Jsou historici a historici. Jsou takoví, co na politickou objednávku nebo na příkaz zapomenou na to, že povinnost historika je studovat a vyhodnocovat a říkat pravdu. A jsou tací, co celý svůj pracovní život na tuto povinnost nezapomněli. Dva z nich vyčnívají nad jiné. Jsou to Liddel Basil Hart, Brit, plukovník který učil generály, člověk, co nějakým způsobem byl asi u 40 válek. Je autorem mnoha skvělých prací o obou světových válkách. Tím druhým je, nevím proč také Brit.
Ale současně to byl Žid a jeho práce o dějinách válek jsou zajímavé tím, že si vždy všímá osudů židovské populace v zemích dotčených válkou, okupací a při druhé světové válce velmi pečlivě popisuje i holocaust.
Je to historik jaké mám rád – padni komu padni. Kde se jinde dá přečíst, že Ezer Weisman, pilot RAF, později účastník leteckého kursu pro Haganu v Prostějově, budoucí velitel izraelských vzdušných sil a prezident Státu Izrael byl v roce 1946 příslušník Irgunu a měl za úkol provést politickou vraždu? A ne ledajakou. Jeho obětí měl být generál Sir Hugh Barker, vrchní velitel britské armády v Palestině. Jen shoda okolností této vraždě zabránila a Ezer Weizman tak pro historii zůstal skvělým vojákem a kvalitním politikem.
Dne 15. února 1947 Velká Británie oznámila, že o budoucnosti Palestiny musí rozhodnout OSN. Útoky Irgunu vedly k tomu, že dne 16. dubna 1947 Britové popravili 4 jeho příslušníky za útoky na britské vojáky a další dva spáchali sebevraždu před popravou o týden později.
Dne 15. května 1947 byl zřízen Zvláštní výbor OSN pro Palestinu – UNSCOP. OSN pracovala, Britové se snažili spolupracovat ale jejich vojáci vraždění Irgunem a Sternem je stále více až k nenávisti proti Židům. Ve snaze zabránit další popravě svých tří příslušníků, Irgun zajal dva britské seržanty. Britové se nenechali vydírat a poprava proběhla. Oba seržanti byli zabiti a jejich mrtvoly pověšeny na pomerančovníky. Pod jejich těla potom byla nastražena nášlapná mina.
Britové na krátkou dobu ztratili soudnost a zabili několik Židů. A ve Velké Británii vypukly protižidovské demonstrace. Martinovu Gilbertovi bylo 10 let a jeho spolužáci ho za to, že je Žid, ve škole zmlátili…
Podle plánu OSN na rozdělení Mandátní Palestiny ze dne 31. srpna 1947 na dva státy – židovský a arabský měl být Jeruzalém převeden umístěn pod mezinárodní kontrolu vykonávanou Organizací spojených národů dle corpus separatum. 29. listopadu 1947 byl plán projednán a valným shromážděním OSN schválen.
Obě strany si plán vyhodnotily, a zatímco Židé řekli, bereme co je – došlo jim totiž, že je to poslední příležitost – Arabové nejen v Palestině řekli okamžitě NE!
Ve své podstatě okamžitě v Jeruzalémě, kde byly obě populace ve značných počtech, vypukly verbální a následně i fyzické konflikty – a de facto okamžitě začal ozbrojený boj o město. Obě strany postupně začaly používat všechny možnosti, které se jim naskytly, v četně střelby a pumových útoků. Brzy se ukázalo, že zatímco Západní Jeruzalém, kde naprosto rozhodně své pozice udrželo zásadně dominující židovské obyvatelstvo, ve Starém městě a rozlehlé oblasti okolo něj, kde mělo naopak převahu arabské obyvatelstvo, bude situace horší, a že zde žijící Židé jsou ve vážném nebezpečí. Orgány britské mandátní správy oznámily dne 9. ledna 1948, že od 29. listopadu 1947 do 16. ledna 1948 bylo zabito 1069 Arabů, 769 Židů a 123 Britů. To jsou vysoká čísla. A aby to nebylo málo, ze Sýrie zaútočila nedávno založená „Arabská osvobozenecká armáda“. Velel jí Fawzím al-Kawukdžím, měla cca 6 000 mužů a zanikla v roce 1949.
Na bojištích se moc nepředvedla, spíše loupila a napadala lehké síle. Její první útok byl odražen obránci napadeného kibucu, kterým pomohla britská obrněná jednotka.
Jiné arabské síly oblehly kibuc Etzion. Byl obléhán 5 měsíců a nakonec byl dobyt frontálním útokem za pomoci dělostřelectva Zajordnáské legie. Ztráty byly velmi zlé: 252 lidí bylo zmasakrováno, 4 dokázali uniknout a tři byli zajati. Znásilňované ženy a dívky než byly po tomto aktu zabity, stejně jako muži utlučením pažbami a bajonety, slyšeli výkřiky – to máte za Dejr Jásin… stalo se ale dlouho po doposud popisovaných událostech – 12. května 1946. Britové událostem dali volný průběh- měli Židů plné zuby a necítili potřebu obětovat byť jediného vojáka, když za dva dny měli z Palestiny odejít.
22. února 1948 dva britští zběhové zaparkovali v Jeruzalémské ulici Ben Nehudá automobil s ukrytou velkou náloží. Byl to historicky první bombový útok na území města, kterému se věnujeme, za pomoci vozidla.
Martin Gilbert uvádí 52 mrtvých Židů, pamětní deska – kterou jsem si tam vyfotil při třetím zájezdu do Izraele, jich uvádí 58. Deska započítává i ty, co zemřeli později na zranění. Dnes je to jen ulice s modrou deskou, která to připomíná. Byla to těžká doba a to horší mělo teprve přijít.
Jeruzalém se dostal do stavu těžké krize začátkem února 1948, kdy zablokovaly arabské milice pod vedením Abd al-Kadíra al-Husajního cestu z Tel Avivu do Jeruzaléma a výrazně bránily zásobování židovského obyvatelstva. V dalším kroku potom nařídil přerušit do Jeruzaléma i dodávku vody. Tato blokáda byla v polovině dubna přerušena operacemi Nachshon a Operation Maccabee.
Než se podíváme na tyto operace, bylo by dobré uvést, že 18. dubna 1945 jednotky Hagany obsadily Tiberias, do té doby převážně arabské město- všichni Arabové následně uprchli do Zajordánska. O tři později Hagana obsadila Haifu a část obyvatel odešla do Libanonu, část povzbuzena slovy židovského starosty zůstala a dnes je to demograficky smíšené město.
Britové odcházeli a často se pánem opouštěné lokality stal ten, ke komu měl příslušný britský důstojník blíže. V Safedu to byli Arabové, kteří od Britů převzali policejní stanici, Tegartovu pevnost i citadelu ve městě probíhala městská válka, ale10. května ho obsadily jednotky Palmachu a další tisíce Arabů utíkali do Libanonu.
Dne 12. května 1945 se rozhoupaly k akci USA. – navrhly, aby v Palestině zavládlo tříměsíční příměří. Idea byla, že OSN potřebuje čas k převzetí vlády nad Palestinou, a je třeba zabránit Židům ve vyhlášení státu dříve, než dojde k dohodě s Araby a zajistit klid.
Jenže Ben Gurion byl přesvědčen, že dohoda s Araby není možná, a navíc jeho síly při realizaci plánu „D“ už nešlo zastavit. Bylo obsazeno mnoho arabského území a majetku, desítky tisíc lidí byly v pohybu a hlavně – věřil, že když se stát nevyhlásí hned, nebude vyhlášen nikdy.
Jeho vojenský poradce, muž jménem Jigal Alon mu na rovinu řekl, že pokud bude vyhlášen vznik nového státu, hrozí rychlý útok arabské mnohonárodní vojenské koalice a že vítězství není jisté. Ale že on osobně na ně věří…věřil svým vojákům.
Byl určen i název nového státu. Ve hře bylo povícero možností – Sion, Siona, Judea či Herzlia. Nakonec bylo rozhodnuto, že to bude IZRAEL.
13. května Hagana poté co byl Irgun při útoku tvrdě poražen, dobyla město Jaffa. Začal neuvěřitelný exodus – 67 000 Arabů uteklo na jih ke Gaze. Většinou jen s tím co unesli v rukou…. .
Zatímco Arabové ovládali okolí Jeruzaléma, OSN řešilo, jak to vlastně s Jeruzalémem bude. Dne 14. května se hlasovalo, zda má mít Jeruzalém status mezinárodního města. Jenže arabské státy vše zatrhly ultimativním požadavkem, že město musí být pod jejich plnou správou, i přesto, že majorita obyvatel už byli jednoznačně Židé… Jenže co to bylo platné – ten samý den v 17 00 hodin začala akce, na které byla přečtena a odsouhlasena podepsána Deklarace nezávislosti Státu Izrael.
Dne 15. května byly jednotky Hagany, Palmachu a Irgunu spojeny do jedné vojenské formace a vznikly tak Izraelské obranné síly. Hagana do té doby pevně vojensky ovládla celá Západní Jeruzalém a donutila k odchodu všechny místní Araby – zbavila se tak hrozby záškodníků v nepřehledné městské zástavbě.
Abd al-Kadír al-Husajní, člen klanu Husajní, byl vzdělaný a velmi inteligentní arabský vůdce. Padl při bojích o Castel – Qastal Hill, kde osobně prováděl průzkum před dalším bojem. Jeho smrt rozvrátila morálku většiny arabských sil okolo Jeruzaléma bojujících. Jeho syn Faisal se nakonec stal jedním z vůdců Fatahu a dokonce ministrem Palestinské autonomie pro záležitosti Jeruzaléma.
Nyní se podíváme na to, jak se bojovalo o Jeruzalém mimo Jeruzalém
Operace Nachšon byla operace vybojovaná od 5. do 16. dubna 1948. měla za cíl odblokovat cestu do Jeruzaléma odříznutého od zásobování z pobřežní nížiny kvůli arabským útokům ve vesnicích v Judských horách, zejména ve strategické soutěsce Ša’ar ha-Gaj. Touto soutěskou také vedl vodovod do Jeruzaléma. Byla ale také součástí plánu Dalet, který měl zajistit silou už dopředu všechna území, která plán na rozdělení Palestiny přidělil židovskému státu. Šlo o zajištění budoucích hranic a židovského obyvatelstva jak před útoky místních Arabů, tak i proti očekávanému útoku arabských sil ze zahraničí.
Šlo o první židovskou vojenskou operaci během první arabsko-izraelské války, která měla charakter konvenční vojenské akce. Pojmenována je podle biblické postavy Nachšona Bena Aminadava – muže, který první vstoupil do Rudého moře.. Cílem operace bylo vytvořit koridor, který by v pobřežní nížině měl šířku cca 6 mil, v Judských horách cca 2 míle. Pomocí obsazení strategických návrší a sousedních arabských vesnic mělo být umožněno zásobování Jeruzaléma prostřednictvím velkých ozbrojených konvojů. Pro tento účel byla zorganizována vojenská skupina čítající cca 1500 mužů, rozdělená do tří praporů. Jeden prapor měl zajistit území v pobřežní nížině mezi arabskou vesnicí Khulda a výšinou Latrun, druhý prapor mezi Latrunem a židovskou vesnicí Kirjat Anavim nedaleko západního okraje Jeruzaléma. Třetí prapor by byl připraven jako záloha.
Vedení akce se ujal Šim’on Avidan, velitel Brigády Giv’ati. Krátce před spuštěním operace se do Palestiny podařilo dostat první zásilku zbraní z Československa. Šlo o pušky a lehké kulomety. Před operací proběhlo několik menších akcí, například útok na velitelské stanoviště Arabů poblíž města Ramla a také dobytí arabské vesnice Al-Qastal v horách u Jeruzaléma. Operace Nachšon byla spuštěna 5. dubna 1948. Židovské jednotky obklíčily sedm arabských vesnic a dobyly vesnice Khulda a Dejr Muchejsin v pobřežní nížině. Palmach obsadil vesnici Bajt Machsir poblíž soutěsky Ša’ar ha-Gaj. O půlnoci pak z židovské vesnice Chulda vyrazil velký konvoj civilních i vojenských vozů a díky krytí Hagany dosáhl po 10 hodinách Jeruzalém. Díky přísunu zásob mohla židovská populace Jeruzaléma vydržet další týdny.
7. a 8. dubna 1948 se Arabové pokusili o protiútok v oblasti vesnice Al-Qastal, kde si území protivníci několikrát přehodili z rukou do rukou. Smrt jejich vůdce Abd al-Kadira al-Husajniho rozhodla o výsledku těchto bojů. Mimo uvolnění cesty do Jeruzaléma, šlo první bitvu, jejímž cílem bylo dobýt arabské území. Bohužel výsledek byl jen dočasný.
Do Jeruzaléma projely ještě dva další konvoje a 20. dubna 1948 byla soutěska Ša’ar ha-Gaj opět uzavřena arabskými ostřelovači. Souběžně s Operací Nachšon proběhl také kontroverzní útok na arabskou vesnici Dejr Jásin, při kterém vojenské jednotky Irgunu a Lechi zabily velké množství arabských civilistů.
Operace Macabi byla první bitvou vybojovanou izraelskými silami okolo vesnice Patrunce dnech 8. až 16. května 1948. Je považovaná za součást bitev o Latrun. Její výsledek ale nebyl přesvědčivý, a byť Židé dokázali obsadit některé výšiny nad Ša’ar ha-Gaj, samotný Latrun zůstal v arabském držení. Brigáda Giv’ati úspěšně splnila svůj úkol a Brigáda Harel dokázala ovládnout hřbet severně od soutěsky. Nedokázala ale kvůli špatnému načasování dobýt nedalekou arabskou vesnici Bajt Machsir jižně od soutěsky. Operace proto musela být o 24 hodin odložena. Arabové využili stažení Brigády Harel z výšin a obsadili tyto pozice, čímž zmizel původní prvek překvapení. Židům se pak nepodařilo ani napodruhé vesnici kontrolující soutěsku dobýt. Uspěli až napotřetí, ale ztráty Brigády Harel byly natolik vysoké, že nemohlo dojít k dalšímu kroku, dobytí Dejr Adžub, který ležel na severozápadním okraji soutěsky. Arabové přešli do protiútoku. Brigáda Giv’ati se pokusila narychlo prolomit blokádu Jeruzaléma a protlačit skrz Ša’ar ha-Gaj konvoj.
Ten byl ale napaden arabskými silami kontrolujícími Latrun a musel se vrátit do pobřežní nížiny. Arabové navíc pokračovali v útoku v těžkém a nepřehledném boji na výšinách severně od soutěsky. Židé se na svých pozicích udrželi. Kvůli zmatkům v koordinaci mezi Arabskou legií a dobrovolnickou armádou Fauzí al-Kaukdžího se dokonce 16. května celá trasa od Latrunu až k Jeruzalému dočasně uvolnila. Židovské velení ovšem na tuto dočasnou výhodu nebylo schopné zareagovat a v následujících dnech Arabská legie Latrun obsadila a udržela se tu i v následujících bitvách.
Následovaly další vojenské operace. Ve dnech 24. až 25. května 1948 následoval první přímý židovský útok na Latrun nazvaný Operace Bin Nun Alef. Arabská legie ale dokázala útočníky odrazit. Židovští vojáci byli vystaveni intenzivní střelbě a museli se s četnými ztrátami stáhnout. 26. května navíc Arabové obsadili takzvaný Radarový vrch v místech dnešního města Har Adar, který umožňoval ze severu kontrolovat pohyb mezi Jeruzalémem a Latrunem. David Ben Gurion přikládal kontrole tohoto regionu mimořádný význam, a proto nařídil druhý útok na Latrun.
K tomu došlo ve dnech 30. až 31. pod názvem Operace Bin Nun Bet. Nový plán předpokládal, že útoku se místo brigády Alexandroni zúčastní brigáda Giv’ati. Jako výchozí bod měla použít arabskou vesnici Bajt Susin, odtud vyrazit k dobytí arabských vesnic Dejr Adžub a Yalu, kde by mohla odříznout Latrun od dopravního spojení. Plán zpočátku probíhal úspěšně, ale u vesnice Yalu se Izraelci dostali pod arabskou palbu z Latrunu a byli nuceni se narychlo stáhnout. Kvůli špatné koordinaci ovšem mezitím část židovských jednotek zahájila přímý pokus o dobytí Latrunu, což se jim zčásti povedlo, nicméně bez podpory nebyli schopni v dobývání pokračovat a museli se rovněž stáhnout.
Brzy nato se odehrál třetí útok, nyní řízený americkým dobrovolníkem, plukovníkem Davidem Marcusem. Ani ten neuspěl. Při průzkumu okolí Latrunu ovšem Izraelci zjistili možnost výstavby náhradního silničního spojení s Jeruzalémem, které bylo později realizováno jako takzvaná Barmská cesta. Osobnost plukovníka Marcuse, muže s působivou vojenskou kariérou včetně podílu na souzení německých válečných zločinců v Norimberku, by byla na samostatnou práci. Sem to úplně nepatří, ale pro Izrael v této těžké době sehrál zásadní roli.
Ve dnech 8. až 9. června 1948 zahájila Hagana v pořadí už čtvrtý útok proti Latrunu. Útok vedla Brigáda Jiftach ve spolupráci s jedním praporem brigády Harel a celé to dostalo název Operace Joram. Nástupním prostorem byly výšiny východně od Latrunu, které již byly v izraelském držení. Bohužel vojáci Hagany, či spíše už Izraelských obranných sil operaci nezvládli. Došlo k sérii zmatků. Brigáda Harel obsadila jinou výšinu, než bylo plánováno a Brigáda Jiftach se díky tomu potom dostala pod arabskou palbu, když se blížila ke kótě, u které očekávala přátelské jednotky. 10. června Arabové přešli do protiútoku a obsadili dočasně židovskou vesnici Gezer. 11. června pak vstoupilo v platnost příměří mezi oběma válčícími stranami. Latrun zůstal nadále v arabském držení.
V červenci 1948 po vypršení prvního příměří zahájil Izrael sérii ofenzív po celé zemi zaměřená jak proti expedičním armádám arabských států, tak proti místním militantním arabských silám. Celý tento rozsáhlý podnik dostal pojmenování Bitvy deseti dnů. A v rámci tohoto souboru operací byla i jedna určená k tomu, aby už konečně byl dobyt Latrun. Byla to Operace Danny. Operace byla zahájena 9. července 1948 na konci prvního příměří a trvala až do 19. července. Byla pojmenována po veliteli konvoje 35 Danny Massovi. Velitelem operace byl Jigal Alon a jeho zástupcem byl Jicchak Rabin. Izraelská armáda sice dobyla města Lod a Ramla a podstatně rozšířila své teritorium v pobřežní nížině, Arabská legie v Latrunu nicméně opět odolala.
Frontová linie, později nazvaná linií příměří, a dnes všeobecně známá Zelená linie mezi Izraelci a Araby se začala formovat do podoby, kterou si pak zachovala v letech 1949–1967, kdy do izraelského teritoria vstupoval dlouhý Latrunský výběžek.
Co tedy můžeme konstatovat pro naše téma, tedy pro boj o Jeruzalém v roce 1948. Poslední konvoj se zásobami se do města dostal v dubnu 1948 v rámci Operace Nachšon, což už víme. Bohužel po odchodu Britů získali Arabové strategicky významnou pevnost Latrun, se kterou kontrolovali přístupovou cestu do Jeruzaléma. Arabové byli zároveň schopni paralyzovat židovský provoz v nedaleké soutěsce Ša’ar ha-Gaj. Víme už, že ani opakované Bitvy o Latrun nedokázaly tuto strategickou výhodu Arabů odstranit. Jeruzalém se tak dostal do obležení, a přestože bylo menší množství zásob, zpravidla munice, shazováno z letadel, ve městě postupně došlo k akutnímu nedostatku potravin, vody, paliva a léků.
Řešením se ukázala Barmská cesta. Takto se v Izraeli dnes označuje 25 kilometrů dlouhá nouzová cesta spojující Tel Aviv s Jeruzalémem. Byla postavena během izraelské války za nezávislost vojáky pod vedením generála Mickeyho Marcuse. Její název je odvozen od Barmské cesty, která během čínsko-japonské války sloužila jako zásobovací trasa Kuomintangu mezi severovýchodní Barmou a jižní Čínou.
Vedla jižně od Latrunu poblíž současných vesnic Mesilat Cijon a Bejt Me’ir. Celá cesta byla dokončena v červenci 1948, kdy prolomila obležení města a umožnila židovským jednotkám dopravit do města potřebné zásoby. Barmská silnice sloužila do prosince 1948. 7. prosince 1948 byla zprovozněna nová silnice, nyní již koncipovaná jako běžné silniční spojení.
A nyní se vrátíme do samotného Jeruzaléma.
Dne 14. května 1948 a následující dny zahájily brigády Etzioni a Harel podporované jednotkami Irgunu několik operací, jejichž cílem bylo převzít arabskou stranu města. Mezitím se Zajordánská arabská legie rozmístila v oblasti centrální Palestiny tam, kde měl původně vzniknout arabský stát. Začala svoji kampaň tím, že velkými silami obsadila Latrun, aby znovu důkladně zablokovala západní Jeruzalém.
Jeruzalém se zatím poměrně úspěšně bránil arabským milicím, což bylo dáno i tím, že se tyto milice velmi obtížně dokázaly domluvit na jednotném postupu. Nakonec ale město sevřely do pevného obklíčení a začalo obléhaní jako ve středověku. Dne 11. května se podařilo přes Sionskou bránu proniknout do Starého města jednotce Palmachu pod velení Uzi Narkise a Davida Elezara. Pro Araby to byl vážný neúspěch, ale pro naprosté vyčerpání se tato jednotka stáhla mimo prostor Starého města a už se podobná věc neopakovala.
Izraelská vítězství proti arabským milicím ve městě přiměla jordánského krále Abdalláha, aby nařídil zásah arabské legie. Arabská legie dorazila do města 15. května ve velké síle.
Arabská legie rozdělila svoje úsilí do dvou samotných ale současně propojených akcí.
V první oblehla Staré město se zaměřením na židovskou čtvrt Jeruzaléma a postupně převzala kontrolu na celým prostorem Východního Jeruzaléma s výjimkou hory Scopus. Obrana židovské čtvrti po několika zvratech připadla od února 1948 poručíkovi Hagany Mosche Rusnakovi. O tomto muži se dovíte spoustu věcí v druhé polovině tohoto dílu.
Druhá část aktivit se soustředila na boj proti západnímu Jeruzalému. Zde se Zajordánská legie soustředila na přerušení všech dopravních cest do Jeruzaléma. Zde se jí dařilo a jak už víme z výše umístěného textu, nakonec odrazila všechny pokusy izraelských sil o proražení blokády. Donutila tak Haganu k zoufalé akci, a to vybudování náhradní dopravní cesty.
Už 18. května se vojáci zajordánské legie pod velením majora Abdullaha El Tela dostali k hradbám Starého města a na několika místech vstoupili do židovské čtvrti. Avšak 20. května izraelské jednotky získaly ztracená území zpět. Ne však nadlouho. Dne 28. května 1948 padla židovská čtvrť opět do rukou Arabů. 1. června začínali Izraelci v Jeruzalémě prohrávat. V červenci pak byl ještě učiněn pokus dobýt zpět Staré město, avšak neuspěl.
Po kapitulaci došlo k několika věcem:
– do zajetí byli odvedeni všichni přeživší příslušníci Hagany a s nimi dalších cca 240 mužů, které bylo možno vydávat za vojáky Hagany. Po 9 měsících byli v průběhu zajetí vedeni v hlavním městě Zajordánska Amanu jako ukázka velikého arabského vítězství nad Židy.
– všichni Židé museli opustit Staré město bez možnosti návratu. Tak se východní Jeruzalém stejně jako Zajordánskem obsazené území, dnes zvané Západní břeh stalo dle arabské mluvy zbavené Židů.
– židovská čtvrt byla vyrabována a v dalších letech sloužila jordánské armádě jako výcvikový prostor, včetně trhacích prací. Mimo jiné objekty byla zničena i dne 30. května 1948 vyhozením do vzduchu synagoga Churva. Zoufalí Židé opustili Staré město. Až do roku 1967 se sem nedostane žádný Žid bez povolení jordánských orgánů…
Po konečném uzavření příměří tak Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma. V prosinci 1949 do ní přesídlil Kneset. Přesunout se musela také Hebrejská univerzita. 7. listopadu 1949 pak vyhlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem Státu Izraele.
Tolik tento díl. Ten další bude o stejných věcech, ale trochu jinak. Tak jak jsem slíbil. Možná dojde i na to kroucení hlavou.
Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém