U domu číslo 4 v ulici Sádky v Prostějově jsme uložili kámen zmizelých za Bedřicha Stecklmachera, otce naší čestné členky, přeživší holocaustu, laureátky Ceny města Prostějova a autorky knihy Co oheň nespálil Michal Maud Beerové, rozené Stecklmacherové.
Bedřich Stecklmacher se narodil 7. prosince 1898 v Prostějově. Otec Jakob Stecklmacher pocházel z Boskovic, usadil se v Prostějově. V uličkách, na místě dnešní Zlaté brány, měl obchůdek, který po něm zdědil nejmladší syn Bedřich. Bedřich Stecklmacher měl čtyři starší sourozence – Arthura, Bruna, Ottu a Emila. V březnu 1928 uzavřel sňatek se zdejší rodačkou Kateřinou Steinerovou. V manželství se jim narodily dcery Maud a Karmela.
Bedřich měl obchodní jednatelství textilního zboží – zastupoval výrobce například nití, knoflíků, hedvábí, látek na podšívky, spon. Dostával od nich vzorky a nabídky a tyto prodával konfekčním firmám. Sídlil napřed v Rejskově ulici č. 22 a od roku 1933 v Sádkách č. 4, kde si Stecklmacherovi nechali postavit dům.
Byl mužem zásadovým, přísným, který nade vše miloval svoji rodinu. Jezdili na výlety, navštěvovali se s rodinou a přáteli. Byl sionistou a připravoval se s rodinou na odjezd do Palestiny. Tyto plány bohužel přerušila válka. Jeho velkým přítelem byl Karel Butschowitzer. V roce 1941 mu byla firma arizována, pracoval potom u zahradníka Ladislava Hájka. Na jaře 1942 jezdil do pracovního tábora určeného pro prostějovské Židy v Hamrech. V roce 1941 se také museli vystěhovat z vlastního domu v Sádkách č. 4 a přestěhovali se do nájemního domu č. 9 v Sádkách (tehdejší Jánské náměstí), který už dnes neexistuje.
8. července 1942 byl s manželkou, dětmi a prarodiči Steinerovými deportován z Olomouce do Terezína. Psal referáty pro Jugendfürsorge. Byl pověřen organizováním kulturních akcí, například přednášek, seminářů a večerů. Bydlel v Sudetských kasárnách společně s jinými muži. Dcera Maud a rodina se s ním stýkaly. Na jaře 1943 dostal zápal plic. Maud, která tehdy pracovala v zahradnictví, se mu snažila pomoci. Nosila mu uvařenou zeleninu. Aby nemusel jíst černý terezínský chléb, donesla mu také čtyři kusy buchet, z nichž tři byly od kamarádek. 31. května 1943 spáchal sebevraždu skokem z okna v kasárnách po návštěvě v bloku manželky. Bylo mu čtyřiapadesát let.
Maud Beerová ve své knize „Co oheň nespálil“ o tom napsala: „Na druhý den jsem jako obvykle k večeru přišla k mamince do bloku Q 802 a tam mi tu hroznou zprávu oznámila teta Růža, matka Ruth. Chtěla jsem utéct, ale pak jsem se nakonec vrátila do maminčina pokoje. Krátce před smrtí tatínek napsal mince seznam uschovaných věcí a co s nimi má dělat.
V kanceláři L 206 se nachází: 1 lžíce, 1 fajfka, 1 pár gumových podpadků Berson, 1 kartáč, 1 desky s dopisním papírem, l krabice s holícími potřebami atd. V zásuvce psacího stolu kromě knih 1 solnička, l krabice s čajem. Nahoře pověšen bílý pytlík s všelijakým obsahem
(dědečkovy léky, fotografie atd.)
Všechny tyto předměty dej do černé role, která jest vpravo úplně nahoře vedle Pavlových kufrů. Tam nahoře je také pestrá krabice svázaná řemenem, ve které jsou naše léky. Druhé řešení by bylo poprosit Pavla, aby všechny tyto věci zamkl ve svém kufru, má-li v něm místo, anebo je dal do své ševcovské bedny.“
Maud Berová ve vzpomínkách uvádí, jak koncem října 1944 nařídilo velitelství tábora, aby po sobě zametlo stopy, likvidaci kolumbária s kartonovými krabicemi s popelem vězňů. Tuto práci vykonávali staří muži a děti a obsah vysypávali do Ohře. Její desetiletá sestra Karmela se odtamtud vrátila bledá a tichá. Teprve po mnoha letech jí řekla, že na krabicích byla transportní čísla nebožtíků a ona po celý ten čas hledala číslo jejich tatínka.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
