27. leden je dnem, kdy si svět připomíná památku lidí, kteří se stali oběťmi nenávistného vraždění během II. světové války. 27. ledna roku 1945 byl Rudou armádou osvobozen jeden z nejhorších nacistických vyhlazovacích táborů Osvětim – Březinka.
Konkrétně z Prostějova a okolí bylo transportováno do koncentračních a vyhlazovacích táborů 1259 lidí židovského původu. Povražděni byli v Baranoviči, Malém Trostinci, Osvětimi, Raasice, Treblince a v jiných koncentračních a vyhlazovacích táborech. Mnozí zemřeli v Terezíně. Stali se tak oběťmi největší genocidy v průběhu 20. století. Domů, do Prostějova, se vrátilo 109 osob.
Pamětníci těchto událostí odcházejí, jejich vzpomínky však zapomenuty být nesmějí. Už proto, že zapomínání v sobě skrývá riziko opakování…
Jednou z přeživších šoa je i čestná členka našeho spolku Maud Beerová (rozená Steckelmacherová), která letos oslaví 90. narozeniny. A co se jí dodnes vybavuje nejčastěji? Vzpomínka na rodné město:
Rodné město má člověk jen jedno. Asi víte, že mám dobrou paměť a na tolik si toho z Prostějova pamatuji!
Masarykovo náměstí, radnice s krásnou vysokou věží a s hodinami, které odbíjejí hodiny, půl hodiny a čtvrtky také.
Hned vedle – naproti, Pernštýnské náměstí, kde v domě číslo 6 byl dům dědečka a babičky, ve kterém se narodila moje maminka a také já; ve kterém jsem trávila nejkrásnější časy s milovanou babičkou a dědečkem. Měli pro mne víc trpělivosti než rodiče, měla jsem se u nich a s nimi tak dobře! V zimě jsem k nim v neděli chodila na oběd, dědeček si pro mne přišel k nám na Sádky a pak jsme šli spolu Masarykovým náměstím až na Pernštýnské. V druhém poschodí bydlel prastrýc Josef se synem Gustavem, maminčiným bratrancem, který byl jen o pár let starší než já, takže jsme byli dobrými kamarády.
Nemohu zapomenout, že na začátku v našich prvních týdnech v Terezíně, když ještě byla Sperre a nesměli jsme z ubikací ven, a proto jsme se neviděli a o sobě jsme sotva věděli, jsme se jednou kvečeru, když se stmívalo, setkali s Gustou na ulici a Gusta mi dal cukrlátko – jedno nebo víc. Věděl, že jsou to jeho poslední, že v Terezíně žádná cukrlátka nejsou k mání… Gusta byl vždy velkodušný, Tehdy jsme se viděli naposledy, byl se strýčkem zařazen do transportu na východ a oba navždy zmizeli…
Nadále myslím na Prostějov a jeví se mi obrazy z minulosti. Na Masarykově náměstí, nebo jinde v Prostějově, jde paní Gottlobová, tlačí kočárek, v něm malinká holčička. Kolem poskakuje malý chlapeček. Někdy je při tom také její skoro už dospělý syn, kterému jsme říkali Ajuš. Ajuš byl ve věku mých bratranců Gustava Steinera (vlastně to byl maminčin bratranec, ale jen o pár let starší než já) a Jirky Steckelmachera, byli kamarádi. Až později jsem se dověděla, že Gottlobovi měli i dceru, starší než Ajuš, která při operaci slepého střeva zemřela.
Paní Gottlobová si tak přála mít dceru! Při prvním pokusu se jí narodil chlapeček, až při druhém to byla holčička. Pavlíček a Evička, nemýlím-li se po tolika letech.
Nakonec i s tou malinkou holčičkou byli s námi všemi posláni do Terezína, z Terezína do Polska, kde všichni zahynuli…
Dodnes mě to bolí, jakoby se to stalo nedávno a paní Gottlobovou vidím, jako by byla živa.
Není lehké být přeživším…
Jana Gáborová, Maud Beer, www.holocaust.cz