného pekla své Araby teprve měl zavést. Budete se divit, co ten člověk vše byl ochoten a schopen udělat.
Na druhou stranu i židovská strana na tom měla podíl. Dvě hlavní židovské organizace v mandátu, a to odborový svaz Histadrut a Židovská agentura, které obě podporovaly pouze židovskou zaměstnanost. Stejně jako Hope-Simpsonova zpráva, i Passfieldova bílá kniha shledala tuto sionistickou politiku zničující pro ekonomický rozvoj arabské populace. Nebyl to hlavní důvod událostí, ale i to bylo součástí arabské frustrace.
Obě strany zároveň obviňovaly britskou správu z jednostranného přístupu k řešení problému. Bohužel, Židé měli pravdu – vraždit začali Arabové a když se z toho staly doslova orgie násilí, britské orgány nemohly jinak, než použít všechny dostupné prostředky aby to zastavily. Britská mandátní správa se již ve svých počátcích ukázala jako nepříliš schopná při řešení sporů a udržování pořádku. Drtivá většina rozhodnutí, která správa učinila, byla nepřijatelná pro obě strany konfliktu. Buď to Britové neuměli, nebo nechtěli. První variantě moc nevěřím.
V následujících letech se bezpečnostní situace v zemi částečně uklidnila. Násilnosti z roku 1929 pak ale mnohonásobně překonalo Arabské povstání v letech 1936-1939, které už nebylo jen davovou reakcí na dobře připravenou lež. Zde šlo o rozsáhlou povstaleckou aktivitu, která v některých etapách nabyla rysů válečného konfliktu. Na závěr této části se musím trochu rozepsat o Passfieldově bílé knize, kterou jsem už dvakrát zmínil. Bylo to závažné prohlášení britské politiky pro mandátní Palestinu z 1. října 1930, které nahrazovalo dřívější prohlášení vyjádřené Churchillovou bílou knihou z roku 1922.
Passfieldova bílá kniha, sepsaná britským ministrem kolonií lordem Passfieldem, vycházela ze závěrů Hope-Simpsonovy vyšetřovací komise, která zkoumala hlubší příčiny palestinských nepokojů z roku 1929, které vypukly v důsledku sporů o přístup k Západní zdi v Jeruzalémě. Mezi hlavní důsledky bílé knihy patřilo značné omezení kvót pro židovskou imigraci. A jak jsem už také uvedl, odůvodněně odsuzovala dvě hlavní židovské organizace v mandátu, a to odborový svaz Histadrut a Židovskou agenturu, které obě podporovaly pouze židovskou zaměstnanost. Stejně jako Hope-Simpsonova zpráva, i Passfieldova bílá kniha shledala tuto sionistickou politiku za zničující pro ekonomický rozvoj arabské populace.
Sionisté tvrdili, že Passfieldova bílá kniha představuje ústupek závazků daných Balfourovou deklarací, a že její případná implementace by omezila židovskou imigraci do Palestiny. Bílá kniha se však tohoto závazku nezříká, pouze uvádí, že tento cíl není hlavní politikou mandátní vlády. Na místo toho zmiňuje britský úmysl plnit mandátní povinnosti jak pro Araby, tak pro Židy. Britové se zároveň zavázali vyřešit jakýkoliv konflikt, který by vznikl v důsledku potřeb obou komunit. Přiznám se, o této Bílé knize jsem dlouho nevěděl. Tu první znám léta tu posední, vydanou před válkou také. Tato je málo prezentovaná. Nyní její hlavní myšlenky znáte i vy.
Jak se dalo čekat, sionistické organizace po celém světě zahájily proti Passfieldově bílé knize rozsáhlou kampaň. Ve Spojeném království tato kampaň vyvrcholila v předstoupení britského premiéra Ramsaye MacDonalda před Dolní sněmovnu, kde bílou knihu vysvětloval, a dopis Chajimu Weizmannovi.
Ale o tom bude další díl. Víte vážení čtenáři, nějak mi to roste pod rukama. Za dlouhé roky jsem sesbíral mnoho podkladů, mám jich plné pomyslné šuplíky v počítači. Snad mi to prominete.
Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém