Představujeme další oceněnou literární práci z literární soutěže Gymnázia Jiřího Wolkera, která proběhla v rámci festivalu Chayim 2022. Autorkou je Barbora Ambrožová, SOŠPO Prostějov.
Pohozená na zemi ležím snad několik týdnů. Najednou ke mně přijde malá holčička, mohlo jí být možná tak sedm, nebo osm let, a i přes všechnu špínu si mě přitiskne k hrudi. Po chvilce mě odtáhne a pohlédne mi do očí. Já mám alespoň možnost si ji prohlédnout. Kdysi plavé vlasy pokryté nánosem špíny a prachu, oči měly jasně zelenou barvu, obličej byl celý zašpiněný stejně jako paže, sem tam byly dokonce vidět i temně fialové podlitiny. I přes to bylo na jejím předloktí viditelné jakési označení B-14594. Byla celá vyhublá a třásla se ve svém chatrném oblečení. Chudinka malá, pomyslím si, určitě musela prožít něco strašného. V tu chvíli holčička poprvé promluvila.
„Já jsem Blanka, budeme kamarádky?“
Usmála jsem se na ni tak, jak jen panenka může. Najednou uslyším tiché kroky někde kousek od nás. Dívenka je asi nezaregistrovala, ale já ano. Chce se mi křičet, co když je to někdo nebezpečný? Ale v první vteřině zjistím, že jsem se mýlila.
„Blanko, tady jsi! Můžeš mi laskavě říct, proč jsi tak náhle zmizela? A cos to vůbec našla?“
„Ale Alice,“ zadívala se na ni malá holčička, „vždyť se mi nic nestalo! Jo a tahle panenka ležela na zemi, můžu si ji nechat, viď že jo?“
Alice byla vysoká dívka vypadající tak na čtrnáct let. Její rysy byly Blančiným velmi podobné. Byly i stejně oblečené, stejně zašpiněné a i Alice měla spoustu modřin, nechybělo jí ani číslo na předloktí. Jen nešlo moc dobře přečíst. Potom Alice promluvila.
„Když si myslíš, že je to dobrý nápad, sestřičko…“ Dívka zavýskla a vrhla se jí do náruče. Alice ji po chvíli jemně, ale pevně odstrčila. „Už musíme jít. Nezapomeň, že jsem slíbila rodičům, že se dostaneme až domů do Prostějova a najdeme tetu se strýčkem, nebo aspoň babičku s dědou.“ Při zmínce o rodičích se jí trochu zaleskly oči, ale jen na chvíli. A tak jsme vyrazily.
Dny na cestě plynuly jak voda. Za tu dobu si Blanka zvykla se mnou mluvit, jako bych byla živá a vykládala mi, co se všechno stalo. Alice nad tím sice vrtěla hlavou, ale nás to nezajímalo. Měly jsme jedna druhou. Občas mi dokonce přišlo, jako bych vnímala její vzpomínky. A tak jsme šly dál a dál, cesta se zdála nekonečná. Často jsme zastavovaly u potůčků a řek, aby dívky alespoň jakž takž dodržovaly pitný režim. Malá Blanka často škemrala o jídlo, ale Alice k její smůle často říkala, že ho nemají tolik a že sotva vystačí s tím, co mají. Tak chodily tou nekonečnou prázdnotou s kručícími žaludky. Jedné noci, když jsem ležela vedle spící Blanky, mě najednou zvedla čísi ruka. Nejdříve jsem byla vyděšená, ale pak mi došlo, že to je jen Alice. Dívka šla ještě několik desítek kroků, právě tak daleko, aby na svoji sestru viděla, ale aby ji neprobudil její hlas.
„Víš, sice mi přijde docela divný mluvit s panenkou, ale asi lepší než mluvit sám se sebou.“ Hleděla jsem na ni svýma němýma očima a ona pokračovala. „Prostě to potřebuju někomu říct a Blanku s tím nechci otravovat. A nikdo jinej tady není. No, takže… viděla jsem je. Viděla jsem, jak rodiče odvedli do tý komory. Večer předtím mi oba řekli, že musíme se ségrou utéct a najít rodinu. Chtěla jsem čekat před těma dveřma, chtěla jsem se zeptat dozorců, chtěla jsem vědět, co s nima udělaj. Jenže oni mě prostě odtáhli zpátky k práci. Celý den jsem koukala na ty proklatý dveře. Už z nich nikdo nevyšel, chápeš?“ rozvzlykala se. Přitiskla se ke mně. Potom tlumeně pokračovala: „Nemohla jsem tam Blanku nechat. Já… chtěla jsem pomoct i ostatním, ale nešlo to. Oni po mě chtěli slib, abych ji dostala domů. Sice nedokážu pomoci jim, ale sestře bych snad mohla. Copak toho chci tolik? Chci zapomenout na to peklo, co tam bylo a žít normální život. S rodiči, s Blankou, někde na hezkým místě. Tohle jsem nikdy nechtěla.“ Ještě pár minut vzlykala, poté odešla zpátky za sestrou a téměř okamžitě usnula.
Mohl uplynout snad týden, snad dva, od doby, co mě Blanka našla. Dorazily jsme do jakési malé vesničky. Alice se zeptala prvního ustrašeného člověka, jestli jdeme alespoň směrem na Prostějov. Žena si ji prohlédla a pozornost věnovala především číslu na předloktí. Rozhlédla se a ukázala na silnici doleva. „Nevím, jak dlouho vám to potrvá, ale to město je tímhle směrem.“ Poté vyděšeně zalezla do nejbližšího domu.
Vydaly jsme se tedy po té cestě, hnány jakýmsi nadšením, že někde blízko je konečně náš cíl. Alice byla nadšená z toho, že dokázala bez nápovědy dojít tak blízko rodnému městu a Blanka byla plná energie, protože již brzy bude doma. Naštěstí dívky bydlívaly na snadno zapamatovatelném místě, poblíž obrovského stromu. Pamatovaly si tu bílou schránku s jejich rodným příjmením. Po necelých dvou dnech došly k nějakému domu, který jen vzdáleně připomínal ten jejich. Ale přesto se Alice šla podívat ke dveřím. A zděsila se. Tenhle na první pohled cizí dům býval kdysi jejich bydlištěm. Nebo alespoň to tvrdila jedna ze zašedlých schránek. I když se dům změnil, nezabránilo nám to zajít dovnitř a zazvonit na tetu se strýčkem. Ale ať jsme zvonily, jak jsme chtěly, nikdo nepřišel. „Třeba jsou u dědy s babičkou,“ napadlo Blanku. Tak jsme vyšly o patro výš. Tam to dopadlo stejně. Byl už večer, takže by nebyl dobrý nápad zvonit na sousedy. Blanka sice byla smutná, jenže Alici to doslova vzalo vítr z plachet. „Ale, oni mi tvrdili…. měli tady přece být! Já… přece měla sem dostat Blanku, aby dostala alespoň šanci na normální život. Nerozumím tomu. Oni přísahali, že tady budou! Tak kde jsou? Kde jen jsou?“ klekla si na podlahu. Cítila jsem, jak mě Blanka dává své sestře a poté ji sama objímá. „Neboj, Ali, my je najdeme, anebo si vytvoříme vlastní domov, někde daleko odsud, jen my dvě a panenka. Utečeme spolu někam daleko.“
Alice mě vytrhala Blance z náručí a přitiskla se ke mně. Skoro jsem až cítila, jak chce starší dívka dodat tolik věcí, jak chce křičet a řvát do celého světa, že nedokáže zařídit Blance šťastný život. Že to takhle dopadnout nemělo. Že přece musí být nějaká jiná možnost. Ale Alice před svojí sestrou schovávala bolest hluboko ve svém nitru. Rychle si setřela slzy a vzpamatovala se. „Tak tedy pojďme najít nový domov.“ A tak jsme se vydaly vstříc novým začátkům.