Když mě oslovili členové spolku Hanácký Jeruzalém s prosbou, abych při příležitosti odhalení pamětní desky obětem šoa, respektive následné vzpomínkové akci v bývalé synagoze promluvil, bylo to zrovna v době, kdy jsem se vrátil z krátkého pracovního pobytu v Izraeli.
Jeden ze šabatů jsem shodou okolností strávil s rodinou mého přítele Yossiho na severu Izraele. Yossi se narodil v roce 1943 na Mauriciu, nicméně osudy jeho rodiny jsou spojeny s Prostějovem, kde žil jeho tatínek Armín a mnoho jeho příbuzných, kteří jsou pohřbeni na novém i starém židovském hřbitově. Armín se v roce 1939 přestěhoval do Olomouce, kde se seznámil se svou ženou a budoucí Yossiho maminkou Marií. Odtud společně prchali před nacismem do budoucího izraelského státu. Museli se tak rozloučit se svými nejbližšími, z nichž naprostá většina byla během šoa zavražděna.
S Yossim jsem se seznámil nejdříve pracovně, obrátil se na naše olomoucké centrum židovských studií s prosbou o konzultaci – velmi toužil poznat, odkud jeho v té době již zesnulí rodiče pocházeli, kde a jak před válkou žili. Slíbil jsem mu, že mu s jeho pátráním pomohu. Když pak navštívil před několika lety Moravu, strávil jsem s ním a jeho rodinou několik velmi intenzivních dní. S pátráním po rodinných kořenech nám tehdy pomohl i dr. Tomáš Hrbek. Od té doby jsme s Yossim v kontaktu, ale teprve až letos se mi podařilo mu návštěvu oplatit. Měli jsme čas vracet se i k rodinným vzpomínkám a reflexi toho, jak na něj Česká republika zapůsobila. Z mnoha podnětů mě zaujala jedna Yossiho myšlenka. Yossi a jeho žena Michal jsou velmi upřímní, zapálení sionisté, koneckonců téměř padesát let žili v kibucu, vychovali v něm své děti, pomáhali budovat Izrael. Ve své lásce k Izraeli, o němž mluví jako o krásné a dobré zemi, jsou pro mne obrovskou inspirací.
Nicméně Yossi řekl jednu velmi důležitou věc: „Danieli, mohu být upřímný?“, obrátil se na mne toho šabatového večera po vydatné večeři: „Teprve, když jsem s Tebou navštívil Olomouc, Úsov a Prostějov, odkud mí předkové pocházeli, došlo mi něco, co jsem tušil, ale nechtěl si nikdy připustit. Mí rodiče byli oba sionisté, členové Maccabi Hacair a Tchelet ve-lavan, a já byl vždycky přesvědčený o tom, že i kdyby nebyla válka, i kdyby nepřišli nacisté, tak že by se jednoho dne sebrali a vystěhovali do Palestiny. Až ve chvíli, kdy jsem to tu viděl, kdy jsem si procházel všechny ty uličky v Olomouci a Prostějově, mi najednou došlo, že jsem se mýlil. Ano, oni byli sionisté, ale jejich domov byl tady. Oni odejít nechtěli. Oni tu byli plně zakořeněni. Proto měli moji rodiče vždycky smutné oči a proto pro ně bylo těžké o Prostějovu či Olomouci mluvit. Ne, že by to tam neměli rádi, ale právě naopak. Že to byl jejich milovaný domov.“
Toto svědectví mi přišlo velmi důležité. Jednak ukazuje, jak hluboce byli a jsou místní Židé spjati s tímto prostorem, regionem, státem, kulturou, jazyky, kterými se tu mluvilo, a že je toto pouto silné i napříč generacemi. A pak ještě jedna věc. Nám humanitním badatelům, kteří píšou články a bádají v knihovnách a archivech, se málokdy poštěstí, abychom měli nějakou zpětnou vazbu, aby nám někdo potvrdil, že naše práce má smysl. Že nebádáme jen o mrtvých příbězích, lidech, komunitách, historii, ale že můžeme měnit alespoň částečně přítomnost. A to je přesně to, co chci tímto příběhem říct a popřát všem, kterým záleží na uchování paměti na místní židovskou komunitu. Vaše práce má smysl, propojuje svět minulosti s přítomností a má blahodárný vliv i na budoucnost.
Daniel Soukup, Centrum judaistických studií Olomouc